Světluška 6/2024
POHÁDKA: Bedřich Smudek - Dva kocouři na výletě
V chaloupce za rybníkem žili dva kocouři. Tedy, nebyli to ještě pořádní kocouři. Byli to dva hodně zvědaví a neposední kocourci. Mikýšek byl skoro celý černý, jen čumáček, náprsenku, bříško, konec ocásku a také všechny čtyři ťapky měl bílé. Zrzek měl také bílý čumáček, náprsenku a bříško, ale od hlavy až na konec ocásku byl pruhovaný. Hnědá, žlutá a černá barva z něj dělaly malého zrzavého tygra.Sotva ráno vysvitlo sluníčko a ohřálo dvorek, vydali se Mikýšek a Zrzek objevovat svět.
„Kočičí ráj že hledáte?“ podivila se velká ropucha u rybníka, „kde jinde by mohl být, než tady na rybníku! Vždyť se podívejte, kolik je tady všelijakých zvířat!“ Byly tam kachny a učily se potápět, pstruzi skákali nad vodu, labutě důstojně plavaly a vlaštovky nad hladinou chytaly mouchy.
„Žába má asi pravdu, je tu ráj,“ rozumoval Mikýšek, „můžeme si hrát na honěnou se pstruhy.“ Pstruzi vyskakovali nad hladinu, aby chytili mouchu, a kocourci se hnali za nimi z jednoho leknínového listu na druhý. Nechytili žádného, zato byli pořádně mokří. Kožíšek nasáklý vodou byl těžký a brr!, jak studil!
„To není žádný ráj! Nikdo nám tu neolíže mokrý kožíšek, jako to dělává maminka“, natahoval moldánky Zrzek, a protože nic jiného nezbývalo, museli si olízat kožíšky navzájem.
„Ale je tady pěkně,“ nesouhlasila s ním ropucha, „mně voda nevadí.“
„Protože nemáš tak pěkný kožíšek,“ podíval se na ni svrchu Zrzek.
„Kocouři, ahoj!“ ozvalo se z vody, ale ať se Mikýšek i Zrzek dívali sebevíc, neviděli nikoho jiného než pstruha, usmívajícího se od ucha k uchu. „Prosímtě! Ryba! A mluví? Tak proč se říká: němý jako ryba!“ Mikýšek si mohl hlavu ukroutit, jak byl překvapený.
„Mluvící ryba je vzácná,“ připustil pstruh, „ale je to prima, nedávno jsem si povídal s jedním rybářem a on říkal, že umím krásně říkat ř.“
Ropucha v rákosí už to nemohla vydržet a chtěla také ukázat, co umí, tak zakvákala nejsilněji jak mohla: „Já umím také ržíkat rž.“ A aby všichni věděli, že ř opravdu umí, přidala: „Ržeržicha!“
Ledňáčkové se neumí moc smát, ale ten, který seděl na větvi přímo nad ropuchou, se tak smál, že spadnul jako zralá hruška, a kdyby neuměl létat, určitě by se utopil. Pstruh se smál také, až se mu na tvářích udělaly dolíčky. Nejhůř ze všech dopadli oba kocouři. Zrzek, který visel na větvi, se zapomněl držet a žuchnul pěkně pozadu do vody. Mikýšek, když se smál, dělal vždy kotrmelce a teď udělal kotrmelec na větvi také, a stejně jako Zrzek spadnul do vody.
„Propáníčka, ta je mokrá! A studená! A hluboká!“ zakvičeli oba najednou a už byli pod vodou. Ale vodní havěť věděla, co dělat. Ropucha rychle skočila do vody, připlavali pstruzi, a než se kocouři potopili až na dno rybníka, už je pstruzi a ropucha vynášeli nahoru na hladinu. To byla úleva, když se mohli znovu nadechnout, ale stejně oba dva vypadali jako zmoklé slepice. Mladá labuťata slezla z máminých zad a oba kocouři se usadili na jejich místě.
„Klidně seďte, já vám alespoň povím, proč si kočky olizují kožíšek,“ řekla máma labuť. A začala oběma kocourkům i svým třem malým labutím vyprávět:
„Kdysi dávno utekli dva kocourci od maminky, protože je nutila, aby si každý den pečlivě olízali kožíšky. Potulovali se všude možně a dostali se i k našemu rybníku. A tady v rákosí se jim do kožíšků dostali mrtohlavci šimraví. Mrtohlavec šimravý je strašlivý kočičí nepřítel, vždycky deset jich vleze kočičce do kožíšku a jedenáctý se posadí u kočičího ucha. Tam každou chvíli zakřičí: ,Čínské mučení!‘ Kývne na ostatních deset a ti začnou šimrat ostošest. Pak znovu kývne a oni přestanou, kývne a oni znovu začnou. Ti dva kocourci se museli potom tak ošívat, drbat a poskakovat, že vypadali, jako když mají v kožíšku plný pytel blech. A proti mrtohlavcům mají kočičky jedinou obranu – jazýčkem si pořádně vylízat a vyčistit kožich.“
Ještě než to labuť dopovídala, začal se Mikýšek drbat. Na zádech, na bříšku, vrtěl se, otáčel, ale pak se podíval na labuť a honem si začal kožíšek olizovat.
„Už jste se osušili,“ řekla labuť, „mohli byste pomalu jít domů.“
„Ještě si zajezdíme na tom dřevě,“ zajásal v té chvíli Zrzek a honem přeskočil na plovoucí poleno, které se objevilo na hladině rybníka. Po něm okamžitě přeskočil Mikýšek. Poleno se začalo točit jako čamrda. Pro pstruhy začala teď pravá zábava, mohli přeskakovat plovoucí poleno i s dvěma kocourky. Zvláště dobře šlo skákání mluvícímu pstruhovi a pokaždé, když přeskočil jednoho z kocourků, vykřikl: „Hoplá!“ a mrsknul ocasem, aby je postříkal. Labuťata mohla na té podívané oči nechat a nejraději by se k té legraci přidala.
Nikdo si vůbec nevšiml, že poleno začal unášet proud.
„Nezdá se ti, že tu něco hučí?“ obrátil se Zrzek na Mikýška a oba se starostlivě rozhlédli okolo. Než se vzpamatovali, bylo už pozdě. Proud vody zrychlil a poleno se kvapem blížilo k hrázi rybníka.
Žuch! Bylo to, jako když do sebe narazí vagony, poleno se zarazilo a kocourci přelétli hráz velikým obloukem. Mikýšek spadnul po zadku do vody a ta vystříkla až na břeh. Zrzek plachtil vzduchem jako létající veverka a do vody sebou plácnul, jen to plesklo. Voda pod kamennou hrází byla zrádná, hodně prudká a po stranách byly silné víry.
Mikýška unášel silný proud rychle pryč a pohazoval s ním jako s malým míčkem. Zrzek se potopil pod vodu zrovna tam, kde byl nejsilnější vír, a trvalo strašně dlouho, než se vynořil. Stačil jenom zalapat po dechu a znovu se potopil.
První volal o pomoc ledňáček, nejhlasitější však bylo kvákání divoké kachny.
Ze dvorku vyběhl pes Bobík. Popadl velký podběrák, který si spolu s prutem schovali rybáři v rákosí, a běžel chytit Mikýška unášeného proudem. Zrzka, potopeného hluboko pod vodou, vytahovali zase pstruzi a samozřejmě velká ropucha. V podběráku se nakonec ocitli oba dva kocourci. Byli tak zmáčení, že z nich tekla voda proudem. Bobík měl plnou mordu práce, aby kocourci nespadli do vody znovu. Konečně byli na suché zemi, i když pod nimi byla pořádná louže.
Bobík jim musel pomoct se zahřátím, protože do kocourků se dala taková zima, že jim zuby cvakaly jako paličky na bubínku.
„Aspoň na nás nevlezou mrtohlavci šimraví,“ jektal zuby Zrzek.
Sluníčko pomalu zapadlo za obzor, jen půl ho koukalo, a mladá labuťata se už ukládala ke spaní. Mikýškovi přišlo líto, že je nikdo před spaním nepohladí.
„Zrzku, já už bych šel domů, k mamince.“
„Já taky,“ přikývnul Zrzek a oba vykročili k domovu. „Já už mám takový hlad, že bych snědl i hřebíky.“
Oba kocourci od rána nic pořádného nesnědli, a ať byl ten ráj na rybníku sebehezčí, najíst mohli dostat jen u maminky Micinky. Mlíčko na misce bylo tak dobré, že si nechali ještě jednu misku přidat a pečlivě ji celou dočista vylízali.
„Ještě kožíšky si musíme vyčistit!“ připomenul Mikýšek. „Co kdyby nám tam vlezl nějaký ten protivný brouk.“
V jejich pelíšku na půdě byla spousta měkoučkého sena a po rušném dni oba usnuli, jako když je do vody hodí.
Poznámka redakce:
Hledala jsem, co jsou to „mrtohlavci šimraví“, ale pan Smudek si tohohle „šimravce“ asi vymyslel, aby nemusel vyjmenovávat všechny parazity a cizopasníky, kteří mohou v kožíšku koček přebývat. Kočky nejčastěji trápí blechy, všenky kočičí, klíšťata, sametka podzimní, svrab ušní, kožní potíže jako dermatitida (olysalé místo) nebo plstnatění srsti. Pravda je, že čištění kožíšku kočkám zabere notnou část dne. A jsou v tom obvykle velmi pečlivé. Nejenom, že se pomocí něj zbavují nečistot a parazitů, a pečují tak přímo o své zdraví. Lízání srsti druhé kočky mohou používat i pro tvorbu či udržování přátelství. Případně si tak mohou určovat pozici ve skupině.
Kočky se v přírodě obvykle nekoupou. To jistě víte, pokud jste kočičí páníčci a snažili jste se někdy z jakéhokoli důvodu dostat kočku pod sprchu. Voda je pro kočky totiž něco zcela nového a na nové věci je potřeba kočku citlivě a příjemně naučit.
Jak se ale má chudák kočka umýt mezi ušima nebo na krku? Pokud není součástí žádné kočičí party, pak těžko. Ovšem pokud spolu žije více koček v jedné skupině, mohou si navzájem vypomoci. Některá zvířata dokonce přijdou s žádostí o mytí ke druhé kočce – mňouknou a nastaví krk.
