Světluška 4/2024
Strašidla neexistují? (23. část)
Už po pár krocích Oliver cítí, jak mu buší srdce ve spáncích. Jak je rád, že není v té lesní pustině sám! Dojdou k prvnímu světélku. K jejich překvapení je to obyčejná svíčka na dně zavařovací sklenice. Vtom se Marica zastaví. „Slyšíš?“ Oliver se rychle rozhlédne. Ve tmě nerozeznává ani obrysy stromů. Vítr jim ohýbá větve, ozývají se opravdu strašidelné zvuky!
„To je vítr,“ vydechne Oliver. Strašidla přece neexistují! Ale věřte tomu, když vám cosi kvílí do uší a nevidíte si ani na špičku vlastního nosu! Oba jdou rychle dál. Brzy dorazí na konec. Podle rozkazu se zastaví a opatrně se rozhlížejí kolem.
„Kdo jste?“ ozve se jim náhle za zády. Leknutím se jim málem zastavilo srdce! Oba vyjeknou a rychle se otočí. Kdo to k nim, propána, přichází? Osvětlený pouze světlem hořící louče, vysoký, v černém plášti a černém šátku uvázaném na čele. Postava přijde blíž. Světlo jí ozařuje obličej. Na černém šátku je dobře viditelná bílá kresba. Lebka a zkřížené hnáty! Marica se přitiskne k Oliverovi. Oba vytřeštěně hledí do tváře neznámého. Vousy a černá páska přes oko!
„Pirát!“ vyhrkne Oliver.
“Správně!“ chraptivě se zasměje neznámý. „A kdo jste vy? Pročpak se v noci touláte lesem?“ – „My… my jsme… já jsem Oliver.“ – „Marica,“ zašeptají děti.
„Hledáme poklad,“ osmělí se Oliver a v duchu si opakuje, že je všechno jen hra. Jde to ale těžko!
„Poklad!“ pobaveně se ušklíbne pirát. „Máte štěstí. Ještě se to nikomu před vámi nepodařilo! Pojďte se mnou. Ale cesta k pokladu je tajná, zavážu vám oči!“ a než děti stačí cokoli namítnout, pirát jim oběma převáže oči černou páskou. Chytne Olivera za ruku svou velkou hrubou dlaní a kamsi je vede. Děti klopýtají vedle něho. Pojednou se pirát zastaví. Odváže dětem šátky z očí. Mrkají a udiveně se rozhlížejí kolem sebe. Octly se zřejmě někde hlouběji v lese, kde ještě nikdy nebyly. Prostor před nimi, osvícený několika petrolejovými lucernami zavěšenými na stromech, je plný různě velkých bludných balvanů. Lampy na ně vrhají strašidelné stíny. Vítr nepřestává kvílet. Déšť naštěstí ustal.
„Poklad je ukrytý někde v těchto místech ohraničených světly. Dál nesmíte! Na jeho nalezení máte pouze pět minut! Po uplynutí této doby uslyšíte zahvízdání. Zůstanete stát na místě! Rozuměli jste? Pokud poklad najdete dřív, než se ozve píšťalka, zůstanete také zde! Určitě nepoběžíte nikam mimo ohraničený prostor!“
Oba kývají hlavami a už už se chystají vběhnout mezi balvany. Ale pirát je zadrží.
„Přeju vám hodně štěstí. A rozhodně nelezte do výšek! Poklady na stromech nerostou.“ Stiskne stopky. „Teď!“
(Pokračování příště)
