Obzor 9/2024
Hrdina maratonu běžel posledních 300 metrů 10 minut
V HJe to už téměř 120 let, ale ten příběh fascinuje dodnes. Cukrář a amatérský běžec Dorando Pietri prokázal na Olympijských hrách v Londýně roku 1908 nezlomné odhodlání.
Běžcem jen náhodou
Malý Dorando se narodil v italském městečku Correggio v roce 1885. Snil o tom, že se stane cukrářem, ale jako mladík byl nucen si přivydělávat v obchodě s textilním zbožím v nedalekém městě Carpi. Jednou se tu konaly běžecké závody a Dorando si z obchodu odskočil podívat se na start. Když uviděl vybíhající závodníky, nemohl si prý pomoci a dal se do jejich pronásledování. Nakonec doběhl, stále ještě v pracovním úboru, neoficiálně druhý za nejlepším italským běžcem té doby, Periclem Paglianim. O dva týdny později už běžel v Bologni závod na 3 km oficiálně. Byl znovu druhý, a běhání ho naprosto uchvátilo. To se psal rok 1904.
Až na olympijské hry
V následujících letech se mladý atlet vypracoval na nejlepšího italského běžce dlouhých tratí. Když se r. 1908 konala kvalifikace na OH v Londýně, vyhrál v čase 2 hodiny 38 minut. Rychleji do té doby žádný Ital maraton nezaběhl. Bylo jasné, že na olympiádě bude malý (jen 159 centimetrů vysoký) cukrářský učeň nejžhavějším italským želízkem v ohni.
Maratónský běh měl být atletickým vrcholem her, který si toho letního dne nenechalo ujít na 75 tisíc diváků na stadionu, a údajně přibližně milion lidí kolem trati. Na Londýn netypické vedro nebylo jedinou překážkou, kterou museli závodníci překonávat. Podle teprve se formujících pravidel měl závod měřit „okolo čtyřiceti kilometrů“. Pořadatelé však délku trati mírně zaokrouhlili, a navíc vyhověli princezně z Walesu, která si přála, aby mohla start sledovat se svými dětmi přímo z oken hradu Windsor. Proto (několikrát nastavovaná!) celková délka nakonec poprvé činila oněch magických 42 kilometrů a 195 metrů. Na tuto vzdálenost se běhá maraton dodnes.
Samotným běžcům bylo prodloužení trati oznámeno až pár dnů před startem – což v kombinaci se spalujícím vedrem nakonec zapříčinilo, že 18 (z celkového počtu 73 přihlášených) běžců vůbec neodstartovalo. Z těch odvážných se nakonec do cíle dostala jen zhruba polovina – ale nepředbíhejme…
Hlavně ne Američan
Zatímco se na čelo krátce po startu propracovali domácí závodníci, Dorando zkušeně šetřil síly. Poté, co začali okolo poloviny závodu britští běžci odpadat, dostal se do vedení v Anglii narozený Charles Hefferon. Přesto, že reprezentoval Jižní Afriku, byl vnímán téměř jako domácí.
Hlasatel z tlampačů na stadionu pravidelně hlásil, kdo je ve vedení. Až do 24. míle opakoval ke spokojenosti diváků Hefferonovo jméno. Hlavně, že to není Američan, shodovali se britští fanoušci – reprezentanti hvězd a pruhů totiž už v atletických disciplínách vyhráli, co se dalo. Navíc často a opakovaně protestovali proti výkonům domácích atletů, což je ke konci her uvrhlo do veliké nelibosti místních.
Světlice náhle ohlásila divákům na stadionu, že se vytrvalci blíží. V tu chvíli se začal do vedení posouvat malý Dorando Pietri. Hefferon tři kilometry před cílem úplně vytuhnul, a tak se před něj dostal nejen Pietri, ale nedlouho po něm i americký stavební dělník Johnny Hayes. V tu chvíli už celý stadion netrpělivě očekával, kdo se v jeho bráně objeví jako první.
Těžko do cíle
K překvapení diváků byl oním hrdinou Dorando Pietri. Dav očekával statného atleta, a malá postava cukráře z Carpi byla pro mnohé poněkud šokující. Zakrátko ale stadion Itala přivítal nefalšovaným jásotem (z velké části i proto, že to nebyl Američan). Nadšení publika ale brzo vystřídalo zděšení. Pietri se divně potácel; na stadionu se nejdřív dokonce vydal špatným směrem. Očividně dezorientovaného běžce museli směrem k cíli otočit až pořadatelé, čímž ale Italovy útrapy teprve začaly.
Kymácivě se nejistým krokem sunul po oválu. Upadl. Zůstal ležet, a mnoho přihlížejících si myslelo, že je po smrti. Ve skutečnosti byl na hranici bezvědomí. Na nohy mu pomohl až ředitel závodu Jack Andrews a irský lékař Michael Bulger. Následně při chůzi po dráze Pietri upadl ještě čtyřikrát.
Po posledním pádu mu Andrews masíroval nohy, a přemlouval ho, aby se ještě jednou pokusil běžet. V tom se na druhé straně stadionu objevil strojově běžící Hayes. „Američan nesmí vyhrát,“ pomysleli si Andrews a Bulger; možná si to uvědomil i sám Dorando. Vstal a snad silou nějaké vyšší moci a vůle „proběhl“ páskou. Dochovaná fotografie pak vystihuje emoce okamžiku: nadšené výrazy a úsměvy okolo stojících sportovců a fandů jsou v přímém kontrastu s Pietriho strhanou tváří a nepřítomným výrazem. Odnesli ho na nosítkách, ale dokázal to. Vyhrál. Hayes doběhl až půl minuty po něm.
Diskvalifikace, steak a strychnin
Právě Američan ale začal po doběhu protestovat proti pomoci, kterou Pietri obdržel od pořadatelů. Ačkoliv byl nejprve Ital prohlášen za vítěze, nakonec byl diskvalifikován a medaili získal právě Hayes. V očích fanoušků však zůstal šampionem malý velký Dorando Pietri. A nejen v jejich očích: Jakmile byl hrdina propuštěn z nemocnice, dostalo se mu nečekané pocty. Přišla za ním královna, která mu za jeho hrdinský výkon věnovala velký pozlacený pohár.
Scénu, kterak atlet na hranici kolapsu protnul cílovou pásku, sledoval z první řady i slavný spisovatel sir Arthur Conan Doyle. Dodnes běží fámy, že to byl právě on, kdo dostrkal Pietriho do cíle. (Statný muž z cílové fotografie je však skutečnosti opravdu irský lékař Bulger – nikoli autor Sherlocka Holmese.) Role spisovatele byla v tomto příběhu jiná. Ohromen velkou statečností Itala, rozhodl se pro něj uspořádat sbírku. Jak sám říkal, „aby viděl, jak hluboce zapůsobil na své britské fanoušky“. Nakonec se pro něj vybralo na tu dobu velmi slušných 300 liber.
I přesto si pak Pietri ještě léta vyčítal, že závod nedokázal dokončit bez pomoci. Litoval, že za jeho kolaps pravděpodobně mohla příliš vydatná snídaně – velký steak s pořádnou přílohou. (Ačkoliv to z dnešního pohledu asi zní bizarně, v kontextu tehdejších stravovacích návyků to nebylo nic neobvyklého.) Sportovci se vydatně posilňovali nejen tučnou stravou, ale třeba taky alkoholem. Vítěz prvního maratonu z Atén Spiridon Luis vypil před závodem sklenku koňaku a při běhu se pak posilňoval vínem. Na zmiňovaných londýnských hrách zase jeden německý borec během dálkového závodu v chůzi údajně vypil 22 piv a půl láhve vína. Ani doping nebyl tehdejším sportovcům cizí: I Pietri se během závodu posilnil injekcí strychninu (který se dnes používá jako jed na krysy) – ale podle dobových informací povzbuzoval ve správné koncentraci dýchání a krevní oběh.
Automechanik v San Remu
Ať už za jeho kolaps mohlo cokoliv, urputný souboj s tratí a únavou mu zajistil obrovskou slávu. Čekalo ho turné po Spojených státech, účastnil se exhibicí, byl hostem u významných osobností, stal se celebritou. Vydělal mnohem víc, než kolik vybrali fanoušci v Británii.
Peníze nakonec investoval a v Itálii si otevřel hotel. Zřejmě však byl lepší běžec než byznysmen – hotel brzo zkrachoval a Pietri se přestěhoval do San Rema. Pořídil si tam autoservis a dožil stranou od zájmu svých fanoušků.
Díky fotografiím a filmu byla poprvé v historii zdokumentována nemilosrdnost vytrvalostních běhů a zároveň nelítostný souboj jednoho hrdinného maratonce, který – na hranici života a smrti – vítězil nad každým metrem trati.
(redakčně upraveno, kráceno)
Zdroj: medium.seznam.cz
