Světluška 10/2025
Jan Teufel: Čertovské pohádky
O pekle – Jak se stavělo pekloPeklo, to je vlastně velké společenství čertů. A mezi nimi jsou samozřejmě čerti i čertice, a to malí i velcí, hubení a tlustí, mladí i starší, oškliví i hezcí, hodní a zlí, a nad nimi – jak jinak – má největší moc sám pekelný Lucifer.
Do pekla se většinou dostane jen člověk špatný a zlý, ale jsou také případy, že se tam dostane omylem i člověk nevinný.
Traduje se, že Lucifer ze svého křesla opřen pařáty o opěradla vidí všechno, co potřebuje. Když položí levý pařát na opěradlo, vidí před sebou ve velkém obraze život v pekle, když položí na opěradlo pravý pařát, vidí život na zemi – a tedy i všechny lidské hříchy na světě. Jakmile nějaký ten hřích zjistí, Lucifer pokyne čertovskému písaři, a ten okamžitě zapíše hřích a jméno hříšníka do knihy hříchů.
Čerti o nás lidech vědí všechno. Je na čase, abychom také věděli my něco o pekle.
Za dávných časů, kdy ještě peklo neexistovalo, čerti a čertice lítali ve vzduchu jen tak. Moc jich tou dobou na světě nebylo, snad nějakých pár stovek. Kotle na hříšníky měli buď volně v přírodě – to se ovšem moc špatně udržoval oheň, protože jim ho déšť neustále zhasínal – nebo ve skalách, a to už bylo lepší.
Čerti přespávali v komínech nebo v děrách, či přespávali přímo u kotlů. Několik čertů dokonce spávalo na stromech. Když potom přišla velká zima, a napadlo plno sněhu, čertovská cháska brblala, že je moc zima, a že by chtěli do tepla. Kdysi uhodily takové mrazy, že jednomu z čertů uši přimrzly k hlavě, a od té doby špatně slyšel. Když tak jednou ostatní hudrovali, že chtějí do tepla, tak jim špatně rozuměl a začal brblat, že chce taky do toho pekla. Všichni se mu začali smát, ale ten nejmoudřejší řekl:
„Vždyť má pravdu! Postavíme si peklo, kde bude pořádné teplo.“
Jak si řekli, tak také udělali. Ale protože nikdo z nich nevěděl, jak se takové peklo staví, začali snášet na velkou hromadu všechno, co kde našli nebo ukradli. Jeden čert přinesl rezavý hrnec, druhý starou bačkoru, třetí celý strom i s kořeny, další nabíral v potoce do drápů vodu, ale ta mu pořád utíkala, jeden dokonce přinesl vystrašenou kočku. Když do večera všechno snesli, byla toho pěkná hromada – ale k ničemu! Tehdy nejmoudřejší z čertů jménem Lucifer prohlásil:
„Tak takhle by to nešlo. Stavět neumíme, ale každý z nás umí udělat do země díru, kde přespává. Zkusíme spojit síly. Všichni společně vyhloubíme v zemi velkou díru a z ní povedou chodby do dalších děr, a to bude naše peklo.“
To se ostatním velice zalíbilo. A jelikož jim byla pořádná zima, na nic už nečekali a začali vrtat do země hned. Za týden už měli hlavní díru hlubokou padesát metrů, a v ní ještě vyhrabali jeskyni pro toho nejchytřejšího z čertů Lucifera. Po práci je Lucifer pozval k sobě a všichni se radili, jak a kde vrtat dál. Do roka a jednoho dne vyrostla vedle díry do pekla z vyházené hlíny pěkná hora, ta zarostla pichlavými keři a peklo bylo hotovo. Lucifer pak určil, kde kdo má být, jak má pracovat, kam postaví kotle na hříšníky, kotle s vroucí smolou, a kde všude rozdělají ohně.
Když to všechno postavili, uviděli, že by bez chytrého Lucifera nic nepořídili, a tak si ho zvolili za svého vládce. Od těch časů vládne peklu k čertí spokojenosti, a to přesto, že zanedlouho, co čerti dostavěli peklo, rozhodl, že se v pekle musí zřídit čertí škola…
Ale to už je další pohádka, a tu si řekneme někdy za rok.
Upraveno
xxx
Daniela Krolupperová
Sněhová víla
Přišla zima. S ní se na zem vrátila i sněhová víla Apolenka. Na velkých bílých vločkách se snesla na střechu kostela. Rozhlédla se po městečku. Potěšilo ji, že je celé pod sněhem. Spokojeně se usmála. Pak se pomalu sklouzla po střeše a polehoučku slétla až na zem. Když hodně mrzne, sněhové víly mohou létat. Ovšem pokud je jen kolem nuly, nezbývá jim než chodit pěšky, anebo se snášet na vločkách. Proto není divu, že víly mráz milují.
Apolenka hned vyrazila po své práci. Nevadilo jí, že na ulicích chodí lidé. Lidskému oku byla totiž neviditelná. Jen musela dávat pozor, aby ji někdo nezašlápl. Procházela a poletovala ulicemi. Kontrolovala sníh. Prohlížela si závěje, sledovala lesk a barvu sněhu. Leštila rampouchy. Občas dlaní přihladila zledovatělé jezírko nebo kaluž. Správný led se totiž podle zimních předpisů musí lesknout jako zrcadlo.
Apolenka ráda viděla, že si zima letos vede dobře. Jen lidem se sem tam dalo něco vytknout. Tady zapomněli odklidit sníh, tamhle posypat chodník. To zase budou boule, pomyslela si sněhová víla. Proč ti lidé nejsou pečlivější?
Sněhová víla zkontrolovala celé městečko. Potom si vybrala jednu nádherně nasněženou heboučkou závěj. Lehkým ledovým kouzlem si do ní včarovala ložnici a šla spát.
Druhý den ráno šla Apolenka zkontrolovat zimu za městečkem. Vydala se k lesu. Chvíli šla a chvilku poletovala. Jak se jí právě zachtělo.
Byl krásný zimní den. Obloha modrá jako len. Zpoza bílých mráčků vykouklo sluníčko. Hřát si ale netrouflo. Počká do jara. Teď přece patří nebe sněhu.
I v lese byla zima právě taková, jak má být. Apolenka měla radost. Sníh na mýtině byl správně hustý. Mráz předpisově lezl za nehty. Bělostné vločky oblékly větve stromů do bílých rukávů. Slušelo jim to. Rampouchy vystavěly pod větvemi starých smrků ledové píšťaly. Vítr na ně občas nezbedně zapískal.
Apolenka zlehka pohladila závěj pod starým bukem. Kontrolovala jemnost sněhu. A pak se to stalo…
xxx
Ukázka je z knížky o sněhové víle, která přichází tak jako každý rok na zem, aby dohlížela na sněžení. Zlý čert však na ni seslal kouzlo, které způsobí, že je jí taková zima, že nemůže pracovat. Víla se od moudrého výra dozví, že ji může zachránit jedině petrklíč. Všude za okny jsou však jenom vánoční hvězdy či vánoční kaktusy. Víla je zoufalá. U kostela ji však uvidí malý chlapec a vezme ji do dlaní. Jmenuje se Petr a má zvláštní příjmení…
A o tom si budete moci přečíst příště
