Obzor 6/2024

Zpět

ROZHOVOR: Básně, které pomáhají – rozhovor s Janou Topinkovou

Jiří Hubáček

Již několik let se téměř každý den na facebookové stránce „Básně, které pomáhají“ objeví nové verše. Jejich témata jsou opravdu různorodá: hokej i tenis, změna času či příchod jara, ale také láska, přátelství a hledání porozumění. A kolem – jak už je pro Čechy příznačné – spousta chvály, ale také jízlivé kritiky. Kdo je ale Jana Topinková, autorka těchto „básní všedních dní“ (tak se její stránka jmenovala dříve)? To jsme se vydali zjistit přímo na Kladno, kde žije i pracuje.

„Jsem obyčejná holka z Kladna,“ říká o sobě sympatická mladá slečna, „co si vždycky přála být učitelkou. A pokud jde o psaní, píšu už od druhé třídy a vždycky o sobě říkám, že nejsem savec, ale psavec,“ usmívá se.

Sen stát se učitelkou – to je v dnešní době poměrně neobvyklé. Co Vás k tomu vedlo?
Bylo to hlavně přání předávat dětem zkušenosti, které sama získávám, a motivovat je, aby je třeba dál samy rozvíjely. Jako učitelka totiž dobře vím, že se děti dnes spousty věcí bojí – jednou z nich je právě čeština, kterou učím. Proto plánuju vydat knížku dětských básniček, které by vysvětlovaly vtipnou formou záludnosti našeho jazyka, jako jsou velká písmena, vyjmenovaná slova atd. Vytvořit vtipné a jednoduché texty, v první části doprovázené nějakými hezkými obrázky, které by se líbily a pomohly by nejen dětem, ale i rodičům. Ti se na mě totiž často obracejí, že se jejich potomci češtiny bojí a oni jim látku nedokážou dobře vysvětlit.

Je vidět, že máte svoje povolání opravdu ráda. Zároveň mluvíte o vydávání knihy – jak to vlastně funguje, pokud nejste renomovaný básník?
První sbírku jsem vydávala oficiálně u nakladatele, ta ale moc úspěch neměla, protože její hokejová tematika nebyla asi moc atraktivní. Proto je pro mě asi nejlepší způsob, jak své texty vydávat, samonáklad. Každý mi pak může napsat a knížku si ode mě objednat, ale je to všechno osobní, na domluvě mezi mnou a druhou stranou. Nezbohatnu na tom, nejsem velkovydavatel a ani jím být nechci, dělám to prostě proto, že mě to baví a přináší to radost nejenom mně, ale i někomu dalšímu. Proto jsem třeba připravila kalendáře, jejichž prodejem jsem chtěla pomoci naší kladenské kočičí kavárně. Letos to zase byly kalendáře s afirmačními básněmi – to jsou výroky nebo mantry, které byste si měli opakovat, abyste cítili v životě víc spokojenosti, pohody a štěstí.

Hokejové básně? To zní poměrně zvláštně. Co pro vás psaní o sportu a jeho reflektování znamená?
Je pravda, že skoro nikdo o sportovcích nepíše, a jestli kvůli něčemu, tak jsem známá asi právě tímhle. Ne, nejsem žádný velký hokejový fanda, i když jsem se narodila v městě Jardy Jágra. Celá ta věc ale vznikla snahou přitáhnout lidi k poezii – a protože některé tyhle básničky si čtou i muži, pokládám to opravdu za určitý úspěch.

Máte pravdu, že poezie je dnes trochu strašákem, kterého se bojíme už od základky. Myslíte, že všední (nejenom hokejová) témata, o nichž píšete, tohle můžou pomoct trochu překonat?
Myslím, že určitě ano. Začala jsem psát proto, že se moji žáci básní vždycky báli, a chtěla jsem jim nabídnout relativně jednoduchou a srozumitelnou poezii. A dneska mi maminky píšou, jestli by mohly jejich děti recitovat moje básničky na soutěžích, besídkách a tak. Myslím si, že verše patří do našeho všedního života, že vyjadřování se veršem nám dává něco, co próza vždycky předat nemůže.

Opět narážíme na dřívější název vašeho Facebooku, Básně všedních dní. U nás ale s všednodenností poezie moc spojená není. Nejen obavou z ní, ale i představou, že báseň znamená nutně něco složitého a plného nejrůznějších nesrozumitelných obratů a myšlenek.
Máte pravdu. Často se v tomhle směru setkávám s kritikou, že jsou moje básně jako z páté nebo i druhé třídy, že nemají žádnou hloubku, nejsou propracované atd. Přesto si ale myslím, že báseň není jen hluboká poezie, ale taky básnička nebo písnička. Nepokládám se za žádnou velkou básnířku, ale když mě oslovil písničkář Miroslav Paleček, jestli by jednu moji báseň nemohl zhudebnit, že mu připomíná Seiferta, napadlo mě, že řada našich předních básníků, včetně Sládka, Skácela, Hrubína nebo právě Seiferta, kromě složité a komplikované poezie psala taky lehké a zpěvné verše. Proto si myslím, že když tyhle básničky z poezie posíláme někam pryč, ochuzujeme ji tím a vzdalujeme obyčejným lidem, kteří se jí pak tím víc bojí. Já se ji snažím naopak dostávat do tohohle čtenářského spektra.

Tím se zase ocitáme trochu u pomáhání. Proč tedy vlastně „básně, které pomáhají“?
Když jsem začala psát básně, byly opravdu o všedních věcech – kdy se blíží Mikuláš, kdy je v létě horko a všechny nás to štve, kdy je významný nebo zajímavý svátek. Právě proto to původně byly „básně všedních dní“. Postupně se mi ale začali ozývat lidé, že moje verše čtou, že se s nimi dokáží ztotožnit a že se umím na věci dívat z jiné stránky. Já jsem odmalička byla trochu člověk, nehodící se do téhle dravé a konzumní doby, člověk citlivý, co rád pomáhá druhým, protože, jak se říká, karma je zdarma, a co do vesmíru posíláte, to se vám taky vrátí. Když jsem tedy začala dostávat tyhle vzkazy, byla to pro mě samozřejmě obrovská motivace, říkala jsem si: je to přece úplně obyčejná básnička o něčem a lidé na ni takhle krásně reagují. Proto si myslím, že to, co dělám, má smysl. A i kdyby všichni pseudo-intelektuálové (ale spíš rýpalové) byli proti mně, budu v tom, co dělám, pokračovat, protože to někomu něco dává a přináší.

Co je pro vás na pomáhání tak důležité?
Svět se dneska může zdát opravdu dost krutý a utéct tomu moc nejde, protože média to do vás hustí ze všech stran: kdo koho zavraždil, jak roste inflace, kde se všude válčí… Na Nově vám zprávy z devadesáti procent tvoří negativní a depresivní zprávy a na konci vám pustí roztomilé zvířátko… A proto si myslím, že moje poezie o prostých a samozřejmých věcech, jako jsou svátky, výročí a každodenní život, ale jako by měly být i přátelství nebo porozumění si, může dneska lidem dávat to, co v médiích nevidí. Spojovat je, dát jim vědomí, že tu žijeme všichni spolu, ať už máme na tu či onu věc ten, nebo jiný názor.

Snažit se v dnešní době lidi spojovat i přes rozdílnost názorů – to je v dnešní době opravdu poměrně nevšední snaha. Věříte, že to funguje?
Určitě ano. Víte, každý z nás by v dnešní době měl v něco věřit, ať už v boha, v anděly-ochránce nebo třeba jenom sám v sebe, v to, že je dobrý člověk. Jak říkávala Libuše Šafránková, které jsem si vždycky moc vážila, všichni jsme věřící a jde jenom o to, v co věříme. A proto si myslím, že snad umím svými básničkami lidem zase pomoci uvěřit v to, že není všechno ztracené, že kolem nás nejsou jenom války, prolévání krve a politické machinace, na které musíme mít jeden konkrétní názor, abychom nebyli označeni za dezoláty a nevím co horšího. Že tu jsou i obyčejné věci, v kterých všichni žijeme a na kterých se shodneme, věci a hodnoty, na nichž by nám mělo všem záležet nejvíc.

Píšete i básně na přání. Co si tak lidé přejí?
Opravdu leccos. Například blahopřání k svatbě. Ale celé to opět vzniklo ze snahy pomoci těm, kteří mi začali psát svoje životní příběhy, že se jim stalo to a to a že si uvědomili, jak je v životě důležité přátelství nebo třeba porozumění mezi lidmi. A to je věc, které si nesmírně vážím, když vidím, co všechno dokážou lidé, otevřou-li se, sdělit někomu, koho vlastně vůbec neznají. Takové lidi se snažím nezklamat, naopak se vcítit do jejich postavení a napsat jim pár veršů, které je potěší, pohladí nebo jim pomůžou vyslovit, co cítí a s čím se třeba v životě perou. A když mi pak někdo odpoví, že jsem vystihla, co v sobě nosí, a pomohla mu to nějak zpracovat, je to pro mě obrovská odměna. Básně – a možná právě prosté a formálně nenáročné básničky – mohou, myslím, obrovským způsobem pomáhat.

Co byste do téhle nelehké doby na závěr vzkázala našim čtenářům?
Snad jenom tolik, že nám život všem přináší nejrůznější úskalí, někdy je jich víc, někdy míň. Ale jsme tu od toho, abychom s nimi bojovali a překonávali je optimismem a vírou, že na světě nejsou jenom ty zlé věci, co se na nás hrnou. A proto mluvit s druhými a dávat jim něco ze sebe může být dneska zase cesta, jak spojit člověka s člověkem, a zároveň obrovská motivace pro každého z nás. Protože život nám končí teprve tehdy, až když to my sami vzdáme. Do té doby jsme tady a můžeme rozdávat radost a přátelství sobě i druhým.

Vysoké nároky

Proč člověk není na sebe hrdý
za sebemenší pokroky?
Proč jen je k sobě stále tak tvrdý
a vysoké má nároky?

Někdo je zručný, jiným to pálí,
další hlas mají jako zvon.
Přestože ostatní lidé tě chválí,
v očích svých nejsi šampion.

Až člověk svoje myšlení změní,
pak z hlavy pustí všechen stres.
Pamatuj, nikdo bez chyby není,
začni si sebe vážit dnes.

……………………………

Otevři knihu, začni číst,
já zvu tě do mého světa.
Vezmu tě nyní do mých míst,
kde po stresu denním je veta.

Vejdi tou branou slov a vět
do světa fantazie.
Můžeš pak jiným vyprávět,
jak se v něm krásně žije.

Slova tě vtáhnou do děje,
součástí můžeš se stát.
V knihách je ukryta naděje,
že stane se, co má se stát.

Básně Jany Topinkové najdete na stránkách https://jana-topinkova.webnode.cz nebo na facebookovém profilu Básně, které pomáhají.

Zpět