Světluška 6/2024
Příběh na pokračování: Petra Braunová (Z knihy Rošťák Oliver) - Sladké překvapení (26. část)
Druhý den ráno se Oliver probudí a rozpačitě se rozhlédne po pokoji. Na bílých postelích leží skoro stejně staré děti a zvědavě si ho prohlížejí. Kde se tu najednou vzal? Všechny děti v noci spaly, takže Oliver byl pro ně ráno překvapením. Sestřička přichází se snídaní: „Jak ti je? Hlava už nebolí? Za chvíli přijde na vizitu pan doktor, musíš mu všechno hezky povědět.“Oliver kroutí hlavou. Vlastně ho nebolí už téměř nic. O ruce v sádře ani neví. Ta leží na peřině a odpočívá. Z bílého tvrdého obvazu vykukují jen prsty. „Zkus s nimi zahýbat!“ poroučí sestřička. I to se Oliverovi bez problémů povede. „Tak vidíš,“ směje se sestřička, „než se oženíš, ruka se spraví.“
Oliver koulí očima. Takové řeči nemá rád!
„Co se čertíš? Vždyť jedna nevěsta na tebe už od rána čeká!“
Děti se chichotají, a opravdu! Sestřička za chvíli přivádí – Maricu!
Marica se tváří trochu vyplašeně, nesměle pozdraví, dojde k Oliverově posteli a položí před něj blýskavou krabici – poklad! Ještě není otevřený! Všechny děti posedávají a zvědavě se naklánějí.
„Co to je?“ i sestřička je zvědavá. „Tak kvůli tomu ses pomlátil? To se tedy nedivím.“
Oliver nedokáže krabici sám otevřít. Sestřička mu pomáhá. Děti vydechnou. Krabice je plná těch nejlepších čokoládových bonbonů! Každý je zabalený zvlášť v lesklém papírku. A jak voní! Karamelové, oříškové, nugátové!
Dětem se sbíhají sliny. „Vemte si,“ nabízí Oliver a sestřička s úsměvem roznáší bonbony po pokoji. „A tohle vezmi zpátky ostatním, dej i paní učitelce.“ Oliver zaklapne lesklé víko. Pak si náhle vzpomene a ještě jednou z krabice vybírá tři nejhezčí bonbony: pro maminku, pro tatínka a pro malou Máří. Nezapomněl na ni! Marica se ve dveřích otočí a zamává. „Dnes už jedeme domů, uvidíme se zase ve školce, jo?“
Sestřička ji vyprovází. Oliver zesmutní. Zůstává sám, s úplně cizími dětmi, v nemocnici. Jak on se dostane domů? A než se naděje, po tváři mu stéká jedna slza za druhou.
„Ale, ale,“ zaburácí silný doktorův hlas. „Takový zbojník, a on mi tu brečí jako želva? Hlavu vzhůru, kamaráde! Se zlomenou rukou můžeš marodit klidně doma, to mi věř. My si tě tu necháme jen chvilku, jen tě budeme tak pozorovat,“ pan doktor na Olivera mrkne, „jestli nám ta hlava bolela jen kvůli téhle malé bouli.“ Pohladí Olivera po čele. „Co bys tu jinak dělal? Jen ať si tě přebaluje mamina, co, sestři?“ ohlédne se pan doktor na sestřičku. Ta se usmívá a Oliver v duchu chápe, že si pan doktor rád dělá z malých pacientů legraci.
Poslušně znovu zahýbá prsty zlomené ruky. Pan doktor ho pochválí a věnuje se ostatním dětem. Je tu jedna zlomená noha, tři slepá střeva, a dokonce jeden malý kluk, který spolkl spínací špendlík! Oliver je rád, že není se svým zraněním sám.
Doma u maminky
(27. část)
Než se Oliver nadál, otevřely se dveře, vešel pan doktor a za ním – Oliver nevěří vlastním očím! Za ním se objevil tatínek! Oliver by nejraději vyskočil a hupnul mu do náruče.
„Jen lež,“ poroučí mu okamžitě pan doktor. „To víš, že si tě táta odveze, přece by nejel takovou dálku jen proto, aby se na tebe podíval!“ žertuje. „Ale pěkně pomalu. Doma si určitě ještě nějaký čas poležíš. S bolením hlavy není žádná švanda. No, sestřička vám všechno vysvětlí a předá papíry,“ otáčí se pan doktor na tatínka a Oliverovi potřese zdravou rukou. „Sádru ti sundají u vás, neboj se. Než ti začne škola, bude ruka dokonale v pořádku! Psaní neutečeš! Tak se opatruj a pozdravuj ve školce.“
Pan doktor odchází a tatínek se konečně shýbne k Oliverovi a pořádně ho pomuchlá, jak to zlomená ruka dovolí.
„Tys nám dal!“ pohrozí tatínek. „Maminka proplakala celou noc.“
„Já jsem nechtěl, já… já jsem pospíchal. Jinak by poklad našel někdo jiný!“ brání se Oliver.
„No dobrá, dobrá,“ pomáhá tatínek Oliverovi do oblečení. „Raději rychle pojedeme, maminka se tě nemůže dočkat!“
Sestřička podává tatínkovi silnou bílou obálku. „Hned zítra s ním zajděte u vás na kontrolu,“ přikazuje a pohladí Olivera po hlavě. Ostatní děti se smutně dívají, jak Oliver odchází. „Nebojte se, však pro vás vaši také brzy přijedou,“ konejší je sestřička a zavírá za Oliverem dveře.
V autě si Oliver lehne na zadní sedadla a celou cestu prospí. Když otevře oči, nemůže uvěřit, že už je zase doma! Maminka, jak uslyšela pod okny auto, vyběhla ven. „Ty můj kluku!“ objímá ho a mačká, div ho nezadusí.
„Mamí, pomóc!“ směje se Oliver a je tak rád, že je u maminky! Maminka ho popadne a tak, jak ho nosila, když byl maličký, ho vynese nahoru po schodech. Zvědavá Mína hned vyběhne do chodby, otvírají se i dveře paní Králové. Všichni Olivera vítají.
V kuchyni to voní! Maminka jistě upekla kuře s nádivkou! Oliver se maminky drží jako klíště.
„Hele, kdo přijel?“ ozve se z pokoje a přichází babička, na rukou malou Máří. Panečku, ta se změnila. Už to vůbec není malé ukřičené červené miminko. Sestřička kulí na Olivera svá modrá kukadla a usmívá se. Radostí třepe ručičkama. Oliver si vzpomene, že má pro všechny v kapse kousek pokladu. Rychle čokoládové bonbony vyndává. Protože je Máří na bonbony moc malá, její díl dostává babička. Oliver je spokojený, bylo by mu líto, kdyby se na babičku nedostalo.
Najedl se, maminka ho uložila do postele. Sice je ještě den, avšak Oliver je ze všech zážitků tak unavený, že si rád lehne. S maminkou a tatínkem z každé strany je mu v posteli dobře! Vypravuje zážitky ze školky v přírodě, až maminka a tatínek kroutí hlavami.
„Mně se tam, mami, hrozně líbilo, ale doma se mi líbí víc,“ tulí se Oliver k mamince.
„To jsem ráda,“ políbí ho maminka do vlasů. Oliverovy nové vlasy už nejsou tolik kudrnaté a jsou docela tmavé. „My jsme také rádi, že už jsi zase s námi,“ slyší ještě, ale to už si pokládá hlavu na mámino rameno a se zdravou rukou vloženou do tátovy dlaně spokojeně usíná.
Konec příběhu
