Světluška 4/2024
Zuzana Pospíšilová: Zlobivé pohádky - Duben
V nebi mají své centrální středisko, které se stará o počasí na Zemi. Obsluha má na starosti spoustu páček, tlačítek a jiných knoflíků na déšť, slunce, mlhu, kroupy nebo sněhové vločky v několika velikostech. Je to práce namáhavá a upřímně řečeno trochu nudná, a tak tam nikdo moc dlouho pracovat nevydrží. Když se zaučuje nějaký nováček, je potřeba na něj dohlížet. To dělají jednotlivé měsíce v roce. Zimní měsíce mají rády chlad, letní zase teplo, a proto dávají pozor, aby se něco nepopletlo a všechno fungovalo, jak má.Problém nastává, když má obsluhu hlídat Duben. Je to měsíc, který nic nebere vážně, ze všeho si dělá legraci a místo zodpovědného plnění svých povinností si klidně spí, čte nebo dělá kdovíco.
Jednou se stalo, že se do služby ve středisku na výrobu počasí dostal opět někdo nový. Nadšeně si prohlížel všechny ty technické vymoženosti a byl pyšný, že dostal tak důležitou práci. Jenže Duben, který měl mladíka zaučit, si jednoho dne opět přispal.
A zrovna ten den se rozsvítila varovná kontrolka s nápisem SLUNEČNÍ SVIT. Mladík nevěděl, co má udělat, aby kontrolka přestala svítit, a tak začal postupně mačkat všechny knoflíky a páčky, které mu přišly pod ruku.
Na Zemi se zatím udělal krásný sluneční den. Paní Jitka, která přes zimu autem nejezdila, se rozhodla, že dnes by konečně mohla vyrazit za svou maminkou. Ta bydlela daleko a viděla se s dcerou jen párkrát do roka, pouze když se paní Jitka odhodlala nastartovat auto.
Paní Jitka vyjela z garáže, zkontrolovala, jestli jí svítí všechna světla a jestli má v nádrži dost benzinu. Sluníčko odhalilo šmouhy na předním skle, tak okno pečivě přeleštila a vyrazila na cestu. Jela pomalu. Na auto si po dlouhé době teprve zvykala. Cesta se vinula lesem, přes kopečky a zatáčky. Najednou se nebe z ničeho nic zatáhlo a začalo pršet. Paní Jitka spustila stěrače na plný výkon. Najednou déšť ustal, ale ochladilo se tak prudce, že se mokrá silnice proměnila v kluziště. Paní Jitka na letních gumách malinko přibrzdila, ale její auto vypovědělo službu. Rozhodlo se, že se trochu sklouzne. Led nikdy nevidělo, tak toho chtělo náležitě využít.
Paní Jitka se snažila dostat auto pod kontrolu. Bylo štěstí, že se drželo na silnici a nesjelo do pole nebo nenarazilo do stromu. Za chvilku už paní Jitka před sebou ledovku neviděla. Neviděla totiž vůbec nic. Z nebe se snesla mlha tak hustá, že by si ji nedokázala představit ani v té nejčernější noční můře. Kulila oči a snažila se něco zahlédnout. To, co viděla, byly jen její vlastní mžitky, které jí strachem poskakovaly před očima. Zastavila a čekala, co se bude dít dál. Mlha se po pár minutách vypařila a z nebe se na svět usmálo sluníčko. Paní Jitka se několikrát zhluboka nadechla, aby se po přestálém šoku trochu vzpamatovala, a pak pokračovala v cestě.
Ujela jen pár metrů, než si všimla sněhových vloček. Nejdřív byly jemné jako perličky, pak byly větší a hustší, až vypadaly jako poletující krajkové brambory. Paní Jitka nevěřila svým očím. Na zemi bylo najednou sněhové nadílky mnohem více než za celou zimu. Paní Jitka se držela ve vyjetých kolejích, které vytvořily automobily před ní, když se na křižovatce objevila dodávka, trochu jí zatrnulo. Řidič dodávky se snažil vyjet do kopce, ale kola mu prokluzovala, a tak místo dopředu jel stranou. Už to vypadalo, že se kapoty jejich aut střetnou v nechtěném políbení, ale řidič dodávky byl zkušený, a tak se nic zlého nestalo. Jitka se snažila rozjet, ale v hlubokých závějích se jí to podařilo až počtvrté. Jela krokem, ale slzy jí z očí vytékaly proudem.
Po několika hodinách konečně dorazila do města, ve kterém bydlela její maminka. Tam ale nebylo po sněhu ani památky. Když paní Jitka mamince líčila své zážitky, vypadala, jako kdyby si to vymyslela nebo alespoň pořádně přeháněla.
Během poledne se počasí ustálilo. Duben konečně vstal a vysvětlil mladíkovi, jak a kdy má co udělat.
Od těch dob si ale všichni lidé dávají na počasí v dubnu pozor.
