Světluška 4/2024
PŘÍBĚHY NA POKRAČOVÁNÍ: Petra Braunová - Rošťák Oliver
Cesta za pokladem(22. část)
V altánku, na samém konci zahrady, paní učitelka rozdělila děti do dvojic. Vždy jeden chlapec a jedno děvče, tak jak postupně získali během celého zápolení plný počet bodů. Takhle spravedlivě půjdou za sebou. Naději získat poklad má každý.
„Pátá dvojice – Oliver a Marica!“ hlásí paní učitelka. Oliver se v duchu zaraduje. Marica se určitě nebojí, tím bude i jeho strach menší.
Tma už je taková, že paní učitelka musí rozsvítit baterku. Kužel světla se odráží od tmavého lesa, v očích dětí je vidět strach! Paní učitelka rozdělila už všechny děti, přesto se jí malá Kačka drží jako klíště. Na ni žádný ochránce nezbyl. Holek je o jednu víc! „Já nikam nejdu!“ natahuje znovu moldánky. „Samozřejmě že sama ne!“ Paní učitelka ji připojí k Matějovi a Lence. Ve třech se bát přece nebude. Povzbudivě se na děti usměje a vytáhne píšťalku. K údivu dětí třikrát pronikavě zapíská. A pak, až dětem přeběhne mráz po zádech, se z lesa ozve také takové zahvízdání! Až nebylo ve větru skoro slyšet!
Paní učitelka přikázala dětem stát mlčky a v klidu v altánku, vzala za ruku první dvojici, Filipa a Lucku, a zmizela i s nimi dětem ve tmě. Děti ztuhnou, ale než se stačí pořádně rozklepat strachy, paní učitelka se vrací. Sama! Děti se ani neodváží zeptat, kde jejich kamarádi zůstali! Oliver najednou cítí, jak ho někdo uchopil za ruku. Tak se lekl, že je už na řadě, ale je to drobná ruka Marici. Ani se nezastydí a pevně ji stiskne. Je mu najednou lépe.
Během čtvrt hodiny paní učitelka odvedla do lesa všechny dvojice, které byly před Oliverem. Tma už je taková, že si děti ani nevidí do tváře. Oliver drží Maricu pevně za ruku.
„Tak, kdo je na řadě teď?“ zeptá se paní učitelka, když se opět vynoří ze tmy.
„My,“ hlesne Oliver a popojdou s Maricou blíž. Paní učitelka je vezme stranou.
„Odvedu vás na lesní cestu, dobře ji znáte, vede dlouho rovně do hloubi lesa. Na ní uvidíte řadu světel. Půjdete podle nich až na konec. U posledního světla, bude desáté v pořadí, se zastavíte a počkáte. Nemusíte se ničeho bát! Dobře víte, že strašidla ani jiné čáry neexistují!“ paní učitelka si posvítila na hodinky na zápěstí. Pohladila Maricu po tváři a vzala Olivera za ruku. Vykročili.
Vítr hučí ve větvích stromů. Tma by se dala krájet. Dojdou na lesní cestu. Ano, opravdu, Oliverovy oči před sebou vidí řadu mihotavých světélek. Paní učitelka se zastaví, pustí Oliverovu ruku. Znovu pohlédne na hodinky.
„Nezapomeňte se u posledního světla zastavit! Dál nechoďte!“ –
„A co se stane? Proč máme zůstat stát?“ vyhrkne Marica.
„To už vám nesmím prozradit!“ paní učitelka na děti mrkne, postrčí je na lesní cestu, a když se Oliver vzápětí otočí, není po ní ani památky! Dětem nezbývá nic jiného, než se pevně držet za ruce, zhluboka se nadechnout a jít vstříc mihotavým světélkům na pusté lesní cestě.
