Světluška 10/2025
Příběh na pokračování - W. Bruce Cameron: Psí poslání: Příběh Baileyho
14. část(kráceno)
Odpoledne Hana odjela. Přijela znova na návštěvu na Vánoce. Míval jsem tuhle část roku rád, protože jsem měl Mámu, Tátu a Ethana pohromadě, z kuchyně se linuly příjemné vůně a dostal jsem nějaké papíry na trhání.
Tenhle rok ale o Vánocích nebyla taková pohoda jako obvykle, protože Ethan dal Mámě nové černobílé kotě jménem Felix. Ten malý chumel chlupů neměl vůbec žádné vychování. Byl horší než Duchess, když byla štěně.
Alespoň že jsem mohl chodit s Hanou a Ethanem ven. Felix to zkusil jen jednou. Strčil do bílého sněhu u domu packu, pak se otočil a pádil dovnitř. Druhý den jsem šel s Hanou a Ethanem sáňkovat. Felix samozřejmě musel zůstat doma. Slunce svítilo a vzduch byl studený, že jsem ho cítil hluboko v hrdle. Většina dětí ze sousedství byla na sáňkovacím kopci a Hana s Ethanem strávili víc času taháním těch mladších nahoru, než sáňkováním. Já jsem byl právě dole pod kopcem, když přijel Todd. „Lindo! Pojď je čas jít domů!“ zakřičel.
Ethan s Hanou dojeli pod kopec a překlopili se. Přiběhl jsem k nim. Ethan a Hana vstali, ometali ze sebe navzájem sníh. Prýštila z nich radost. Něco v Toddově nitru se vynořilo na povrch – něco horšího než vztek. „Čau!“
„Ahoj Todde. Tohle je Todd. Bydlí v naší ulici,“ představil ho Ethan Haně.
Todd strnul. „Vlastně jsme se už potkali.“
Hana si povytáhla pletenou čepici, aby jí nepadala do očí. „Opravdu?“
„Na fotbale,“ řekl Todd.
Hana zamrkala. „Aha. No jo,“ připustila.
„Co?“ zajímal se Ethan.
„Musím vyzvednout sestru,“ oznámil Todd. „Lindo, pojď okamžitě domů!“ zaječel. Linda se vyhrabala z hromady kamarádek a s nešťastným výrazem šla k Toddovi.
„To on… to je ten, se kterým jsem tehdy mluvila,“ řekla Hana Ethanovi.
„Počkej, cože? To ty? Todde, to ty jsi řekl Haně, že chodím s Michele? Vždyť Michele ani neznám!“ obrátil se Ethan na Todda.
„Musím jít,“ zamumlal Todd. „Nastup, Lindo!“
„Proč jsi to udělal, Todde? Proč jsi lhal? Právě proto nemáš žádné kamarády, Todde.“ Hana při Ethanových slovech zalapala po dechu. „Proč prostě nemůžeš být normální? Chováš se jako blázen,“ pokračoval Ethan.
Todd neřekl nic. Nastoupil do auta a vzteky bez sebe odjel.
„To od tebe nebylo hezké,“ poznamenala Hana. „Neměl jsi mu říkat, že nemá žádné kamarády.“
„Však také nemá. Pořád dělá takové podrazy. Vždycky byl divný, víš? Už když jsme byli kluci. Bavily ho věci, které…“ Ethan zavrtěl hlavou. „To je jedno. Kašlu na Todda.“
Pár dní potom, co Hana odjela, začalo sněžit a vítr foukal tak silně, že jsme zůstali celý den uvnitř, co nejblíže u kamen. Té noci jsem spal v Ethanově posteli. Ráno přestalo sněžit. Celé hodiny jsme na příjezdové cestě odhrabávali sníh. Ethan lopatou, já packami. Po večeři vyšel měsíc a byl tak jasný, že jsem viděl skoro jako ve dne. Vyšel jsem se vyvětrat. Ethan za mnou zavřel dveře a zmizel uvnitř. Slyšel jsem, jak volá na Mámu: „Jsem z toho odhazování unavený. Jdu do postele. Pusť Baileyho dovnitř, ano?“
Máminu odpověď už jsem neslyšel, protože jsem objevil u plotu něco zajímavého. Byl čas na noční dobrodružství!
Došel jsem k Chelsiinu domu, abych se podíval, jestli je Duchess venku, ale kromě žluté loužičky na sněhu po ní nebylo ani památky. Zvedl jsem nohu a označkoval to samé místo, aby věděla, že jsem na ni myslel. Všude bylo plno sněhu. Musel jsem se držet prohrnuté silnice. Někteří lidé už vystrčili odstrojené stromky ven. Náš byl ještě pořád doma a zářil ozdobami, které Felix nenechal na pokoji. Zdržel jsem se venku, kdybych se obrátil zpátky jen o chvíli dřív, mohl bych zabránit tomu, co se stalo vzápětí.
Do očí mi zasvítily světlomety auta, pomalu projíždělo kolem a já si vzpomněl, jak jsme se s Ethanem ztratili a jak nás všichni hledali. Sklopil jsem hlavu a zamířil k domovu. Na příjezdové cestě, kterou jsme s Ethanem ráno proházeli, jsem se zastavil. Moje oči i nos zaznamenaly najednou několik věcí a všechny byly špatné.
Už jsem to dřív cítil v garáži a taky při cestách autem, když jsem jezdil s chlapcem. Benzin. Čpěl ostře, že překryl pach osoby, která právě vycházela ze dveří. Přiklusal jsem blíž, když v tom se postava otočila a z nádoby, kterou držela v ruce, nalila další benzin do keřů vedle vchodu. Todd. Ještě si mě nevšiml. Ozvalo se tiché škrtnutí. Hodil hořící papír do keřů vedle vchodu. V klidném nočním tichu se ozvalo tiché blaf a keře okamžitě pohltily plameny. Todd tam stál a pozoroval oheň.
Mým nejdůležitějším úkolem, důležitějším, než zůstávat chlapci nablízku, hrát si s ním a utěšovat ho, bylo ho chránit. Chránil jsem ho v lese a byl jsem odhodlán chránit ho i teď. Rozběhl jsem se k Toddovi, narazil do něj vší silou a srazil ho do sněhu. Todd řval a zmítal se pode mnou. Kopl mě do čenichu. Chytil jsem do tlamy jeho nohu, zakousl se do ní a držel ji, zatímco Todd ječel. Roztrhly se mu kalhoty, bota se zula a zůstala mi v zubech. Pustil jsem ji a vrhl se kupředu, abych se mu znovu zakousl do chodidla.
Todd znova křičel a bouchal do mě pěstmi, ale já jsem dál svíral v zubech jeho kotník a škubal přitom hlavou, jako by byl moje kořist. Nikdy jsem nikoho nekousl, ne takhle, ale nepustil jsem ho.
Pak vzduch prořízlo ostré pištění. Uviděl jsem, že stromek uvnitř domu plane jako svíčka. Z otevřeného vchodu se valil černý dým. Todd mi vytrhl nohu z tlamy. Ten hluk mě bodal v uších. Nejradši bych od něj utekl – ale co můj chlapec?
Todd se belhal pryč, nechal jsem ho být – najednou ve mně převážily obavy nad zlostí. Štěkal jsem a běhal jsem od dveří k příjezdové cestě a zase zpátky. Byl jsem na ulici za hromadou sněhu a zpátky jsem nemohl, a tak jsem aspoň štěkal tak hlasitě jako ještě nikdy. Zadní vchod se otevřel. Vyvalil se z něj černý dým a v něm se objevil Táta s Mámou, kašlali a opírali se jeden o druhého. Táta táhl Mámu k bráně. S námahou protlačili branku napadaným sněhem. Zůstali stát u přední části domu a dívali se vzhůru na tmavá okna Ethanova pokoje.
„Ethane!“ křičeli. „Ethane!“
Proběhl jsem k otevřeným zadním dveřím. Pod lavičkou se choulil Felix. Zakňoural, když mě uviděl, ale já musel najít Ethana.
Pokračování příště
