Obzor 10/2024
VZTAHY, SEX A EROTIKA: Mami, a jak se dělají děti? (2. část)
psycholožka Lenka Šilerová„Tati, co je to sex? A jak často to s maminkou děláte?“ Jste z toho na rozpacích? Pro děti jsou ale otázky o sexu stejně přirozené jako ptát se, proč prší. To mi z nich děláme tabu. Ale nebojte se, nejste v tom sami. Není snadné je překonat a začít s dětmi mluvit o sexualitě a pohlavním dospívání. O některých důvodech a obavách se mnou rodiče mluví (třeba na seminářích, které vedu), některé jsou pro ně samotné skryté hlouběji. Pojďme se podívat na ty nejdůležitější. Dokončení článku.
Se mnou o tom máma nikdy nemluvila. Nevím, jak mu to mám říct. Je mi jasné, že kytičky a včeličky to asi nebudou.
S většinou z nás rodiče moc nemluvili, chybí nám přirozený vzor komunikace. Nebo se mu chceme vyhnout, protože to bylo „trapný“. V mnoha oblastech života si neseme použitelnou zkušenost z původní rodiny, na kterou navazujeme – tady ji musíme teprve budovat. Překonat stud a strach a pustit se do toho.
Já nevím, jak se „tomu“ říká u holek. U kluků ještě dobrý, ale u holek fakt nevím. A taky nechci říkat nějaký blbosti.
Připadá nám nepřekonatelné vyslovit slova jako sex, milování, penis, vulva či pochva. Sexuální názvosloví není v češtině zažité a navíc neexistuje všeobecně přijímaný název pro ženské pohlavní ústrojí. S mužským penisem je to snazší. A tak holčičky mají „tam dole“ kačenky, pipinky a další. Přitom cítíme, že to není ono. Hlava je hlava a penis je penis. Znalost správných názvů je důležitá například v prevenci sexuálního zneužívání. A nikdo nám nebrání doma používat ustálené názvy nebo je s dítětem vymyslet.
Někdy si nejsme jistí, jestli známe ty správné informace. To je nejsnáze překonatelné. Kvalitní knížka může pomoci, ideálně když ji čteme společně s dětmi. A informace pro starší například o antikoncepci najdeme na nezávislých webech či poradnách.
Synu, je čas, abychom si, ehm…, promluvili o sexu. – A co potřebuješ vědět, tati?
Pokud jsme s náctiletými o sexualitě nikdy nemluvili, máme strach, že je pozdě. Je těžké s rozhovorem vůbec začít, bojíme se trapnosti. Přitom máme pocit zodpovědnosti, že „bychom měli“, a tak se uchýlíme jen k varováním typu „dávej si pozor“, což vzbuzuje u dospívajících v lepším případě shovívavý úsměv.
Nikdy není pozdě. Můžeme přiznat, že jsme to trochu zaspali a že to chceme změnit. A musíme být připraveni i na odmítnutí. Dospívající ovšem často uvádějí, že by s rodiči rádi mluvili a znali jejich názory a postoje.
Když jsem zjistila, že můj Honzík viděl to porno, bylo to strašný. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Když zjistíme, co děti už všechno ví, nebo že se setkaly s pornem (u průměrného dítěte se tak stane okolo devíti let), máme pocit, že pomalu končí dětství. Že se nám vzdalují. A to bolí.
Ale když s dětmi mluvíme, odpovídáme na jejich dotazy a využíváme přirozeně vzniklé situace k rozhovorům od raného dětství až k dospívání, přiměřeně věku a vyspělosti dítěte, pak nás takové hovory naopak sbližují. Posilují náš vztah teď i do budoucna. A o to jde.
Zdroj: psychologie.cz
