Hudebník 4/2024
CHVÁLA ROZMANITOSTI
Mám moc ráda Lukáše Vondráčka, přiznám se. Jeho expresivitu i absolutní niterné odevzdání se hudbě. Schubertovu klavírní sonátu 960 obdivuji v podání Wilhelma Kempffa, Claudia Arraua, Alfreda Brendela… (ach ty výhody YouTube), ale při poslechu živého ostravského záznamu, kde Lukáš Vondráček tuto sonátu hraje, se mi zastavuje dech. Nezapomenu na ročník 2020 festivalu Dvořákova Praha, kdy byl Lukáš Vondráček kurátorem komorní řady. Spolu s Josefem Špačkem, Jakubem Fišerem, Pavlem Niklem a Tomášem Jamníkem přiváděli posluchače k vrcholům komorní interpretace a hloubkám prožitku. Podobně se to českému klavíristovi daří na orchestrálních koncertech.V posledních letech je rezidenčním umělcem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, s nímž provedl a také nahrál kompletní Rachmaninovovy klavírní koncerty. V této sezoně s pražskými symfoniky provede a pořídí nahrávku Brahmsových klavírních koncertů. Je na co se těšit! Lukáš Vondráček je štědrá, přemýšlivá osobnost a jeho uchopení děl určitých skladatelů je pokaždé jedinečné.
Brahmsovské hody Pražských symfoniků a Lukáše Vondráčka dávají tušit, že nadcházející sezona Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK bude jiskřit. FOK slaví své devadesátiny a výběr koncertů několika řad bude přetěžký. Volit mezi skvělými klavíristy Piemontesim, Giltburgem, Helmchenem a dalšími v rudolfinské řadě Světová klavírní tvorba, nebo si nenechat ujít úžasného norského cellistu Trulse Morka, jehož pojetí Dvořákova cellového koncertu vhání slzy do očí? Zamířit do Smetanovy síně za mladíčkem Danielem Lozakovichem, švédským houslistou, který rozhodně stojí za pozornost, nebo si užít intimní atmosféru v Anežském klášteře během večerů cyklu Obrazy a hudba? Možností, které již léta připravuje s velkou erudicí a především zápalem pro věc dramaturg orchestru Martin Rudovský, je nepřeberně. Nebudu vyjmenovávat celou sezonu FOK, ovšem dva koncerty za pozornost stojí. Pražští symfonikové zahájili jubilejní sezonu pod vedením svého šéfdirigenta Tomáše Braunera 18. a 19. září provedením Mahlerovy symfonie č. 8, zvanou Symfonie tisíců, monumentálního, na prováděcí aparát velmi náročného díla. Volba to nebyla náhodná. Orchestr hraje po léta Mahlera výborně, a tak se dalo očekávat, že zahájení sezony bude vrcholným zážitkem.
U příležitosti 90. výročí se FOK ohlíží do své historie. Bohužel se nemůže spolehnout na archivní záznamy, protože ty byly během druhé světové války zničeny. Jak poeticky píše Tereza Axmannová: „počátky Orchestru FOK jsou dodnes zahaleny dýmem z amerického náletu 14. února 1945, kdy v zasaženém bytě hobojisty Josefa Shejbala shořel archiv tělesa. Druhý archiv shořel téhož roku v Nobileho křídle Staroměstské radnice při Pražském povstání. Protože byl zakladatel orchestru Rudolf Pekárek židovského původu, přišel o veškeré své písemné materiály po deportaci do ghetta v Lodži v roce 1941.“ Bývalý vedoucí orchestrální kanceláře FOK Jiří Hannsmann však pátral v mnoha archivech a objevil zajímavé informace. Orchestr je nyní postupně zveřejňuje na svém webu a již také byla vydaná i kniha „Jak se rodil orchestr FOK 1934–1945“.
Jinému orchestru věnujeme pozornost v rozhovoru s designovaným šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava Danielem Raiskinem. Během více než hodinového setkání se dostalo na mnoho témat, hudebních i těch, která jsou kořením života. Takže se pan dirigent rozhovořil o svém nadšení pro hokej (je šéfdirigentem ve Winnipegu, jehož Jets patří k nejlepším týmům NHL, a ostatně ani Vítkovice nejsou špatný oddíl) i o tom, jak odpočívá v kuchyni. Na Danielu Raiskinovi mě vedle jeho názorů na hudbu a vzpomínek na jeho mentory Marisse Jansonse a Neeme Järviho zaujalo i jeho uvažování o současném světě v souvislostech. Lidsky vstřícný, příjemný a profesionálně zdatný člověk bude jistě Janáčkově filharmonii Ostrava přínosem.
Občas je mi při psaní editorialu líto, že se nedostane na články v mé oblíbené jazzové sekci. Pro mě jsou vodou živou, vyvážením klasickohudebních témat, otevřením dveří do jiného hudebního prostředí, které je právě tak obohacující jako klasika. Když jsem začala přiznáním na začátku, přiznávám se i na konci – rozhovory v naší jazzové sekci mi jsou aktuálním vodítkem, kterého zajímavého jazzmana si mohu v nejbližší době u nás poslechnout či jakou nahrávku si na Spotify pustit.
Tak tedy, chvála rozmanitosti hudby, milí čtenáři!
(Iva Nevoralová)
