Obzor 9/2024
KDO SE SMĚJE, NEZLOBÍ: Vtipy pro pamětníky
O prezidentovi Antonínu Novotném se svého času vyprávěla hořko-sladká historka: Jednou ráno uviděl soudruh prezident u vnějších dveří svého úřadu sedět na bobku muže v montérkách.
„Copak tady děláš, soudruhu?“ ptal se zvědavě.
„Opravuji zámek, soudruhu prezidente. Včera mi dodali objednávku, a tak jsem tady.“
„Správně, soudruhu, už si vzpomínám. Tak opravuj, opravuj…“
Antonín Novotný pak celý den úřadoval, prezidentoval, přijímal návštěvy, řídil porady. Když kolem osmnácté hodiny odcházel domů, uviděl opět muže v montérkách, jak sedí na bobku a šťourá se mu v zámku.
„Copak to tady děláš, soudruhu?“ otázal se zvědavě.
„Vždyť už jsem vám to říkal ráno, soudruhu prezidente. Opravuji zámek.“
Antonín Novotný se zamračil a přísně pravil: „Ale soudruhu, takovou dobu? Vždyť já bych to měl hotový za dvacet minut.“
Muž v montérkách na něj pohlédl, a s milým úsměvem řekl: „Vy ano, soudruhu prezidente. Vy jste přece zámečník. Ale já jsem advokát.“
Tatínek, maminka, dědeček a babička jedou v autě. Zastaví je esenbák, a chce řidičák. Tatínek praví: Nemám, minulý týden jste mi ho sebrali.
Na to maminka: Soudruhu esenbé, neposlouchejte ho! Když má v sobě 8 piv, neví, co mluví..!
Vzadu se probere dědeček a zaskřehotá: Éé – já vám to říkal, že s tím kradeným autem daleko nedojedeme!
A v tom otevře oči babička a: To už jsme na Západě??
Jak jsem se stal nezaměstnaným:
Byl jsem generálním ředitelem velkého podniku, do práce mě vozili služební 613kou a kafe mi vařila krásná sekretářka. Jednou za mnou přišli soudruzi a ptali se mě, proč jsem nedal 5000 Kčs na pohřeb jednoho z členů ÚV KSČ. Řekl jsem jim, že jsem nevěděl, že se ten pohřeb musí zaplatit – že za pět tisíc korun bych jim pohřbil celé ÚV KSČ a sám. Tak jsem se stal ředitelem menšího podniku. Do práce mě vozili služební škodovkou a kafe mi vařila ošklivá sekretářka. Vedle obrazu soudruha prezidenta Husáka jsem si pověsil Lollobrigidu. Jednou za mnou přišli soudruzi a řekli, ať tu kurvu sundám, tak jsem sundal Husáka. Stal jsem se dílovedoucím. Do práce jsem jezdil vlastním Trabantem a kafe si vařil sám. Zase jednou přišli soudruzi a řekli mi, proč jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Odpověděl jsem, že kdybych býval věděl, že je poslední, přišel bych tam s celou rodinou. Stal jsem se námezdním dělníkem, do práce jsem jezdil na kole a kafe si vozil v termosce. Kolo jsem si uvázal u zábradlí, když tu za mnou přišli soudruzi a řekli mi, ať si to kolo dám jinam, že tudy bude projíždět sovětská delegace. Odpověděl jsem jim, že nemám strach, že kolo mám řádně uzamčené a pojištěné proti krádeži.
A tak jsem se stal nezaměstnaným.
