Obzor 6/2024

Zpět

SLOUPEK RADKINA HONZÁKA: Jak léčit diktátora (2. část)

Radkin Honzák

Jak napsal Jan Vodňanský: Konec druhé světové války je pro školní mládež krajně nevýchovný. Úkolem učitele dějepisu je proto taktně zamlčet či vtipně obejít základní fakta – totiž že dva alkoholici a nikotinisté, Winston Churchill a Josif Vissarionovič Džugašvili alias Stalin, na hlavu (ale i jinak) porazili abstinenta, nekuřáka a vegetariána Adolfa Hitlera. Dokončení článku.

Hitlerův Dr. Morell byl o tři roky starší než jeho pacient, po skončení studia se nejprve věnoval gynekologii a porodnictví, dále sloužil jako lodní lékař, za války byl čtyři roky na frontě, pak se výhodně oženil a provozoval lukrativní praxi v Berlíně. Po nejasné sebeprezentaci jako „rentgenolog, léčení vysokofrekvenčními proudy, diatermií, ozařováním a galvanizací, analýzy moči a krevní sérologie“ vystupoval od roku 1933 jako praktický lékař a venerolog; v dobách jeho slávy mu nejlépe odpovídala přezdívka: Říšský mistr injekcí, kterou vymyslel Göring. S ním pak také po 20. dubnu 1945 dost rychle opustil bunkr v Berlíně a svého pacienta již víckrát nespatřil. Podařilo se mu prchnout doslova v hodině dvanácté do budoucího amerického sektoru, kde byl zadržen a uvězněn, převezen do Dachau a po vyšetřování shledán bez viny na válečných zločinech. Jeho zdraví se však rapidně horšilo úměrně tomu, jak extrémně přibýval na celoživotně nadměrné váze. Zemřel 26. 5. 1948 a do smrti si stěžoval na strasti, které přinesla jemu i lidem válka; uvažovat v této souvislosti o Hitlerovi ho ani nenapadlo. Nebyl sám.

Nahlížen očima jiných, nevypadal příliš sympaticky. Eva Braunová o něm prohlásila, že je odporný a jeho pracovna že připomíná prasečí chlívek. Architekt Albert Speer, který se na Vůdcovu přímluvu od něj nechal vyšetřit, ho popsal jako velice tlustého, kulatého, snědého, tmavookého, krátkozrakého a značně ochlupeného muže, jehož apetit byl stejně obrovský jako jeho břicho. Britský historik Trevor-Roper, který vyšetřoval okolnosti Hitlerovy smrti, se o něm dozvěděl od svědků, že to byl „tlustý, i když poněkud splasklý muž s nechutnými způsoby a hygienickými návyky prasete“. Při jakési příležitosti prý někdo z Hitlerovy společnosti poukázal na zápach, který se kolem doktora Morella šíří, načež Vůdce údajně odsekl: Nezaměstnávám ho pro jeho vůně, ale pro lékařskou péči, kterou mi poskytuje. A ta byla skutečně velkolepá!

Dodnes není jasné, zda léčení vymykající se nejen tehdejším zvyklostem, ale též zdravému rozumu, vymyslel Dr. Morell sám, nebo zda tvůrčím a obohacujícím způsobem spolupracoval na návrzích milovaného Vůdce. Jeho nespavost od počátku „léčil“ bromovými přípravky a silně návykovými barbituráty, jejichž eventuálně přetrvávající účinek kompenzoval po ránu nitrožilní injekcí glukózy a pervitinu (tedy methylamfetaminu, tehdy oficiálně vyráběnému s tímto názvem). S ohledem na Hitlerovu dietu ordinoval vysoké dávky vitamínů a dalších potravních doplňků včetně kalcia a fosforu, což doplňoval injekčně aplikovanými extrakty z epifýzy, pankreatu, srdce a jater a koktail závěrem vylepšil směsí estradiolu, testosteronu, někdy s přídavkem hydrokortizonu. Vůdcova zdivočelá střeva krotil již zmíněným čistidlem na flinty, a když byl přípravek pro toxicitu stažen z distribuce, usilovně sháněl (a sehnal) plnohodnotnou náhradu. Mezi další „zklidňovadla“ patřil atropin a strychnin. Chronický zánět vedlejších nosních dutin řešil kokainem, stejně jako oční problémy. Používal i sulfonamidy a po atentátu dokonce penicilin, který se mu dostal do ruky patrně jako část válečné kořisti. Když se u Vůdce objevily poruchy motoriky připomínající parkinsonismus (zřejmě důsledek chronického podávání amfetaminových derivátů), předepsal Morell další dávky pervitinu a přípravek Homberg 680 (extrakt belladonny).

Hitlerův EKG vykazoval dlouhodobě známky sklerózy věnčitých tepen, která se v průběhu času zhoršovala a významně progredovala po nezdařeném atentátu. Na to Morrel ordinoval srdeční glykosidy, dokumentovanou hypertenzi však ponechal bez povšimnutí a protože se domníval, že Vůdce trpí Addisonovou nemocí, přitlačil v podávání kortikosteroidů. V celkové inventuře se lze dopočítat, že Hitler byl „léčen“ více než devadesáti různými léky a že v posledních letech války dostával průměrně 28 pilulek denně a nitrožilně glukózu.

Co si o tom mysleli lékaři Třetí říše? Těžko říci, protože nacističtí potentáti dávali nezřídka přednost alternativním postupům. Přesto se několik kolegů pokusilo něco dělat, dokonce skupina vedená Dr. Brandtem se pokusila Morella sesadit, leč marně. Já k tomu dodávám, že z historického a především lidského hlediska vidím jako chybu, že se Dr. Morell nečinil ještě více.

Zdroj: blog.aktualne.centrum.cz

Zpět