Světluška 4/2024

Zpět

Bára vaří

Další den ráno dělá Bára kakao úplně sama. Venku prší. Bára krmí slepice, které se dnes houfují pod stříškou a vyčítavě vystrkují hlavy do deště, aby zjistily, jestli jim Bára už konečně nese něco k jídlu. Dědeček zůstal v posteli, ale starostlivě pozoruje oblohu.
„Tak asi přijedou až zítra. Myslel jsem, že se tu zastaví včera, jenže nedorazili,“ přemítá nahlas.
„Kdo má přijet? Naši jsou přece ještě u moře a Jožka se prý možná zastaví cestou z tábora až v sobotu nebo v neděli,“ ptá se Bára.
„Mí mladí přátelé. Měli by se tu objevit dnes nebo zítra. V dešti ale nejspíš nepřijedou.“
Dědeček si dělá starosti a Bára v duchu uvažuje. Máma s tátou přece říkali, že za dědečkem můžou chodit nějací podvodníci. Nebudou tohle oni? A najednou je docela ráda, že prší. Protože dokud prší, nemusí dědečka ochraňovat před nějakými podivnými lidmi. I tak má strašně moc práce.
„Dneska už buchty obědvat nemůžeme,“ přemítá děda. „Měla bys mít alespoň jedno teplé jídlo denně.“
„Měli jsme přece kakao,“ podotkne Bára trošku ublíženě.
„Kakao se jako teplé jídlo nepočítá,“ rozhodne dědeček a zadívá se zamyšleně na dveře do spíže. „Baruško, sáhni na horní polici. Myslím, že tam ještě bude taková ta čínská polévka.“
„Čínská polívka? My budeme jíst čínskou polívku? Super!“ zajásá Bára a už se hrne do spíže.
„Pozor! Ta police je trochu…“ Slovo „vratká“ už dědeček nestačí dopovědět, protože se police hned po tom, co se jí Bára chytí, aby vylezla na židli, nakloní a k zemi padají nejrůznější sáčky s kořením, pytlíčky s vanilkovým cukrem a několik věcí, o kterých Bára nemá ponětí, co jsou zač a jak by se mohly vařit. Zato dva balíčky s vlnitými nudlemi pozná okamžitě. A dokonce i ví, jak se připravují.
Instantní nudlovou polévku totiž miluje Bářin bratr Jožka. Dělává ji vždycky s tatínkem, když je maminka na školení mimo město a oni tři, lépe řečeno oni dva – bratr a tatínek – vaří sami večeři. I pro Báru. Bára dobře ví, že máma by takové jídlo nikdy neschválila, protože čínská polévka není příliš zdravá. Je v ní pálivé koření a žádná zelenina. Dobře si pamatuje, co o tom maminka říkala, když se jednou vrátila domů a našla na kuchyňské lince obal s nápisy v takovém tom písmu, co připomíná obrázky.
„Není to zrovna moc zdravé,“ podotýká dědeček, jako by slyšel její myšlenky.
„Já vím, není v tom žádná zelenina,“ přikyvuje Bára. „Mámě by to asi trošku vadilo,“ připomíná opatrně.
„Maminka se bojí, že jíš málo zeleniny?“ leká se děda, ale jen tak trošičku. „No tak zatímco budeš dělat polévku, podej mi sem prkénko a nůž. Jako druhý chod totiž budeme mít zeleninový salát.“
„To je výborný nápad. V restauraci, kam jsem šla s maminkou na oběd, když jsem byla na návštěvě u ní v práci, to taky tak měli. To by se mámě moc líbilo,“ souhlasí Bára a honem chystá na stolek u křesla vše na výrobu salátu. Nakonec opatrně přináší veliký nůž a dává pozor, aby jí neupadl na zem, nebo dokonce na klec s Toničkou. Pak najde polévkový hrnec a vysype do něj dva polévkové sáčky.
„Nalej vodu do varné konvice a zapni ji,“ naviguje ji dědeček, zatímco krájí u křesla mrkev, salát, rajčata a papriky.
Bára obhlíží bílou konvici s červeným světýlkem. Stiskne páčku a víko konvice odskočí. Tudy se tam leje voda, to je mi jasné, mudruje v duchu, jenomže jak ji tam mám asi nalít, aby zase netekla všude kolem?
„Vezmi na to ten oranžový džbán,“ povídá dědeček, jako by opět věděl, nad čím dívka přemýšlí. Džbán je z plastu, takže se nerozbije, ani kdyby jí upadl na zem. Bára napouští do džbánu vodu a opatrně ji nalévá do konvice.
„Už stačí!“ volá děda. Konvice se zapíná celkem snadno. A když ohřeje vodu, sama se i vypíná. Bára to poznala tak, že voda v konvici dosyčela a je ticho.
„A co teď?“ ptá se se sevřeným žaludkem. Horkou vodu sama nikdy nikam nenalévala. Ví, že to nesmí – třesou se jí ruce a mohla by se opařit.
„Počkej,“ povídá děda a chce vstát. Jenže i Bára vidí, že ho koleno stále bolí.
„Zůstaň sedět,“ říká mu odhodlaně. „Já to zvládnu.“
Jenže jak? Dívka se rozhlíží po kuchyni. Opatrně se dotkne prstem konvice. Je horká. Pak si ale vzpomene, co dělává maminka, když bere do ruky horké věci.
„Dědo, máš tu takové ty rukavice, co se s nimi vytahuje plech z trouby?“
Dědeček hned ukazuje do poličky. Bára si nasazuje rukavice, které jí sahají až po lokty. „Takhle by to mohlo být bezpečné, ne?“ ptá se dědečka. Ten kývá. Bára zkouší konvici nadzvednout, jenže ta v rukavicích klouže.
„Počkej!“ volá děda. „Mám nápad. Nejdřív si sundej rukavici a odpoj konvici ze zásuvky.“ Bára to udělá. „Tak. A teď dej ten hrnec s polévkou do dřezu.“
„Proč?“ ptá se Bára udiveně.
„Uvidíš,“ říká děda.
Bára postaví hrnec do prázdného dřezu.
„Tohle je můj vynález, který používám, když mě někdy bolí ruce,“ vysvětluje dědeček. „Konvici jen posuneš na okraj dřezu a pak opatrně nakloníš. Nemusíš ji zvedat a přinejhorším se horká voda vylije do umyvadla, a ne na tvoje nohy.“
Bára ulehčeně kývá. Zní to celkem jednoduše. Pomalu posouvá konvici oběma rukama až tam, kde začíná umyvadlo.
„Chytni ji za ucho,“ připomíná dědeček. Bára svírá ucho konvice a pomaličku nalévá vodu do hrnce. Odvrací přitom obličej, aby na ni nestříkly kapky horké vody.
„Je to!“ křičí radostně a vrací konvici na místo. Teď s dědečkem čekají, až polévka vychladne, aby ji Bára zvládla nabrat naběračkou do hlubokých misek a přinést na stůl. Po chvíli se jí to podaří. Děda mezitím udělal výborný salát.
A věřili byste, že se úplně stejně dají ohřát párky? Bára to zjistila večer, když je podle dědečkova pokynu narovnala na dno hrnce, hrnec vložila do dřezu a opatrně do něj nalila vodu z konvice. Po chvíli už jen vylovila párky nástrojem, který dědeček používá na obracení masa na pánvi, a dala je na talíře spolu s hořčicí a kečupem. Byly výborné!
(Pokračování příště)

Zpět