Zora 17/2025
REPORTÁŽ - Tábor s vůní levandule
Tak jsme se sešli v tom našem „Meši“! Bylo to poslední týden v červenci 2025, a my jsme se setkali, někteří až po roce, někteří s námi úplně poprvé. Opět jsme našli útočiště v útulné chalupě Uršula v Jiřetíně pod Jedlovou. Důvodem pro společné týdenní setkání osob zrakově výjimečných, jejich psů a lidských průvodců byla tradiční radost z Být tady a teď. A jak už je zvykem, iniciátorem i pořadatelem tábora byl spolek Život jde dál reprezentovaný rodinou Vaňkových z Varnsdorfu jištěnou houfem dobrovolníků, kteří prostě tyhle akce milují.Bylo nás skoro třicet kusů, a co je letos trochu jinak, že skoro třetinu účastníků tvořili absolventi nebo studenti pražské Deylovy konzervatoře. To znamená zhruba tři akordeony, spousta zpěvných hlasů, nějaká ta flétna, a když je příležitost, tak také indiánský buben nebo perkuse. Dá se říct, že každý večer byl program naprosto spontánně obohacen písněmi a písničkami mnohého druhu v dobré kvalitě. Nechyběla ani dojemná árie z muzikálu Drákula ani improvizovaná indiánská píseň v interpretaci nadané studentky konzervatoře. Inu, dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
A nyní k dalším, nikoliv nudným akcím, které naplňovaly naše pobytové dny.
Prevence jako v M.A.S.H.i
Tradičně se první táborový den věnujeme první a poslední zdravotnické pomoci, vždy pod dohledem odborníka. Jednou máme za úkol zvládnout porod, nikoliv svůj. Další rok tepenné krvácení. Letos došlo na operaci. Naučili jsme se, jak vypadají potřebné chirurgické nástroje, jak se před operací umývají ruce a následně přišlo šití otevřené rány. Nikoliv, nemuseli jsme tento úkon zkoušet na svých bližních, ale jako vždy byly připraveny pomůcky modelující aktuální zdravotnický úkon. Šilo se opravdickou chirurgickou jehlou, která vypadá jako čalounická. Nebere se do ruky, ale do speciálních kleštiček, což je trochu složitější než zašívat díru v křesle. Nitě jsou originál a otevřená rána se týká umělé kůže, kterou je potřeba sešít. Uuuufffff. Ale povedlo se!
Byliny, lektvary, esence, tinktury a vůně
To byl krásný čas! Vůně, chutě a hmatové příjemnosti. Od místní bylinářky Ivany Vyskočilové jsme přijali nejen spoustu nových znalostí o účincích léčivých bylin, ale i o způsobech, jak se sbírají, zpracovávají, ukládají a samozřejmě užívají. Bylo to krásné odpoledne, kdy jsme mohli naslouchat příjemnému hlasu, vnímat zájem o naši komunitu, ochutnat levandulovou marmeládu, pampeliškovou kávu a bylinné čaje. Přivoněli jsme k všelijakému kvítí, snažili jsme se uhodnout podle hmatu rostlinu, kterou držíme v ruce. A nejen to – každý z nás měl možnost nadrolit suché levandulové květy a připravit dárkový sáček pro někoho milého nebo pro sebe. Levandule voněla naším táborem až do konce, protože co se nespotřebovalo, zůstalo v chodbě v nádobě s vodou a mohli jsme si bylinku pro svou potřebu užít až do vydrolení zásob.
Stánky a další pecky
Navštívil nás František Nedvěd mladší a byl s námi rád. Obdaroval nás svým časem, zpěvem a písničkami, které máme už čtyřicet let rádi, které se neomrzí a které se dají zpívat. Moc fajn večer to byl! Hudby, zpěvu a nostalgie bylo na rozdávání. A nebyla to úplně levná krása, byla to krása vzácná a moc příjemná na poslech i atmosféru.
Kutilský čtyřboj
Byl to vlastně trénink na pozdější svépomocný kotlíkový guláš. Zásadním úkolem bylo oloupat syrovou bramboru tak, aby kromě čistého produktu vznikla jako přidaná hodnota konfeta z bramborové slupky. Ne každý se mohl pochlubit úspěchem, ne každý by svou bramboru mohl nabídnout k dalšímu zpracování. Po tomto vysilujícím výkonu jsme se přesunuli ke stanovišti, kde se strouhala čtyři dny stará houska. Rozuměj, houska byla čtyři dny stará. Záleželo na tom, aby byla nastrouhaná mechanickým strojkem co nejrychleji. A dále ke stanovišti vybaveném prkénky a pilkou jednomužnou. Řezat a nepořezat se, tak zněl rozkaz. Fajn, že umíme šít tržné, sečné i bodné rány! Nicméně, nebylo třeba chirurgického zákroku, všichni přežili. A co se může v domácnosti vždycky hodit? No přece střelba na cíl. Cílem nebyl ozvučený instruktor, ale brambora šikovně umístěná na pyramidě plechovek. Všichni se strefili, všichni se radovali, jakkoliv výsledky nebyly zcela stejné. Opravné pokusy se nekonaly, začalo hodně pršet.
Hau kóla!
Tak zní pozdrav v řeči kteréhosi indiánského kmene. Pozdravil nás tak náčelník vesničky Rosehill, v překladu obec Růžová nedaleko Děčína. Přijel osobně sám opatřen mohutnou čelenkou z ptačích per a brků, oděn v jelenicové cosi připomínající rozstřiženou šatovou zástěru. Ozdoben šperky původního i syntetického druhu vypadal vskutku impozantně až na to, že zvyklý na školní děti, trochu podcenil náš způsob vnímání. Aspoň jsme se měli čemu smát nebo usmívat. Přinesl spoustu zajímavých artefaktů, na všechno jsme si mohli sáhnout, dokonce i na bizoní přirození, byť vysušené a preparované. Indiáni byli naučení na bezezbytkové hospodaření, z bizona nezůstal ani zub. Všechno se využilo – kůže na boty, oblečení, kosti na všelijaké užitné předměty, močový měchýř třeba jako vak na vodu, šlachy jako tkanice, zuby jako šperky. Dobrý přístup k zpracování a recyklaci čehokoliv, včetně mrvy, kterou se topilo, když chybělo dřevo. Dostali jsme k prohlédnutí i hračky a hudební nástroje, naučili jsme se indiánskou píseň a tanec znázorňující zvířata. A to jsme nemuseli vytáhnout paty z areálu našeho tábora, natož se pachtit do nějaké rezervace!
Co jste hasiči, co jste dělali?
Sbor dobrovolných hasičů z Dolního Podluží tentokrát nehasil pivovárek ani cokoliv jiného. Prostě, když skončila šichta, vzali nástroje a pomůcky, naložili sebe i potřebné věci do auťáku a přijeli za námi k rybníku. Prý si s námi vyzkoušejí záchranu nevidomých a jejich psů při povodni. Bezva. Tak jsme se postupně nalodili do záchranářského člunu a obepluli rybník. Pesanům vadilo, že se nemohou vykoupat, ale evakuovaní jedinci byli spokojení. Nikdo se neutopil, dokonce ani nenamočil. Jsme my to všichni šikulkové!
A kdože se nám to odpoledne věnoval?
Vyptali jsme se náčelníka Martina Tesaře. Je mu 55 let, je ve skvělé kondici a svěřil se nám, že jeho děda, otec i syn byli a jsou hasiči. Jsou tady i vnoučata, tedy malí Tesaříci, kteří s dědečkem a s tátou rádi překážejí při jakékoliv tréninkové akci. Tak tedy Dynastie Tesařů v Dolním Podluží má své pokračovatele. A zdá se, že myslet na sebe, komfort a výnosy není to, co by kohokoliv z tohoto sboru zajímalo. Neuvěřitelné, v době konzumu a technologií! Ještě jsou na této planetě lidé, a tak máme naději.
Kdo chtěl, vylezl do kabiny hasičského auta. K povinnému vybavení tohoto vozidla podle všeho patří plyšáci, míčky, bonbóny a jiné kratochvilné předměty. Tesaříci myslí na všechno – třeba i na děti, které se následkem nehody nebo neštěstí ocitnou ve stresu, zmatkují a podléhají panice. Plyšák v takovém případě je stejně nenahraditelný jako kyslíková bomba. A tohle nás zavedlo na spoustu otázek, které se týkají zachraňování a vyprošťování, doprovázení i následné pomoci při hasičském zásahu.
Do rukou jsme dostali ochranné pomůcky, helmy, dýchací přístroje, rukavice, motorovou pilu, zkrátka vyzkoušeli jsme si kde co, včetně stěhování vody z rybníka do hasičského auta. A taky hasit vodou z rybníka vodu z rybníka. Proč? Inu, zrovna nikde nehořelo!
Varnsdorfský Hrádek
Ještě loni se tam nechodilo, leda na rozhlednu, která je součástí Hrádku. Tato kompletně zrekonstruovaná stavba tvořící dneska zásadní turistickou i estetickou atrakci města Varnsdorf, má za sebou pohnutou historii. Jeden čas odsouzená k demolici, po většinu historie chátrala a upadala v zapomnění. Díky nadšencům a milovníkům tradic se Hrádek dočkal znovuzrození. Podrobnosti se dočtete na stránkách města Varnsdorf. My jsme měli tu čest, že jsme se všechno dozvěděli přímo od pana místostarosty Jirky Suchardy, který si náš spolek už před lety oblíbil. Provedl nás, řekl spoustu zajímavých věcí, byl přívětivý, vtipný a ochotný zodpovídat dotazy. Když jsme došli po krásné a upravené cestě až ke schodišti vedoucímu vzhůru, mohli jsme obdivovat spanilou věž s rozhlednou a zrenovované hrázděné zdivo, které zaručuje půvab celé stavby. Jako bonus jsme navštívili příjemnou kavárnu na terase, která je součástí restaurace. Moc této pamětihodnosti přejeme, aby k ní návštěvníci byli už navždy ohleduplní a laskaví. Třeba i kvůli té nádherné krajině, která je všude kolem.
Kráčmera, sovy a káně Harrisovo
Přijeli za námi až k Hrádku. Ačkoliv se jedná o ptáky, nepřiletěli, ale jako už několikrát je přivezla ornitoložka Martina Hendrychová ve své ptačí dodávce. Byla milá a vstřícná jako vždycky. Přivezla nám loňská mláďata sov, která už jsou letos dospělá a ve skvělé kondici. Káně Maxíka jsme už také znali, je cvičený pro lov, přiletí na zavolání, a to i tehdy, kdy je úplně na volno. Nově jsme se seznámili s Kráčmerou, což je roztomilá krkavčice, která ví svoje, umí se chovat, ale i tak vzbuzuje respekt. A hlavně je krásná a spolupracuje, není to ta potvora z pohádek, ale opravdu společensky vycepovaná dravčice.
Jasně, zase jsme si je všechny mohli pohladit, porovnat peří neslyšné sovy i šustivý pohyb létajícího Maxe. Ptáci jsou skvělí, ale jsme rádi, že to nejsou ti vrahouni od Hitchcoka!
Vínečko bílé a závěr
Skvělou třešničkou na táborovém dortu byla degustace vín z vinotéky pana Ryšavého. Byl s námi i loni, a tak si nás trochu vyzkoušel z vědomostí o odrůdách, ročnících, sudech i chutích, zkrátka, to, co jsme slyšeli v předešlém roce, jsme si obnovili nebo znovu uložili do nespolehlivých databází našich ovíněných hlav. Vínečko bylo až na jednu výjimku bílé, od suchého po naprosto slaďoučké, dobroučké. Kdo chtěl, koupil si. Jednotlivé vzorky jsme zajedli skvělými mňamkami k tomuto účelu připravenými. Večer byl korunován písničkami s kytarou Ládi Málka, který je také zasloužilým milovníkem našich trochu potrhlých, leč oblíbených akcí. Vše jsme zajedli grilovaným masíčkem, zapili vínečkem, zakončili oblíbenými písničkami…
Ahoj a zas příště!
Jaroslava Novotná
Účastnice zájezdu
Více na stránkách a Facebooku zivotjdedal.cz
