Obzor 10/2024
ROZHOVOR: Tvrdit, že je Země placatá, může být forma protestu (1. část)
Tomáš MacaKonspiračním teoriím nepodléhají jen frustrovaní lidé, kteří v nejisté době hledají jasná vysvětlení. „Někdy je za nimi politická strategie, někomu je zase příjemné vědět víc než ostatní,“ říká v rozhovoru filozof Tomáš Koblížek.
Chápat konspirační teorie jako současnou obdobu lidových mýtů je podle Tomáše Koblížka chyba. „Jejich pointou není události vysvětlit, ale zaútočit na skupinu domnělých spiklenců; ať už jsou to Židé nebo nějaké elity. Proto mají mnohem blíž k nenávistným projevům,“ upozorňuje vědec z Filozofického ústavu Akademie věd. Takzvaní plochozemci podle něj například mnohdy ani nevěří, že je Země placatá, spíš se vymezují proti expertům.
Jako filozof jazyka se zabýváte hlavně jeho temnějšími stránkami – nenávistnými projevy, dezinformacemi a konspiračními teoriemi. Znamená to, že se musíte nořit i do zákoutí internetu, kterým se jiní radši vyhýbají?
Za nenávistnými projevy, dezinformacemi nebo konspiračními teoriemi už dávno nemusíte putovat do odlehlých koutů internetu. V online prostoru totiž dnes dochází k něčemu podobnému jako na politické scéně. Stejně jako se strany, které jsme dřív pokládali za okraj politického spektra, stávají pro voliče reálnou alternativou, můžeme pozorovat i mainstreamizaci těchto projevů. Stačí jít na některé mainstreamové zpravodajské weby, abyste si přečetli typickou ruskou dezinformaci, podle níž to v Buče možná bylo jinak, nebo narazili na rozhovor s hvězdou evropské konspirační scény Jacquesem Baudem. V titulcích se příležitostně útočí na migranty nebo Ukrajince, Romové jsou označováni jako nepřizpůsobiví.
V mainstreamových médiích jsou věci samozřejmě podávány stravitelnějším způsobem než na webech, jako je český Protiproud nebo světově proslulá extremistická platforma 8kun. Místo otevřené nenávisti a manipulace tam narazíte spíš na jazykovou mikroagresivitu vůči různým skupinám a méně okaté manipulace s fakty. Dopad takových zpráv pak ale může být paradoxně mnohem horší, právě díky přijatelnější formě.
Pozorujete nenávist na internetu s vědeckým odstupem, nebo při procházení diskuzí občas ztrácíte víru v lidstvo?
Můj přístup je opravdu spíš vědátorský. Někteří vědci se zabývají sopkami nebo motýly a já zase zkoumám nenávistné projevy. Sleduju například dynamiku diskuzních vláken, která se vždycky nějak vyvíjí. Zajímá mě třeba způsob, jakým se lidé v rámci diskuze nechávají strhnout k projevům, které by jim mimo vlákno možná byly cizí. Architektura vláken hraje velkou roli. A pokud jde o víru v lidstvo, často zaznívá, že se dnes kvůli digitálním technologiím a sociálním sítím nacházíme v době, která je mimořádně nenávistná, nebo že lidé víc než kdy dřív podléhají nepravdám. To je ale spíš nepodložená domněnka.
Kognitivní vědec Sacha Altay, který působí na Univerzitě v Curychu, například upozorňuje, že dnes dokážeme mnohem lépe měřit, jak se nějaká dezinformace šíří, kolik lidí ji přeposlalo dál. Když potom vidíme, že mají bláznivé dezinformace o konfliktu v Gaze nebo válce na Ukrajině statisíce zhlédnutí, snadno podlehneme dojmu, že žijeme v nebývale temném období. O tom, jak se dezinformace šířily dřív, ovšem žádná data nemáme. Srovnání je tedy ošidné. A jak známo, propaganda a nenávistné projevy figurovaly i ve 20. století. Ukázkovým příkladem mohou být 30. léta v Německu nebo 90. léta ve Rwandě. Moje hypotéza je, že současnost není nijak výjimečná.
Jakou roli tedy hraje nástup internetu a sociálních sítí v šíření nenávisti, pokud ji sám o sobě nevyvolává?
Líbí se mi, jak k této otázce přistupuje turecká socioložka Zeynep Tufekci, která působí v Princetonu. Říká, že bychom se při zkoumání dezinformací na internetu měli vyhnout dvěma extrémům. Na jedné straně máme postoj, který všechnu zodpovědnost hází na sociální sítě. Pokud ale digitální prostředí označíme za jedinou příčinu toho, že lidé podléhají nepravdám, brání nám to pochopit, jak to s dezinformacemi ve skutečnosti funguje.
K jejich šíření totiž člověk musí mít taky nějakou psychologickou inklinaci, tendenci podléhat stereotypům nebo kognitivním zkreslením. Takovým zkreslením je například přesvědčení, že za každou tragickou událostí musí stát nějaký záměr, nějaké spiknutí, zkrátka že to nemůže být náhoda. Důležitou roli zpravidla hraje i společenský aspekt. Existují skupiny, ve kterých je tento typ zpráv běžně akceptován a dezinformace se tam šíří snadněji. Také záleží, jestli disponujete jistou mírou mediální gramotnosti, která vám dává schopnost hoaxy rozpoznat. Tím vším je třeba se zabývat.
(pokračování příště)
Zdroj: seznamzpravy. cz
