Světluška 4/2024

Zpět

Petra Štarková: Největší nemehlo pod sluncem

Paní doktorka a velké prádlo

Bára se pořádně lekne. Řeklo se, že přijde jen paní doktorka, ne že přijedou se sanitkou. Aby tak dědu odvezli někam do nemocnice!
Co by si tu sama počala, když jsou rodiče i bráška pryč?
Bára se hrne do světnice. Nad dědečkovým kolenem se sklání paní doktorka a bedlivě ho zkoumá.
„No, zlomené to není, ale běhat s tím taky zrovna nemůžete,“ říká zamyšleně.
„Dědo, že tě neodvezou do nemocnice?“ ptá se úpěnlivě Bára.
„Neboj,“ chlácholí ji dědeček. „Já se přece nedám a uteču jim!“
„Nedělejte si legraci!“ napomíná paní doktorka dědečka. „Jestli vás mám nechat doma, znamená to, že budete chodit co nejmíň. Skoro vůbec. Máte tu někoho, kdo se postará o vás i o ta zvířata?“ ptá se starostlivě a rozhlíží se po želvě, slepicích na dvorku a zkoumá také podlahu, která je opravdu hodně špinavá.
„Mám tu přece vnučku,“ odpovídá dědeček dotčeně. „Bára je moc šikovná, všechno tu hravě zvládne!“
„No, já nevím…“ Paní doktorce se to moc nezdá.
„Právě jsme chtěli vyčistit Toniččin pelíšek,“ říká honem dědeček, „a podlahu umývám obvykle až potom. A slepičky už stejně krmí Baruška.“
„Takže mi slibujete, že neuděláte ani krok bez berlí a že budete celé dny jen ležet, sedět a odpočívat?“ ptá se lékařka trochu přísně. Asi Báře moc nevěří, že se o dědečka postará. Není divu – Bára tomu taky moc nevěří.
„Slibuju. Na psí uši, na kočičí svědomí!“ dušuje se dědeček a paní doktorka se loučí.
„To jsme dopadli,“ povzdychne si, sotva sanitka odhučí pryč.
„Co budeme dělat?“ ptá se Bára vyděšeně. „Ty teď budeš chodit s tímhle?“ ukazuje na velké lesklé berle, které tu dědečkovi nechala paní doktorka.
„Hm, s tímhle dojdu tak akorát na záchod a do postele,“ bručí děda a zkouší s berlemi chodit. Moc mu to nejde. „Možná bychom měli zavolat tátovi a mámě,“ řekne pak, když se znova usadí v křesle. Dívá se tázavě na Báru.
„Asi bychom měli. Jenže to mě pak odvezou domů. A já nebudu mít prázdniny u tebe a oni nebudou mít moře,“ vzdychne nešťastně Bára. Honem se dívá na Toničku, jak si právě spokojeně leze ve svém domečku, a na slepice na dvorku, které už si nejspíš zvykly, že je krmí ona, a ne dědeček, a možná by se ráno divily, kde Bára je a proč jim nenese zrní. Rodiče by určitě vzali dědečka spolu s Bárou s sebou domů, na sídliště. A ona z dřívějška ví, že děda nemá sídliště rád. Líbí se mu tady, na venkově, ve městě se necítí dobře, a proto tam taky moc nejezdí.
„Víš, o čem teď přemýšlím?“ povídá dědeček. „I kdybychom vašim zavolali a zkazili jim dovolenou, uplynou nejmíň tři, nebo dokonce čtyři dny, než se sem dostanou. To asi není jen tak, musí se sbalit, dojet na letiště, sehnat nějakou volnou letenku…“ rozumuje dědeček a dívá se přitom na své ruce, které drží berle. „Do té doby bychom se stejně museli sami o sebe postarat. A jestli se staráme sami o sebe čtyři dny nebo osm dní, to už je skoro jedno.“
Bára se rozzáří. „Máš pravdu!“ volá okamžitě. „Tak jim nevolej. Řekneme jim to, až přijedou.“
Dědeček přikyvuje „Nebudeme jim přidělávat starosti.“
„Jenže jak se o sebe vlastně postaráme?“ ptá se Bára třetí den ráno.
„Nejdřív vypereme to prádlo,“ říká děda, jako by se nechumelilo a jako by Bára uměla prát v pračce.
„Nikdy jsem to nedělala,“ vysvětluje dědečkovi.
„No, stačí vlastně jen sebrat špinavé prádlo, nacpat je do pračky a tu pustit. Zbytek udělá pračka,“ rozumuje dědeček a Bára se tedy vydává zkoumat pračku.
„Jak se to otvírá?“ ptá se.
„Zmáčkneš to velké tlačítko pod víkem,“ radí dědeček z křesla.
Bára se nakloní nad pračku a stiskne tlačítko.
„Musíš silněji,“ radí dědeček z křesla.
Bára zabere. Klap!
„Auuu!“ volá dívka a tře si naraženou bradu.
„Nesmíš se nad tu pračku tak naklánět, potom tě to nepraští,“ radí děda, i když trochu pozdě.
„Tak, pračka je otevřená, co dál?“ ptá se Bára odvážně.
„Posbírej všechno prádlo, které není bílé, a naházej ho tam.“
„I moje kraťasy?“ Bára si není jistá, kalhoty na sobě mají bílé tečky.
„Ty taky, ale to tričko, co je skoro bílé, s tou malou žlutou kytičkou, to vypereme raději s bílým prádlem.“
Konečně je pračka plná.
„V posledním šuplíku vpravo je krabice a v ní jsou takové kapsle. Ty mi taky přivezla máma. To se tam hodí a pak už se pračka jenom zapne,“ naviguje děda.
„Kde se ta kapsle otvírá?“ zeptá se Bára a nehtem se snaží rozloupnout plastový obal. Dřív než se dědeček nadechne, aby jí odpověděl, podaří se jí to.
„Fůůj! Dědo! Z toho teče strašlivý sliz!“ Bára třepe rukama s roztaženými prsty, které jsou celé zapatlané fialovým gelem.
„Neříkal jsem, že to máš otevřít!“ směje se dědeček, až se zakucká. „To se tam dává celé!“
Bára si utíká umýt ruce. Potom hodí další kapsli do pračky.
„Dej víko dolů a zatlač na něj,“ radí dědeček. „A nenechávej nad ním pro jistotu bradu.“
Bára stlačí víko pračky a ozve se zaklapnutí.
„Tak, a teď mi přečti, co je na tom kolečku,“ žádá dědeček.
„Je tam: třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, devadesát…“ hlásí Bára a dědeček se kdovíproč zase směje.
„Na které číslo ukazuje ta červená čárka?“
Bára pochopí, že neměla číst všechna čísla, ale jen to nahoře, kam míří ukazatel.
„Čtyřicet.“
„No, tak to tam nechej a stiskni tlačítko s nápisem „start“, poučuje děda.
Pračka se rozhučí.
Na oběd měli to nejskvělejší, co Bára k obědu kdy měla – obrovskou hromadu jahod s tvarohem a cukrem. Ukázalo se totiž, že vydatně zalité jahody stihly už v horkém letním slunci dozrát, takže Bára tak dlouho přemlouvala dědečka, až s tímhle neobvyklým obědem souhlasil. Říkal sice něco o omeletách, které k jahodám plánoval udělat, jenže nakonec na ně nedošlo. Oba byli tolik unavení ze vší té práce a taky měla Bára na jahody už obrovskou chuť.
„Nemysli si, že budeme ty jahody i večeřet!“ oddechoval děda po vydatném obědě, kterého se oba přejedli. „K večeři musí být nějaké správné a zdravé jídlo, jinak by mi tvoje maminka dala!“
„Dědo!“ brání Bára jahody. „Ale na svačinu budou!“
Dědeček se směje a mávne rukou. Je mu jasné, že by Bára stejně na jahody chodila přímo na záhonek a ujídala je celý den, kdyby jí to nedovolil.
Odpoledne Bára věší prádlo. Slepičky se jí pletou pod nohama, nespokojeně drbou do mokrých triček, kraťasů a mikiny a Bára je nestačí odhánět.
„Ale ne!“ volá nešťastně, když ze sušáku padá její oblíbená sukně.
„Myslím, že by docela pomohlo, kdybys odnesla sušák dál do zahrady, kam slepičky nechodí,“ radí děda z otevřeného okna.
Bára se podívá na své kroksy – už jsou zase špinavé. Trávník pod sušákem je taky špinavý. Proto se prádlo, které spadne na zem, nedá zvednout a opět pověsit, ale musí se znova vyprat.
„Fůůj. Taky by mohly chodit na záchod jako my,“ durdí se dívka na slepice a spěchá se ke kohoutku umýt. Postříká hadicí boty, nohy, a protože je opravdu hodně horko, otočí hadici ústím nahoru tak, že voda stříká do vzduchu a potom v maličkých kapičkách dopadá na její hlavu, ramena a celé tělo. I slepičky se sem sběhly, aby se osvěžily.
„Vida, a pak že slípky nemají rády vodu!“ směje se dědeček z otevřeného okna. Bára se po něm ohlédne.
„Pozor!“ volá děda a rychle uhýbá před sprškou vody, která teď stříká až do kuchyně.
„Promiň, dědečku,“ volá Bára, „znáš moje nešikovné ruce.“
„To nic, vždyť jsme stejně plánovali umýt podlahu,“ volá dědeček a otírá si obličej ručníkem.

Zpět