Zora 15/2025
UDÁLOSTI - Kalendárium
Které město bylo na počátku 14. století hned po Praze nejvýznamnějším českým sídlem? Hradec Králové. Stal se totiž věnným městem českých královen. Odtud i jeho název, Hradec paní králové. A tou nejznámější je určitě Eliška Rejčka. Už v 11 letech byla zasnoubena, provdána za krále Václava II. a v 15 letech korunována na českou a polskou královnu. Ale už v 16 letech byla vdovou. A v 19 letech se jí stala znovu, tentokrát po Rudolfu Habsburském. Do města se přistěhovala v roce 1308, a když ho vzala pod svou ochranu, zažilo prý nebývalý rozkvět. V letech 1378 až 1393 žila v Hradci druhá královna a čtvrtá žena Karla IV. Eliška Pomořanská. Ač i ona byla už vdovou, svou okázalostí a luxusním stylem života toužila předčit pražský královský dvůr. Povedlo se, ovšem když v roce 1393 zemřela, splácelo město její dluhy prý ještě 150 let. Třetí královnou, která zde pobývala v letech 1402 a 1403, byla Žofie Bavorská. Jejím manželem byl Václav IV. a zpovědníkem Mistr Jan Hus. A proč dnešní kalendárium věnujeme právě Hradci? Slaví totiž 800 let od svého založení. A my jsme si zde zvolili Dagmar Filgasovou jako první prezidentku SONS.
Hradec a lidé s postižením zraku? Mrkněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala.
Zdejší učitelský ústav absolvoval rakouský tyfloped a ředitel ústavu pro nevidomé v Purkersdorfu Josef Libansky, který žil v letech 1848 až 1912. Začínal v roce 1871 jako stipendista ve Vídeňském ústavu pro nevidomé, ale už o dva roky později pracoval jako učitel a později ředitel výše zmíněného dolnorakouského ústavu. Toto zařízení bylo však nové a chyběly mu prostředky na nákup učebních pomůcek. Josef je tak zhotovoval sám. Jeho dílem je řada učebnic, reliéfních zeměpisných map nebo zdokonalená Heboltova šablona pro psaní běžným písmem. Jako sekretář či jednatel se zúčastnil mnoha Mezinárodních kongresů učitelů nevidomých. Publikoval do tehdejších časopisů a napsal i rozsáhlejší díla. V roce 1886 to byla „Výchova slepého dítěte v prvních letech života“ a v roce 1898 „Péče o slepé v Rakousko-Uhersku a v Německu“. Svou „Psychologii slepců“ pak publikoval v časopisech. Zbývá dodat, že za svou činnost byl i několikrát vyznamenán.
Aprobaci pro vyučování na českých měšťanských školách získal v Hradci Adolf Fryc, zakladatel a ředitel Štátného ústavu pre slepcov v Levoči i autor adaptace Braillova písma do slovenštiny. Přitom ještě v letech 1912 až 1921 působil v pražském Deylově ústavu. Vyučoval literním předmětům, hře na housle, mandolínu a vedl pěvecký sbor. Byl dokonce vyznamenán „za obzvláštní opětovanou námahu a úspěšné přičinění“. Avšak po vzniku Československa byl Ministerstvem školství a národní osvěty v Bratislavě požádán, aby založil ústav pro nevidomé na Slovensku. Vyhověl a v květnu roku 1922 mohlo do levočského ústavu nastoupit prvních 9 žáků, kteří se začali vzdělávat ve slovenštině. Fryc pro ně napsal i „Šlabikár pre ústavy slepých dietok slovenských“. Také přepsal spoustu knih do Braillova písma. Na konci 30. let ovšem musel na příkaz Hlinkova Slovenského štátu nedobrovolně odejít do protektorátu. Po osvobození se ale na zbytek života vrátil do Bratislavy. Adolf Fryc žil v letech 1877 až 1955.
V roce 1962 nastoupil do královéhradecké továrny na výrobu klavírů tehdy dvaačtyřicetiletý hudebník a instruktor Braillova písma Rudolf Sochor. Letos by oslavil 105. narozeniny. Jako chlapec byl přijat do Ústavu na Hradčanech, kde se naučil hrát i na klavír a varhany. Později se stal varhaníkem ve Vyšším Brodě a Loučovicích, kde založil dětský hudební a pěvecký kroužek, hudební instrumentální soubor a ženský pěvecký sbor. Hudbu také vyučoval a přepisoval do bodového písma. Přitom přišel i na způsob jeho rozmnožování, když z prvopisu zhotovil tiskařskou matrici. Známé byly rovněž jeho reliéfní obrázky s tematikou Vánoc, Velikonoc a blahopřání. I k jejich výrobě zkonstruoval soubor nástrojů. Braillovu písmu vyučoval od roku 1982 a jako pomůcku pro své později osleplé žáky vyvinul „hradeckou písanku“.
Vraťme se ale do města. To bylo v roce 1765 vybráno jako centrum obrany proti Prusům. Řeky Labe a Orlice byly svedeny do nových řečišť, terén okolo nich byl snížen, aby mohl být v případě ohrožení zaplaven vodou a kvůli stavbě byl rozkopán kopec Rožberk. Město se proměnilo v nedobytnou pevnost, za kterou rakouská státní pokladna utratila 6 500 000 zlatých. Bohužel, rozhodující bitva Rakouska a Pruska se 3. července roku 1866 udála o pár desítek kilometrů vedle a stála spoustu lidských životů. Vojenští odborníci se zkrátka zmýlili. Když obě velmoci ukončily v roce 1879 nepřátelství, hradby začaly město omezovat ve stavebním rozvoji. Po jednáních, která za Hradec vedl náměstek starosty Ladislav Pospíšil, byla pevnost v roce 1884 zrušena. Možná také škoda. Mohli jsme mít jedinečnou historickou památku. V témže roce vyhlásili představitelé města v čele se starostou Františkem Ulrichem veřejnou soutěž na plán výstavby města nového. Zvítězil Josef Gočár. I díky němu je dnes Hradec moderním a zeleným městem.
Hradec je neodmyslitelně spjat s výrobou hudebních nástrojů. V roce 1864 tu vyrobil svůj první klavír Antonín Petrof. A v roce 1842 zde začal vyrábět dechové nástroje Václav František Červený. Vylepšoval i jejich zvukové a mechanické vlastnosti a 24 nových nástrojů sám vytvořil. Pozornost vzbudily zvukorohy nebo altovky, které vyplnily mezeru mezi křídlovkou a lesními rohy. Úspěch měly armádní pozouny i trubky sokolovky, jež byly určeny sokolským trubačům. Jako vlastenec pojmenovával Václav své nástroje a jejich komponenty česky. Tak vznikly výrazy jako strojivo, zpěvoroh, baryton, tahový pozoun, snižec nebo táhlo. Za svou práci získal 11 řádů za zásluhy o průmysl a 15 cen na světových výstavách. Když 19. ledna roku 1896 zemřel, doprovázely ho na poslední cestě 3 dechové orchestry. Muzikanti nehráli, jen nesli nástroje zahalené černým suknem.
A před 200 lety, roku 1825 nastoupil do gymnázia v Hradci Karel Jaromír Erben. Nebyl tu prý sice šťastný, ale jeho báseň „Polednice“ znají i malé děti. A polednicím se podle legend v Hradci ohromně dařilo. Pokud je potkal dospělý a nesklopil oči, oslepl. Pověsti také praví, že polednice byly podřízeny krásným vílám, které bydlely v hájích starých dubů u řeky Labe. Tyto polonahé panny vystupovaly v poledne ze skrýší, hodinu tančily a krásně zpívaly. Kdo se s nimi zapletl, zaplatil to životem. Jen smrt v jejich náručí byla podle Hradečanů o něco příjemnější než oslepnutí od pohledu ohyzdné polednice.
Antonín Vraný