Zora 17/2025
LIDÉ KOLEM NÁS - Rodiče mě podporují prakticky ve všem, do čeho se pustím
„Už od dětství jsem navštěvoval speciální mateřskou školu pro děti s těžkým postižením zraku. O její založení se v Českých Budějovicích zasloužili rodiče několika nevidomých dětí, kteří ji prosadili po jednání s radnicí a dalšími úřady. Chtěli totiž, abychom se vzdělávali doma a nejezdili do speciální školy do Prahy. A byl to skvělý nápad, který z nás, malých dětí, udělal přátele a kolegy pro celý další život.“ O rozhovor jsme požádali Mgr. Bc. Marka Müllera.Nevidomý jsem odmalička. Narodil jsem se v 8. měsíci těhotenství a byl umístěn do inkubátoru s nadbytkem kyslíku. Tím se u mě rozvinula retinopatie nedonošených. To už se ale psal rok 1988 a lékaři záhy zjistili, že nadbytek kyslíku v inkubátorech novorozencům škodí. Ve čtyřech letech mi pak lékaři diagnostikovali ještě nedoslýchavost na obou uších. Dnes tak používám i naslouchadla. Tato kombinace handicapů mi občas přivodí únavu, někdy i mírné bolesti hlavy, zvláště po delší soustředěné práci. Ano, pracuji soustředěně, ale zároveň jsem odkázán na slabší sluch.
Prostorová orientace? Naučil jsem se spoustu tras. Bezpečně dojdu do práce, do svého bytu, k rodičům i na další místa. S podporou rodičů a někdy i přátel, kteří mi pomáhají hlavně nakupovat, žiji a bydlím samostatně. Ale že bych se šel projít do neznámých míst nebo si našel cíl a trasu v navigační aplikaci v mobilu a pustil se sám na cestu, jak to dělají někteří nevidomí, tak to ne. Držet v jedné ruce mobil a v druhé bílou hůl, to už je pro mě podnětů více než dost. Pokud se někam samostatně vypravím, zpravidla dojedu na zastávku, která je zvolenému místu nejblíže, a poté se ptám kolemjdoucích.
Do páté třídy jsem navštěvoval speciální třídu v běžné základní škole. Šestý a sedmý ročník jsem absolvoval už ve třídě běžné, avšak stále s podporou mých bývalých učitelů. Poté jsem vystudoval Biskupské gymnázium Jana Nepomuka Neumanna. Spolu se mnou tu byl i Jiří Holzinger, se kterým jsme měli společného asistenta pedagoga. Po maturitě jsem složil přijímací zkoušku na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Protože jsem ale zpočátku neměl průvodce po Praze, začal jsem studovat podle individuálního plánu. Brzy mi však vadilo, že nejsem ve škole a nemám potřebné sociální kontakty. Proto jsem se přihlásil i k prezenčnímu studiu Sociální a charitativní práce na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Dva roky jsem studoval obě školy současně. Když se ale na mě učení z obou stran jen hrnulo, studium práv jsem na čas přerušil a dokončil ho v roce 2018.
V Praze jsem bydlel na internátě Konzervatoře Jana Deyla a později v církevní koleji na Žižkově. S doprovody mi nejprve pomáhali spolužáci. Záhy ale vznikla první podpůrná centra pro studenty se speciálními potřebami. Někteří spolužáci od nich dostali stipendium za to, že nás doprovázeli, pomáhali zajistit literaturu a přepisovat poznámky. Ovšem sehnat někoho pro pravidelnou pomoc byl vždy problém. Já měl v tomto ohledu štěstí. Můj průvodce, později i kamarád pobíral invalidní důchod, a tak měl více času. Byl jsem mu vděčný, protože kombinace postižení zraku a sluchu mi samostatný pohyb po hlučné Praze dost komplikovala. Vše bylo lehčí i díky pomoci Centra pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami UK, jež mi poskytlo finance na pomoc, kterou mi onen kamarád poskytl a bez které bych studium zvládal obtížně.
Už od roku 2015 jsem členem pracovní skupiny působící při komisi pro zdravotnictví a sociální péči při Krajském úřadu Jihočeského kraje. V čem spočívá naše práce? Kraj schválí plán pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na určité období a naše skupina hodnotí, jak je plněn. Já se v jejím rámci starám zejména o to, aby internetové stránky institucí zřizovaných krajem byly pro handicapované osoby přístupné. Ač jde o práci občasnou a dobrovolnou, získal jsem díky ní i své první zaměstnání. Od roku 2018 pracuji jako právník v poradně Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP). Zde se věnuji odbornému sociálnímu poradenství osobám s různými typy zdravotního postižení a seniorům. A výborně se mi zde hodí kombinace mého vzdělání.
A jsem vděčný i za pomoc vidících. Kolegyně pracující v administrativě mi skenuje dokumenty klientů, doprovází mě na zasedání a pomáhá mi se zpracováním výkazů spojených s mou agendou. Spolu s terénní sociální pracovnicí, která navštěvuje klienty v jejich domácnostech, se účastním jednání Rady kraje i okresních úřadů, které nás postupně zařazují do komunitních plánů sociálních služeb. Také realizujeme semináře zaměřené na komunikaci s osobami se zdravotním postižením pro úředníky, hasiče i městské policisty. Kolegyně hovoří o lidech s postižením tělesným, neboť její dcera je kvůli vzácnému onemocnění upoutána na vozík, já účastníky seznamuji s lidmi s postižením zraku. Na závěr uvádíme příklady, co zajímavého lidé s handicapem prožívají, i co může způsobit nesprávná komunikace s nimi. Například dceři oné kolegyně zastavil řidič autobusu MHD nevysvětlitelným způsobem o dvě zastávky dále. Musela volat známému, aby pro ni dojel, ale ten nebyl v tu chvíli na telefonu. Já zase s oblibou vyprávím příběhy, jak jsem po výstupu na neznámé zastávce večer zabloudil a jak mi pomohli policisté, kteří mě doprovodili na zastávku, ze které jsem se dostal šťastně zpět domů. Nebo mě domů rovnou odvezli. Další příběhy jsou o tom, co vše se může stát, když vidící chytne nevidomého na přechodu pro chodce, zezadu ho dotlačí na druhou stranu ulice a odejde, aniž ho nechá správně se zorientovat.
Výstupy naší práce? Je třeba říci, že se společně podílíme na tvorbě toho, co je v působnosti Krajského úřadu. Dosáhli jsme například přístupnosti jeho webových stránek. Mnohé informace jsou tu dnes dokonce v českém znakovém jazyce. Také se nám podařilo zajistit finance z dotačních titulů na sportovní a kulturní aktivity lidí se zdravotním postižením. Na činnost, která je pro nás určena, i na činnost, kterou zdravotně postižení provozují. S kolegyní se nám dále povedlo prosadit tvorbu nového přechodu pro chodce. Na frekventovaném místě, kde je i parkoviště a lidé často tápali, kde ulici přejít. Nedaleko odtud se nachází i posilovna určená pro osoby se zdravotním postižením. S kolegyní jsme jednali i s primátorkou Českých Budějovic ohledně zlepšení parkování pro vozidla držitelů průkazů ZTP/P. Výsledkem je, že tito lidé, kteří zde mají trvalé bydliště, mohou po určitou dobu zdarma parkovat v městských zónách. Více se dozvíte na c-budejovice.cz.
Dnes pracuji i jako předseda relativně nové Oblastní pobočky SONS České Budějovice město. OP u nás byla i předtím, ale málokdo z nás mladých ji navštěvoval. Setkávali se tu hlavně senioři, navíc dopoledne, kdy jsme byli ještě ve škole a později v zaměstnání. Proto jsme se v roce 2019 rozhodli s několika přáteli založit OP novou. Předsedkyní jsme zvolili Šarlotu Poláškovou. Díky mé tetě jsme získali i prostor na skvělém místě ve zdravotním středisku. Vedle restaurace, která nám v době rekonstrukce střediska posloužila jako zázemí i jednací sál. Těšili jsme se, že se budeme scházet a pořádat akce, jenže vše náhle „zabetonoval“ covid-19. Problémem ale bylo i časté střídání administrativních pracovníků. Tereza Bartoňová, která s námi OP zakládala, nás ze zdravotních důvodů musela na čas opustit, a když se vrátila, bylo to opět jen na chvilku. I tak jsme podnikli výlet na Šumavu, účastnili se výlovu rybníka, navštívili ples římskokatolické farnosti Hluboká nad Vltavou a několikrát se sešli v Jihočeské vědecké knihovně. Václav Fanta nám přijel ukázat, jak hrát Qardo, a naši paměť potrénovala Eva Odehnalová.
Funkci předsedy OP jsem převzal v roce 2023 poté, co se Šarlota odebrala na mateřskou dovolenou. A můj velký dík patří kolegyni Heleně Kálalové, která nám po výše zmíněných personálních změnách a náročném období covidu velmi pomohla pobočku rozpohybovat. Její zásluhou jsme získali i finance od Nadace ČEZ a mohli se vypravit na horolezeckou stěnu, do fitness centra, vyzkoušet lyžování na umělém koberci i zabubnovat si na afrických bubnech. Letos jsem pak oslovil chovatelku koní, zda bychom mohli navštívit její stáje. O koních jsme se ledasco dozvěděli, na koních jsme jezdili, koně jsme si učesali a na závěr si opekli buřty. Jen na pořádání rekondičních pobytů je nás zatím ještě málo. Navíc, někteří naši členové jsou sice Jihočeši, ale žijí v Praze. Spolu s předsednictvím OP jsem převzal i funkci předsedy Krajské koordinační rady a členství v Republikové radě SONS. A velmi mě mrzí, že dnes máme v Jihočeském kraji pouhé tři OP, u nás, v Táboře a v Českém Krumlově. V Prachaticích, Strakonicích, Písku i v Jindřichově Hradci OP už zanikly. Ten, kdo v nich byl předsedou, jím být už nemohl, ale svého nástupce už také nenašel. Mladí zřejmě nemají zájem se sdružovat, což vnímám jako škodu i problém.
Dnes se věnuji i zcela nové aktivitě. České Budějovice se totiž připravují na rok 2028, kdy se stanou Evropským hlavním městem kultury. A jednou z podmínek je, že kulturní akce, které se tu budou konat, musí být přístupné všem návštěvníkům. Tak jsem se, díky Šarlotě Poláškové, která aktuálně pracuje v zapsaném ústavu „České Budějovice evropské hlavní město kultury 2028“, stal členem Aliance pro přístupnost. A přístupnost cvičné narozeninové oslavy města České Budějovice nebo food festivalu jsem už měl i příležitost otestovat. S průvodcem, který mi poskytl doprovod, asistenci i společnost. Určitě by se mi zamlouvalo, kdyby taková služba fungovala i na dalších akcích.
Koníčků mám celou řadu. Rád plavu. Speciální plavecký oddíl pro osoby s postižením zraku u nás sice není, ale přidal jsem se k oddílu plavců s handicapem tělesným. Jmenuje se „Kontakt bez bariér“. Já plavu pro radost, ale někteří oddíl i reprezentují. 10 let jsem též tančil v tanečním souboru „Kukačky“, jehož členy jsou tanečníci s handicapem i bez něj. Každou sezonu jsme nacvičili nové tance, se kterými jsme poté vystupovali na plesech a akcích neziskovek v Jihočeském kraji.
Plavání i atletice jsem se do 16 let věnoval závodně. I díky skvělému rodinnému zázemí. Rodiče mě podporovali a stále podporují prakticky ve všem, čemu se chci věnovat. Máma mě doprovázela na tréninky, na plavání, do školy a podporovala mě ve studiu. Hlavně v době, kdy ho bylo hodně, a zejména v posledních ročnících práv, kdy jsem dokonce uvažoval, že studia zanechám. S tátou jsem se učil i sportoval. Doprovodil mě i na řadu mezinárodních závodů, na atletické v Anglii nebo na plavecké ve Vídni. Povědomí o postižení zraku táta už měl, téměř nevidomý byl totiž člověk v jeho sousedství. Závodního sportu jsem se však později ze zdravotních důvodů vzdal. S tátou a s mamčiným přítelem dodnes jezdíme na tandemu, i na tom s elektrickým pohonem.
Rád chodím a cestuji, i za dobrodružstvím. Svého času jsem byl i tajemníkem Klubu červenobílé hole, organizace pro osoby hluchoslepé. Několik let jsme tak spolu s Otou Pačesovou pořádali pro tyto klienty pobyty v různých koutech republiky. Poznali jsme ruch velkoměsta i ticho a vůni přírody. Vloni jsem se zúčastnil týdenní expedice „Přesbar“. Ne přes hospodský bar, ale "přes bariéry". To je projekt Fakulty tělesné kultury při Univerzitě Palackého v Olomouci, který organizují pracovníci Katedry aplikovaných pohybových aktivit. Jezdili jsme na tandemu, plavili se v nafukovacím člunu a lezli na feraty, tedy po skalní stěně s pomocí lan, žebříků a samozřejmě s instruktorem. S kamarádkou a skupinou křesťanů jsem se vydal i na túry do italských Dolomit. Většina horských terénů byla „přívětivá“, ale byly tam i náročnější výstupy. A se skupinou pěti vozíčkářů a deseti asistentů jsem na 14 dnů navštívil Norsko. Koupali jsme se v ledové vodě fjordu, stanovali v divoké přírodě i na farmách, kde okolo nás bečely ovce. Kamkoliv jsme přijeli, vyndali dva asistenti z auta vozík, rozložili ho a usadili do něho vozíčkáře. Při odjezdu probíhalo vše v opačném pořadí. Večer i ráno pomáhali asistenti vozíčkářům s hygienou i dostat se do stanů a spacáků. Uvědomil jsem si, jak náročné je žít s tímto handicapem. Ale kdo s handicapem má život jednoduchý? Co jsem zatím raději zrušil, je plavba jachtou po Jadranu. Ještě jsem si totiž nevyzkoušel žít na moři a nesmět z lodi vystoupit. Zkrátka to nejprve zkusím na Lipně a malé plachetnici.
Velmi se mi líbí i činnosti Aktiv klubu SONS. S jeho členy jsem navštívil italský Řím, pobyl na chatě v Českých Petrovicích a s Vojtěchem Železníkem jsem byl dvakrát na čundru. Na jeden z nich jsem se těšil tolik, že jsem si špatně zapsal termín jeho začátku, vzal si dovolenou a na smluvené místo přijel o den dříve. A pak jsem Vojtovi ještě drze vyčinil, že napsal špatně pozvánku. Pravdu však měl on a mě nezbylo než si jít v Praze vyhledat nocleh. Jen je škoda, že nemám stálého průvodce. Na každou akci se tak musím domlouvat individuálně a obvykle dlouho dopředu. Do Říma mě třeba doprovázela kamarádka. Vládla italštinou, což bylo velmi příjemné, jen si na to musela vzít dovolenou a děti pohlídal manžel. Láká mě též „sobí pobyt“, který pořádá cykloturistický oddíl při speciální základní škole na Hradčanech. A zajišťuje i doprovod.
Rád navštěvuji i koncerty. Tedy kromě těch rockových a metalových, které jsou příliš hlučné. I divadelní představení mám raději taková, kde hraje méně postav, ideálně dva herci. Naopak nesu nelibě, když musím celý den sedět doma. Vadí mi už jen pomyšlení na to, že jsem týden doma a nemám co na práci. Tím ale nemyslím situaci, kdy si domů přijdu odpočinout z práce nebo rekondičního pobytu.
S Markem Müllerem hovořil Antonín Vraný
