Světluška 6/2024

Zpět

Petra Štarková: Příběh na pokračování z knihy Největší nemehlo pod sluncem

Záchrana včel
„No nazdar!“ zhrozí se dědeček. Podívá se oknem do dálky, kam Hynek ukazuje, a teď už to vidí on i Bára – na jedné z větví visí obrovský včelí roj.
„Co s nimi máme dělat?“ ptá se Hynek nešťastně. „Já měl v plánu si to nastudovat z videí na internetu, ale ještě jsem se na ně nestihl podívat!“
„I kdybys to stihl, bez zkušeností je ti video k ničemu,“ volá dědeček přes sklo a přemýšlí.
„Kuba tam hlídá?“ ptá se. Hynek kývá.
„Potřebujeme rojáček. A někoho, kdo nám pomůže ten zpropadený roj odchytit,“ rozvažuje dědeček. „No, ty mi pomůžeš se obléct. Kuba ohlídá roj a Bára bude muset zatím sehnat Ignáce. Baruško, pamatuješ si, kde bydlí můj kamarád Koleník? Víš který. Jednou jsem tě vzal k němu na zahradu, když jsi byla ještě malá, hrála sis tam v bazénu a moc se ti to líbilo.“
Bára netuší.
„Tudy seběhneš z kopce k hasičárně, víš, ten vysoký dům s věžičkou, to si nemůžeš splést, a za ním je to hned vedlejší chalupa se žlutou brankou,“ říká rychle dědeček a s trochou obav v očích se dívá na Báru.
„Vezmi si na to mou koloběžku,“ navrhuje dívce Hynek.
Bára polkne a zmocňuje se jí strach. Co když to nezvládnu? Chtěla by někomu říct, že si na to netroufá, jenže ji nikdo neposlouchá. Hynek prohrabuje dědečkovu skříň a chystá mu kuklu a taré tepláky, v nichž dědeček chodí ke včelám. Ještě mu pomáhá utáhnout obvaz na koleni.
„Báro, běž rychle, prosím! Ten roj je blízko u silnice, mám strach, aby někdo dřív nezavolal požárníky!“ naléhá přes rameno, zatímco dědečkovi utahuje obvaz.
„Ale ti si s rojem taky umí poradit, ne?“ přemítá Bára nahlas.
„Mamka říkala, že když je někde roj, můžou se volat i požárníci…“
„Jenže maminka neví, že požárníci musí roj zlikvidovat, pokud je k němu někdo zavolá!“ vysvětluje děda. Zní to dost strašně. Děda s Hynkem už asi pochopili, že pro Báru je to docela těžký úkol.
„Tak mám jet já?“ ptá se Hynek. „Zvládnete dojít k plotu mezi záhonky a říkat Kubovi, co má dělat? On se těch včel docela bojí, a jestli začnou být podrážděné…“
„Včely se nesmí rozzuřit, jinak je po nich,“ prohlásí děda rozhodně a zvedá se ze židle. Hynek ho přitom podpírá pod rameny. Dědovi to jde dost těžko.
„Tak já pojedu!“ rozhoduje se Bára. Vyjde před dům a odklopí od plotu Hynkovu koloběžku. Je o dost větší a těžší než ta její a taky má vysoko řídítka. Dívka se do nich opře a veze koloběžku na silnici. Trochu se jí třesou ruce, ale nakonec nasedne a zkusmo se pomaličku odrazí. Vydechne úlevou. Koloběžka jede docela pěkně. Naštěstí tím, jak je těžká, pěkně drží na silnici.
Dívka před křižovatkou položí nohu na zem a rozhlédne se. Teď doprava, nebo doleva? Dole za domy vidí věžičku požárního sboru. Odbočí a rozjede se dolů z kopce. Jenže koloběžka s velikými koly se rozjede mnohem rychleji, než Bára čekala. Svírá řídítka a děsí se, jak zastaví. Nakonec si všimne, že tahle koloběžka má na řídítkách i brzdu jako kolo. To kolo, co na něm pořád neumí jezdit.
Opatrně natáhne prsty na brzdu a zmáčkne ji. Stačilo stisknout jen málo a koloběžka zpomaluje. Bára si oddychne tak silně, že to nejspíš slyší i včely.
Dívce se podařilo pomalu dojet až dolů pod kopec. Jenže ouha! Vždyť měla v půlce kopce odbočit! Na požární dům, který viděla dřív dole, teď kouká vzhůru do kopce. Nasedne znova na koloběžku a rozjede se k němu. Rovnou silnici zvládla, ale nahoru po dlažebních kostkách to jde hůř. Bára však myslí na včeličky a statečně zápasí s vysokým kopcem. Konečně před sebou vidí vrata s nápisem „požární zbrojnice“ a vedle nich domek se žlutou brankou. Seskakuje a zazvoní.
Bělovlasý pán, trochu podobný dědečkovi, spěchá k brance. Bodejť by ne, když Bára zapomněla pustit tlačítko zvonku a ten pořád zvoní.
„Copak bys ráda?“ usmívá se na ni.
„Dědovi uletěly včely!“ vyhrkne Bára co nejrychleji.
„Neposmívej se starým lidem!“ okřikne ji kdosi za jejími zády.
Bára se lekne a skoro zkamení. Nějaký cizí pán stojí vedle ní na chodníku, zle se na ni mračí a vypadá to, že bude nadávat.
„Počkejte!“ přeruší ho pan Koleník. „Jak jsi to myslela, komu že uletěly včely?“
„No dědovi,“ říká Bára a je jí do pláče. Najednou to neumí vysvětlit. „Ony se totiž… to… sedí na větvi a musí se…“ Teď už jí tečou slzy proudem. Najednou jí totiž došla všechna rozumná slova. Starý pán kroutí hlavou a nerozumí tomu.
„Poslouchej, a čípak jsi?“ ptá se nakonec. „Zdá se mi, jako bych tě už někdy viděl.“
„Já jsem Bára. Děda je Alois Zlámalík a…“ pokouší se to Bára vyložit co nejsrozumitelněji. Ale vtom se pan Koleník plácne do čela.
„Ty jsi Zlámalíkova vnučka! Tak to už vím. A Lojzík má opravdu včely. On tě pro mě poslal?“
Bára honem kývá hlavou a trochu se vzpamatuje.
„Protože včely se rojí! Usadily se na jabloni u silnice, děda chodí s berlemi a Hynek s Kubou to sami nezvládnou!“ hlásí honem, než se jí to v hlavě zase všechno strachem poplete. „A taky nemají ten… rojáček.“
Vydechne úlevou, že se jí to snad konečně povedlo říct, jak se patří.
„Cože? Zlámalíkovy včelky že se rojí?! Vždyť on má vzácný druh, to tam musím hned běžet!“ vykřikne pan Koleník a co nejrychleji utíká ke staré kůlně. Vytáhne odtud podivnou krabici a pak se pokouší vysunout prastaré kolo.
„Sousede, nechte toho! Vezmu vás tam autem!“ volá na něj ten pán, co se předtím tvářil tak zle.
„Pojedeš sama, nebo s námi?“ ptá se Báry.
Bára neví – neříkali jí snad rodiče, že nikdy nesmí sedat do auta s cizím pánem? Pan Koleník bude sice v autě s nimi a nejspíš není cizí, když je to dědův kamarád, ale stejně si není jistá.
„U chytání roje stejně nemůže být nablízku,“ připomíná pan Koleník a sedá na zadní sedadlo.
„Já vás dohoním,“ říká tedy odvážně Bára a hned se rozjíždí za nimi do kopce.
Když k dědově chalupě přijede, tedy spíš přivede koloběžku, protože kopec je opravdu vysoký, na zahradě to ještě bzučí a všude kolem létají včely. Skupinka mužů ve včelařských overalech stojí kolem rojáčku položeného na zemi, a i když se jim už povedlo dostat část včel dovnitř, ještě hodně jich zůstalo venku.
Bára položí koloběžku a opatrně vejde do branky. Ví, že musí hodně pomalu, i když je tady kolem domku včel málo.
„Báro, dovnitř!“ volají na ni.
Dívka pomaličku projde ke vchodu, otevře dveře a konečně je v bezpečí. Ale ne! I sem se jedna včela dostala. A nejspíš je naštvaná, protože divoce létá chodbou a naráží do skla.
Co teď? Bára jí zkusí znova pootevřít dveře, aby vyletěla ven. Stačil okamžik a v chodbě jsou včely dvě. Bára třesoucí se rukou zavírá dveře a neví, co má dělat. Nakonec ji napadne, že by mohla zkusit proklouznout do kuchyně, když budou včely na druhé straně chodby. Včely létají tam a zpět, jako by trénovaly na nějaký závod. Bára si nejdřív pootevře dveře, a jakmile se obě včelky vzdálí, šup, a už je v kuchyni. Povedlo se jí zavřít tak rychle, že se za ní nedostaly.
Bára si vydechne a spěchá k oknu, aby pozorovala, co se děje na zahradě. Vidí, jak pan Koleník shýbá nad rojáček větev, na níž jsou stále chuchvalce včel, a když je krabice těsně pod větví, prudce do větve klepne. Včelí roj rázem spadne do rojáčku a Hynek s Kubou opatrně naznačují potlesk.
Podařilo se.

Rodiče se vrací
Druhý den ráno si Bára s dědečkem přispali. Probudilo je až kvokání slepic a klepání na okno pokoje.
„Co je to za příšeru, copak je maškarní bál?“ durdí se dědeček, ale Bára v postavě s divoce nabarveným obličejem, který na ni vykukuje za oknem, neomylně poznává svého bratra.
„Jožka! Ahoj Pepé!“ volá nadšeně a mává na něj přes sklo. Za ním stojí rodiče, opálení a usměvaví. Maminka má nové nádherné šaty, které si určitě koupila na nějakém přímořském tržišti.
„Pojďte dál!“ volá dědeček, zatímco hledá bačkory. Rodiče vcházejí na dvorek a Bára je běží obejmout.
„Pomoc! Co se to… moje šaty!“ slyší ještě dřív, než otevře dveře.
Samozřejmě, Bára spala, a tak slepičkám nikdo nedal najíst. Ty se teď shlukly kolem maminky, a protože její šaty jsou zdobené zvláštními malovanými tečkami a blyštivými kamínky, zkoumají, jestli by se něco z toho nedalo sezobnout.
„Zatraceně! Zažeňte je, než mi zničí šaty!“ volá maminka a ustupuje k plotu. Bára se směje a rychle nabírá zrní. Hází slepicím potravu a ty se okamžitě rozběhnou za zobáním. Maminka si oddychne.
„Ach jo, velká škoda, že jsem to nestihl natočit!“ lituje Jožka.
„Proč máte v chodbě tolik věcí?“ diví se tatínek, když překračuje včelařskou výbavu.
„Ani sem raději nechoďte, přineseme občerstvení na zahradu!“ volá rychle dědeček. Bodejť by ne, v předsíni ani v kuchyni totiž není kam šlápnout. Medové plástve jsou narovnané v kbelících a čekají na to, až odpoledne znovu přijde pan Koleník a spolu s dědečkem budou vytáčet med. Kousek od nich se povaluje včelařská výbava, kterou ze sebe včera oba kluci narychlo shodili, když pomáhali s plástvemi. Navíc se tu potřebuje proběhnout Tonička a ta musí mít zavřené dveře, aby zase neutekla na silnici. Bára nese ven hrnečky v košíku, do kterého se potom chystá nasbírat jahody. Utíká a zakopne o práh, ale hned se zachytí o zábradlí, a tak neupadne.
„Pozor!“ křičí maminka a běží jí na pomoc. Bára ale rozestaví hrnečky sama a volá:
„Dědo, počkej, džbán se šťávou taky přinesu já!“ Odloží prozatím košík a hrne se zpět do chalupy.
„Ať to nevyliješ!“ připomíná táta a usadí maminku zpět do proutěného křesla. Mezitím už ale přichází dědeček.
„Panebože! Co se ti stalo?“ vykřikne maminka. Děda se opírá o berle a to ji vyděsilo. I tatínek se pořádně lekl.
„Ale to nic,“ usmívá se dědeček. „Jenom mám už pár dní oteklé koleno.“
„Pár dní? A to chodíš takhle? Jak jste to tu proboha zvládli?“
Maminka je opravdu vyděšená. „Co jste jedli? A kdo krmil zvířata? A co zahrada?“
Dědeček se usmívá. „No kdo – Baruška přece. Vždyť je to šikovná holka.“
Jožka se pochybovačně uculí.
„Jsi si jistý, že mluvíš o naší Báře? Pořád má odřená kolena,“ připomíná trochu starostlivě.
Ale děda ho usadí: „Možná má odřená kolena, ale na rozdíl od tebe se tu o všechno dokázala postarat! A jestli chceš říkat něco o jejích kolenou, nejdřív se nauč, jak se krmí moje slepičky, a pak mluv!“
„Já to tak nemyslel!“ mírní ho honem Jožka. „A právě jsem si říkal, že bych do filmu mohl přidat slepičí apokalypsu. Bára by mi u toho mohla držet kameru. Stejně jsou na ni ty slepičky zvyklé, tak určitě udělá lepší záběry.“
„Apokalypsa? To je zničení světa, ne?“ mne si dědeček bradu. „Nechceš natočit spíš včelí apokalypsu? Včera nám Bára jednu pomáhala zastavit!“
Bára na něj marně posunkuje, aby o celé té situaci se včeličkami raději mlčel.
„Včelí… Cože? Snad nechceš říct, že jste tu měli ještě ke všemu nějaký problém se včelami?“ vyděsil se tentokrát i táta.
„Ale kdepak problém,“ směje se Bára i s dědečkem, „jen jsme odchytávali včelí roj. Je támhle v rohu zahrady. Ale nechoďte tam, včelky potřebují klid.“
Maminku by samozřejmě ani nenapadlo se ke včelám přibližovat. S hrůzou v očích se dívá směrem k úlům. A pak prozměnu na Báru, jestli nemá někde nějaké žihadlo. Jenže Bára už běží natrhat jahody.
„A nestalo se ti nic, Baruško?“ ptá se máma, když všichni dopíjí kávu a táta s Jožkou pomalu plánují odjezd.
„Kdepak,“ vrtí hlavou Bára. „Skvěle jsme si to s dědečkem užili.“ A pohladí želvu Toničku, kterou mezitím na chvilku pustili z klece.
Vlastně… vlastně se mi ještě nechce domů,“ řekne opatrně. Najednou je jí strašně smutno.
„Budeš mít doma dědečka,“ řekne máma jakoby na usmířenou a chystá se umýt podlahu. „Nějaký čas u nás asi pobude.“
„Děda ale nechce na sídliště,“ namítne Bára. „A co jeho zvířata?“
„Sám se o ně stejně teď nepostará,“ povzdychne maminka, „vůbec nevím, jak to vymyslíme. Budeme na to muset hodně rychle někoho najít.“
„A proč byste někoho hledali, když má děda mě?“ podiví se Bára. „Já se přece postarat dokážu. A chtěla bych tady ještě zůstat. Ještě aspoň do půlky prázdnin.“
Maminka se zarazí.
„No, vlastně máš pravdu, ale…“
„Co ale?“ ozve se za jejich zády dědeček. „Vždyť je to úplně jasné – už jsme to tu spolu zvládli a zvládneme to i dál!“
Maminka se nejistě dívá z jednoho na druhého.
„Tak dobře. Zkusíme to,“ přikývne váhavě, ale je vidět, že je vlastně ráda. „Ostatně, vždycky vám přijedu na pár dní navařit.“
„A na víkend můžeme pozvat i holky, Bětce s Luckou se tady bude určitě taky líbit!“ dodává Bára.
„Ale o víkendu sem přece přijedeme i my s Danem natočit ty záběry se slepicema,“ vymiňuje si Jožka trochu ublíženě s plnou pusou jahod.
Děda honem potěšeně kývá.
„To se ví, jen přijeďte všichni. Vždyť je tu místa dost.“
Toto je konec povídání o školačce Báře, která má vrozenou vývojovou poruchu motorické koordinace. Podivnosti budou Báru provázet pořád, ale na tom přece nesejde. My totiž víme, že život je od toho, aby se žil a byl každý den o něčem novém. Večer by měl každý človíček usínat s tím, že mu bylo dobře. Zároveň by se měl těšit, co mu přinese zítřek.

Zpět