Zora 17/2025
UDÁLOSTI - Kalendárium
Září přináší proměnu přírody i životního stylu. Teplé dny zvolna končí, žáci a studenti se vracejí do lavic. Jde i o vhodnou dobu vybrat si novou knihu a začíst se. Září je totiž i měsícem, kdy jich nakladatelé vydávají nejvíce. Co si vybrat? Třeba v roce 1875 vyšly knihy „Černé hábity“ od Paula Févala staršího nebo „Dobrodružství Andráse Jelkyho“ od Lajose Hevesiho. A o 20 let později pak „Stroj času“ od Herberta George Wellse nebo „Quo vadis“ od Henryka Sienkiewicze. Ten za ni mimochodem v roce 1905 získal Nobelovu cenu. Máte raději knihy české? Pak v roce 1895 vydal „Tři legendy o krucifixu“ Julius Zeyer. Pokud to zvládnete, přečtěte si i knihu cizojazyčnou. Tím si připomenete i Evropský den jazyků, který připadá na 26. září.Jaké byly počátky našeho vzdělávání? První výchovný ústav pro nevidomé byl založen v roce 1784 v Paříži. Inspiroval vznik mnoha dalších včetně našeho prvního, hradčanského. Ten vznikl v roce 1807. Navzdory tomu žila řada nevidomých ještě dlouhou dobu bez vzdělání a ti, kteří byli do ústavu přijati, se učili jen německy. V publikaci "České slepecké tiskárny" z roku 1938 zaznamenal její autor Jaromír Doskočil nadšení tehdejší chovanky ústavu M. Toclové: "V roce 1896 tu nebylo jediné české knihy. My, české děti, jsme byly nuceny přijímati se vzděláním i jinou řeč, jíž jsme nerozuměly a těžko ji chápaly. Později jsem se cítila šťastna, že si mohu přečísti knihu, třeba německou, jen když jí rozumím. Nebýti sourozenců a později na Klárově mistra Macana, byla bych se úplně odnárodnila. Když jsem později v Klárově ústavu dostala první českou knihu, líbala jsem ji radostí nad tím, že přece i nám, českým slepcům, vzejde den, kdy nebude české dítě státi stranou při vychloubání cizích, že oni dokazují a dovedou více nežli Češi."
V té době nevidomí u nás už četli knihy v bodovém písmu. Jen pro zajímavost, Louis Braille ho vyvinul v roce 1825. Ve Francii, kde vzniklo, bylo úředně uznáno a přijato v roce 1850, tedy o 25 let později. U nás jsme si museli počkat ještě dalších 23 let, do prvního sjezdu učitelů a přátel slepců, který se konal v roce 1873 ve Vídni. Právě na něm se tehdejší středoevropské ústavy pro nevidomé rozhodly bodové písmo přijmout, ovšem jen dočasně a na zkoušku.
Do roku 1915 bylo v češtině vytisknuto skutečně jen několik knih, které si učitelé i chovanci ústavů přepisovali. Obrat přišel až v době, kdy byla převýchova válečných slepců svěřena do rukou Karla Emanuela Macana. Ten si dobře uvědomoval, že tak složitý a zodpovědný úkol nemůže zvládnout bez písma a četby. Četbu dokonce považoval za "jedinou utěšitelku nešťastných". Aby zřízení tiskárny uspíšil, věnoval část svého služného na zřízení tiskárenského fondu. Tiskárna v roce 1894 vznikla též díky Albínu Bráfovi. Právě na jeho popud uvolnil zemský výbor 600 zlatých na zakoupení tiskařského stroje. Provoz řídil Antonín Mráček a do roku 1918 zde bylo vytisknuto 12 českých knih, mezi nimi čtyři díly „Čítanky pro slepé dítky školy obecné“, „Výbor katolických písní kostelních“ nebo „Stručné dějiny české literatury“. Zpočátku byly knihy tištěny tiskem meziřádkovým. To kvůli nezvyklosti bodového písma, hmatové „nevycvičenosti“ tehdejších čtenářů, většinou vojáků či řemeslníků, i kvůli pohodlnosti tiskařů. Macan také považoval za výhodnější podlouhlý formát knih. Jednotlivé řádky tak tiskl vodorovně s delší stranou běžného kancelářského papíru. Až později převládl názor, že je to sice vhodné u čítanek pro začínající čtenáře, avšak nehospodárné u všech ostatních knih.
V roce 1915 Macan spolu s několika přáteli založil spolek „Československý slepecký tisk“. Rok nato vyšla první „Jitřenka“. Výše zmíněná M. Toclová na ni vzpomíná takto: „Když jsem z Jitřenky předčítala malému hloučku dívek a dvěma oslepeným vojínům v Klárově ústavu, slzeli jsme všichni radostným pohnutím. Čítali jsme v té knize ráno, v poledne i večer, některý článek i několikrát. Co tu padlo družných a povzbudivých slov, co dohadů a dotazů o tom, čím je nám slepcům kniha a za jak těžkých poměrů se i nám rodí lepší příští.“
Bylo tu zkrátka tolik němčiny, až jsme na jednu výraznou osobnost z německy mluvícího světa takřka zapomněli. 15. září roku 1885 se narodil profesor univerzity v Curychu a jeden ze zakladatelů léčebné pedagogiky Heinrich Hanselmann. Jeho zásluhou vznikl v roce 1924 v Curychu seminář léčebné pedagogiky, který vzdělával učitele speciálních škol. Jeho nejznámější písemné dílo pochází z roku 1930, jmenuje se „Einführung in die Heilpädagogik“ a věnuje se psychologickým důsledkům ztráty zraku. Hanselmannovy nové poznatky ale u nás nebyly objeveny. Knihovny ve výchovných a vzdělávacích ústavech totiž tento spis neměly.
V letech 1875 až 1900 si evropské koloniální mocnosti rozdělily sféry vlivu v Africe. V roce 1885 se pak 14 států sešlo v Berlíně na konferenci o regulaci evropské expanze do Afriky. Ta byla svolána jako reakce na vznik nové velmoci, sjednoceného Německa. A co bylo dohodnuto? Že kolonizátoři budou v Africe moci provozovat volný obchod, že lodní doprava na řekách Niger a Kongo je svobodná a že obchod s otroky je zakázán. A také uznali „princip efektivity“. Ten stanovil, že mocnosti mohou držet kolonie jen tehdy, když je hospodářsky využívají, když uzavřou dohody s místními vládci, vyvěsí na území svou vlajku a ustanoví nad ním administrativní správu a síly zajišťující pořádek. To poté oznámí všem signatářům dohody. Pokud mocnost tyto úkony neprovede, může území převzít jiný stát. A důsledky? Do střední Afriky jezdila jedna výprava za druhou a při jednáních s místními vládci často použila i sílu.
A Češi? První z nich vyrazili v letech 1823 a 1825 do Banátu, hornaté krajiny na jihu Rumunska poblíž Dunaje. Odtud na počátku 18. století vytlačili rakouští vojáci Turky a území zůstalo téměř liduprázdné. Čechy sem přilákal jakýsi podnikatel jménem Magyarly, který chtěl mýtit les, přepravovat dřevo a pálit dřevěné uhlí. A co jim za to slíbil? Půdu, osvobození od 14 let trvající vojenské služby, od roboty a daní. Druhou vlnu kolonizace v letech 1827 už organizovaly samy rakouské správní orgány. Potřebovaly tu oživit hospodářskou aktivitu i lidi k ochraně území před případným návratem Turků. Tak vznikly osady Rovensko, Šumice či Gerník. A také zpěvník 340 písní našich krajanů, který sestavil farář Václav Mašek. V jedné z nich se zpívá: „Ještě jednou, dřív než zemřu, chtěl bych Prahu viděti, tam po městě nad Vltavou tiše bych chtěl kráčeti. Ještě bych tam vykračoval, takto sobě prozpěvoval, ó jak jsi krásná vlasti má, ty jsi Čechů otčina.“
Antonín Vraný
