Světluška 10/2023
Pohádka: Božena Němcová - O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku
Byl jednou jeden král a ten měl syna a tři dcery. Stalo se, že musel s královnou na tři dny ze zámku odjet. Svěřil vše synovi a přikázal mu přísně, aby žádné mrzutosti netropil. Věděl, že rád sestry škádlí a zlobí.Sotva král však ze zámku paty vytáhl, už princ Silomil za sestrami pospíchal. Našel je v zahradě. „Milé holky!“ křičel na ně již zdaleka, „teď si můžeme po tři dni hrát, jak dlouho jen budeme chtít. Já jsem králem a vy mě musíte poslouchat.“
„Kdo by si s tebou hrál,“ ozvaly se sestry, „ty nám jen ubližuješ a nás zlobíš, nech nás samotné, my tě poslouchat nebudeme.“
„Když mě nebudete poslouchat, nedostanete ani jíst ani pít. Dám vás zavřít do vašich pokojů, kde zůstanete, až se rodiče vrátí.“
„Počkej!“ křičely dívky, „však my tě potrestáme.“
Natrhaly květiny a na bratra je házely. Bylo vidět, že se všichni dohromady mají moc rádi, a tak se škádlili až do večera.
„Co se člověk s těmi děvčaty nazlobí!“ mudroval mladý místokrál, když usínal. Tu se otevře tiše okénko a kdosi zašeptá: „Aby ses nemusel zítra se třemi zlobit, dej jednu mně.“
„To se může snadno stát. Kdo jsi?” ptal se princ, který myslel, že si někdo tropí žerty.
„Já jsem král Slunce a chci si tvou nejstarší sestru za královnu vzít.“
„Počkej chvilku, já ti ji přinesu. Bude to pro ni velká čest, když se tak mocnou královnou stane.“ Běžel do ložnice, kde nejstarší princezna spala, vzal ji do náručí, odnesl do svého pokoje a oknem ven ji položil. Slunečník ji vzal na svá planoucí ramena a po zlatém mostě do slunečního paláce odnesl.
Ráno, když sestry vstaly, řekl jim Silomil, co se s jejich sestrou stalo. Dívky se na bratra zlobily a za trest s ním celý den nepromluvily. V podvečer, když se do svých pokojů rozcházeli, přitočila se prostřední sestra k bratrovi a šeptala mu: „Jestli přijde k tobě v noci zase ženich, nenech ho odejít s prázdnou.“
„Hleďme!“ pomyslil si Silomil, „ani bych neřekl, že budou sestrám ženichové tak po chuti, ráno dělaly, jako by na mne do smrti promluvit nechtěly, a teď ještě samy prosí.“
Vešel do svého pokoje, lehl si, ale usnout nemohl, očekával dalšího ženicha. K půlnoci zaklepal zase někdo na okno a Silomil se hned ozval: „Kdo je?“
„Jsem král Měsíce a žádám tvou sestru za manželku.“
„Počkej, počkej, hned pro ni dojdu.“ Vyběhl pro sestru, snesl ji dolů a za okno položil. Měsíčník ji vzal do náručí a po stříbrných oblacích do svého měsíčního paláce donesl.
Ráno vypravoval Silomil sestře, jaké štěstí potkalo prostřední princeznu. Sestřička plakala a hrozila mu hněvem otcovým. Ale když přišel večer, prosila také ona, aby jí ženicha našel.
Sotva princ ulehl, ozvalo se silné klepání na okno. „Kdo jsi ty?“ ptal se hned princ.
„Já jsem král Větrů.“
„Budu mít pořádné švagry,“ pomyslel si Silomil a běžel pro nejmladší sestru. Když ji za okno položil, vzal ji Větrník do náručí a usedl s ní do modrého oblačného vozu, ve kterém byli zapřaženi čtyři bujní koně. Vznesli se do povětří a odjeli do větrného paláce.
Když se král s královnou z cesty vrátili, běžel jim jen princ naproti. Musel s pravdou ven.
„Milý otče, já je všechny tři provdal.“
„Co to povídáš!“ vykřikli rodiče.
„Myslím, že jsem je dobře provdal. Jedna je královnou Slunce, druhá královnou Měsíce a třetí královnou Větrů.“
Když uslyšeli rodiče o velkém štěstí svých dcer, odpustili synovi, jen to je mrzelo, že nečekal, až se vrátí. Princovi se ale brzy po sestrách začalo stýskat. Požádal krále, že se také vydá do světa a že si také ženu vyhledá. Dlouho mu otec nechtěl dovolit, když se ale také královna za něho přimlouvala, přece povolil.
Silomil si nabral peněz, osedlal koně a vydal se na cesty.
Jednou, když kolik dní už jezdil, přijel na zelenou louku, kde mnoho mrtvých těl leželo. Pomyslel si, že se tu asi nějaká bitva odehrála. Jel smutně dál, až spatřil za malou horou nádherný zámek. Pookřál a hned k němu zamířil. U otevřených vrat seděl stařeček.
„Panáčku, cítím, že s radostí vjíždíš do tohoto zámku. Nevíš, že tady na tebe smrt čeká?“
„Proč? Kdo zde bydlí?”
„Zámek patří krásné princezně, která je velmi silná. Právě změřila svou sílu s jedním mocným králem, který si ji buď po dobrém, nebo po zlém chtěl vzít za manželku. S celým svým vojskem se jí postavil, ona je přece všecky přemohla. Jak by ses jí ty ubránil?“
„Ať se stane, co se má stát, zkusím to,“ odpověděl Silomil a pustil se branou dál. Ve dvoře slezl z koně a bez překážky vešel do zámku. V jednom pokoji, který byl nadmíru skvostný, viděl na stěně meč. Meč sám z pochvy vyskakoval. „Ty musíš hrozně rád sekat,“ řekl Silomil, „a to se k sobě hodíme, pojď jen ke mně.“ Vytáhl nepokojný meč z pochvy a strčil svůj na jeho místo.
Sotva to udělal, vyšla z vedlejšího pokoje překrásná dívka. Uviděla prince a hrdě ho oslovila: „Jak ses opovážil do mého zámku vkročit? Víš, že ti tu smrt hrozí?“
Silomil byl překvapen její krásou, stál a nevnímal, co říká. Teprve, když svá slova opakovala, odpověděl: „A proč by mně smrt hrozila? Taková krása nemůže zabíjet?“
„Nechci tě zabít, ale takové je mé prokletí, ty se mnou musíš bojovat. Pokud vyhraješ, budu tvým vězněm a tvé bude vše, co zde vidíš. V opačném případě musíš umřít.“
„Souhlasím,“ odpověděl princ, „tas meč.“
Princezna přiskočila ke zdi. Vytasila meč tak prudce, že si ani nevšimla, že to není její vlastní zbraň. Sotva se ale meče ve vzduchu zkřížily, byl ten její na dvě půlky a z ruky jí vypadl.
„Ó běda!“ vzkřikla princezna, „nyní jsem tvým vězněm.“
„Ne,“ řekl Silomil, „ty jsi vítězkou a já tvým otrokem, jen mě odtud nevyháněj.“
„Nemohu tě vyhnat, pánem jsi tu odteď ty, já tě budu poslouchat.“
„Kdybych ti poroučet mohl, věděl bych, jaké rozkazy ti dát.“
„A jaké?“ ptala se princezna, ač už dobře poznala, jakou dostane odpověď.
,,Přál bych si, abys mě milovala a stala se mou ženou.“
„Ráda tvé poručení vyplním,“ řekla princezna a ruku mu podala, „líbíš se mi, silného a udatného muže jsem si vždy přála.“
Silomil byl šťastný, princezně ruce líbal, ale měla ještě jednu podmínku: „Dříve než svatba bude, musíš dovolit, abych na sedm dní ze zámku odjela.“
„Kam půjdeš?“
„To nesmím nikomu prozradit. Zde máš klíče ode všech pokojů a skladů, co jich je v zámku, jen jedinou komoru, ke které tento zlatý klíček patří, nesmíš otevřít, chceš-li mě za ženu.“
Silomil vzal klíče a slíbil, že se do komory nepodívá.
První den chodil princ po zámku, prohlížel zahrady, rozmlouval se sluhy a bavil se, až mu první den utekl. Druhý den se mu již více stýskalo a z dlouhé chvíle nemyslil na nic jiného než na princeznin zákaz. „Snad mě chtěla jen zkoušet,“ mluvil sám k sobě a zlatý klíček pořád v ruce otáčel. „Co by tam také mohlo být, abych to jako nastávající manžel nesměl vidět? Třeba ani nepozná, že jsem se do komory podíval.“ Tak dlouho rozumoval, až zjistil, že stojí před zakázanými dveřmi. Odvázal klíček ze šňůrky, odemkl a vstoupil. Spatřil člověka přikovaného rozpáleným řetězem ke zdi.
„Kdo jsi a co zde děláš?“ ptal se princ.
„Ach, prosím, pomoz mi. Jsem král ohně. Byl jsem přemožen v bitvě mocnou princeznou, miloval jsem ji, ale musel jsem se dát na útěk, když všichni moji lidé padli. Ona mě však dohonila a zde přikovala.”
Silomil váhal, nechtěl vězni vyhovět, ale ten tak snažně prosil, aby mu jen na chvilku ulevil. Nakonec se nad ním smiloval a řetěz mečem přeťal. Vězeň ihned z pokoje zmizel. Teprve teď Silomil poznal, že se nechal ošálit.
S velikým strachem očekával princeznu, ale ta nepřicházela. Již minulo dvakrát sedm dní. Viděl, že je zle. Naříkal a bědoval bez přestání, ale nic nepomáhalo. V zoufalství si vzpomněl na své švagry. Snad budou vědět, kam zmizela a snad mu k ní dopomohou. Hned tedy rozkázal, aby mu nejrychlejšího koně osedlali.
Nejdříve dojel ke Slunečníkovi. S velikou radostí ho sestra i švagr přivítali, ani pustit ho nechtěli, ale on se hlavně na silnou princeznu vyptával.
„Milý brachu, to nevím. Možná však, že ví o ní náš druhý švagr Měsíčník. Slunečník ho na zlatých perutích k Měsíčníkovi donesl. I tady ho s velikou radostí sestra i švagr přivítali.
„Vítáme tě, proč jsi až sem zabloudil?“
„Ztratila se mi nevěsta a já nevím, kde ji hledat. Slunečník mi nemůže dát zprávy, ale myslíme, že ty bys mohl o ní vědět?“
„Milý hochu,“ odpověděl švagr po krátkém rozmýšlení, „já o ní také nevím, ale švagr Větrník zná zajisté její stopu, neboť ten zafoukne do každého kouta. Chceš-li, donesu tě k němu.“
Slunečník se vrátil domů a Měsíčník donesl Silomila na stříbrných oblacích k Větrníkovi. Na dvoře právě stálo čtvero bujných koní u oblačného vozu, když ho u Větrníkova paláce vysadil.
„Milý švagře, copak tě k nám vede?“ Tak se s podivením tázal Větrník a na ženu zavolal. Ta ho s velikou radostí přivítala.
„Milý švagře, já prosím, víš-li o mé nevěstě? Ona se mi ztratila, Slunečník a Měsíčník myslí, že snad jen ty bys mohl vědět, kde je.“
„Ovšem že vím,“ odpověděl Větrník. Tam odtud ji ale nedostaneš?“
„A kde je?“
„Hluboko pod zemí v jednom ohnivém zámku přikována. Muž, kterého jsi z řetězů odvázal, byl král ohně. Když ji dohonil, vzal ji s sebou do svého ohnivého zámku. Ze msty ji tam přikoval. Věř, že by již dávno v žáru zemřela, kdybych ji neochlazoval.“
„Prozraď, švagře, je nějaký způsob, jak bych ji mohl vysvobodit?“ naříkal nešťastný princ.
„Ano, jen jeden. Ohnivý král má bystrého koně, který, kdybys i sto mil napřed byl, přece tě dohoní. Nepomohlo by ti, ani kdybys i na nejčerstvějšího koně sedl a nevěstu odtamtud unést chtěl. Král skočí na svého Bystráka, vyletí do povětří a v okamžiku tě dostihne. Pak by s vámi bylo zle. Musíš mít koně, který je rychlejší než ten králův.“
„Kde takového dostanu?”
„Takového koně má jedna zlá čarodějnice. Mnoho lidí už o život připravila. Jedině u ní však můžeš rychlého koně získat. Já tě do jejího hradu donesu, ale nejdříve se ještě se Slunečníkem a Měsíčníkem poradím. Zůstaň zatím u mé ženy.“
„Pojď, bratříčku, pojď, trochu se jídlem na cestu posilníš a přitom mně povíš, co dělá otec a matka,“ s těmi slovy si odvedla sestra Silomila do paláce.
Větrník sedl do vozu, koně zatřásli lesklou hřívou a vznesli se do oblak. Silomil nestačil ani dopovědět sestře svůj příběh a Větrník byl zase zpátky.
„S jakou jdeš?“ ptal se princ dychtivě.
„S dobrou. Zde máš hůlku půl zlatou a půl stříbrnou, tu si schovej. Kdykoliv bys naši pomoc potřeboval, zastrč ji polovic do země, a my ti pomůžeme.“
Silomil se rychle se sestrou rozloučil a usedl ke králi do vozu. Bez oddechu tři dni a tři noci putovali, než přijeli k údolí, kde čarodějnice bydlela. Tam se spustili dolů. Větrník se rozloučil a bujní posud neunavení vranci zafrkali a zmizeli princovi z očí.
Odvážně vykročil princ k hradu, který stál mezi černými skalami. Místo zahrad bylo okolo něho bahno a souš, kde ani bodlák nerostl. Místo zdí byl černý plot, na jeho kůlech byly naraženy samé člověčí lebky!
Než se Silomil nadál, otevřela se vrata a naproti němu vyšla čarodějnice. Místo vlasů se jí točila po skráních háďata, v očích jí seděli bazilišci, když otevřela vpadlá bezzubá ústa, vykukoval z nich hadí jazyk. Nos měla jako orlí zobák, tváře vrásčité a bradu, která jako hrbol vpřed vyčnívala, měla obrostlou zrzavými chlupy. Na shrbeném těle visel šedivý rubáš, který v pase obtáčel had.
„Co zde hledáš?“ ptala se sípavým hlasem.
„Chci k tobě do služby,“ odpověděl a dušička se v něm třásla.
„Do služby! Zdalipak víš, jaká je u mne služba?“
„To nevím, ale myslím, že u tebe vydržím.“
„U mne trvá služba jen tři dny a tři noci. Kdo však mé rozkazy nesplní, tomu se vede jako těm, jejichž lebky zde vidíš.“ Přitom ukázala kostnatým prstem s přerostlým nehtem na strašlivý plot. „A jakou mzdu žádáš?“
„Nic jiného než toho koníka, kterého máš schovaného.“
„Když splníš, co ti poručím, máš ho mít,“ řekla stará a bazilišci jí v očích radostí poskakovali, že zase jeden do tenat vběhl.
První den vedla ho do stáje, kde dvanáct železných hřebců stálo, a pravila k němu: „Ty hřebce vyženeš do ohrady za zámkem. Pokud večer jen jediný bude scházet, ztratíš život.“ Šlehla každého koně bičíkem a oni sami ze stáje vykročili. Sotva však ze vrat vyšli, rozutíkali se na všechny strany. Nikdy by je dohromady nesehnal, kdyby mu švagři nebyli na pomoc přispěchali. V největší nouzi si na ně vzpomněl a hůlku honem do země strčil, V té chvíli začalo slunce tak náramně pálit, že hřebci rádi do chladné ohrady, kterou sluneční paprsky minuly, pospíchali.
Večer, když baba pro ně přišla, divila se velice, že jsou všichni pohromadě. Neřekla ale Silomilovi ani slova.
Druhý den dovedla ho zase do stáje, kde stálo čtyřiadvacet hřebců. „Ty hřebce vyženeš opět do té ohrady, a bude-li večer jen jediný scházet, ztratíš život.“ Tak řekla čarodějnice, potom šlehla každého bičíkem a oni utíkali jako vzteklí do ohrady. Ale tenkráte byl Silomil chytřejší. Aby se mu nerozutíkali, rovnou vrazil hůlku do země. Tu začala taková vichřice fučet, že se jí koně ubránit nemohli a v ohradě zůstat museli.
Večer, když je baba všecky našla, poručila, aby je do stáje sám zahnal. V srdci jí to náramně zlobilo. Přemýšlela, co by mu uložila na třetí den, aby to vykonat nemohl.
Večer pozdě vyšel si princ z hradu ven. Měsíc už na něj čekal a varoval jej: „Zítra budeš mít pernou práci, musíš podojit dvanáct divokých krav a z toho mléka lázeň pro čarodějnici přistrojit. Ona ti poručí, aby ses nejprve sám vykoupal, beze strachu ji poslechni. Teď jdi za hrad, a kde moje záře nejvíce svítí, tam najdeš zlatý bič. Ten vykopej a dobře schovej. Až budeš krávy dojit, každou s ním šlehni a uvidíš, že budou stát jako beránci. Až pak odtud na koníku pojedeš, vykoupej ho v nejbližším rybníce a potom jeď pro svou nevěstu.“
Silomil poděkoval laskavému švagrovi a šel hned pro bič. Nedaleko za zámkem svítil měsíc nejjasněji na jedno místo, kde jediná vysoká lípa stála. Tam kopal a našel opravdu zlatý bič.
Časně ráno ho čarodějnice vzbudila a vedla na dvůr do chléva, kde bylo dvanáct krav, které jako divoké po chlévě střečkovaly a hrozně řvaly.
„Ty krávy musíš podojit a z toho mléka pro mne lázeň udělat,“ pravila baba a odešla.
Silomil vzal bič a každou krávu šlehl. Všecky stály hned jako beránci a nechaly se dojit. Když mléko do džberu vlil, bylo horké, div se nevařilo.
Šel pro čarodějnici. Ta se zlostí celá třásla a vyběhla na dvůr, aby se přesvědčila, že Silomil divoké krávy udržel a mléko nadojil. Tam ale viděla, že úkol splnil. Strčila tedy prst do horkého mléka a pak řekla k princovi: „Nyní se v té lázni vykoupeš,“ myslela, že se bude bát.
„Proč bych se nekoupal? Dříve však, než do lázně vlezu, přiveď mi sem toho koníka, abych se přesvědčil, že ho opravdu máš.“
Baba šla a za chvilku koně přivedla. Byl ale tak umazaný a vyzáblý, že princ ani věřit nechtěl, že by mohl být nejrychlejší na světě. Vzal ho za uzdu, uvázal ke sloupu a vlezl do lázně. Tu zavanul větřík a mléko zchladil, takže se Silomil směle do lázně ponořil. Když se vykoupal, byl sedmkráte krásnější než dříve. Čarodějnici se v tu chvíli zalíbil. Hned vymyslela plán: „Teď do lázně vlezu já a budu také sedmkráte krásnější a pak si toho hocha nechám.“ Silomilovi tedy řekla: „Když jsi to všecko tak dobře vyvedl, koník je tvůj, ale dříve odtud neodcházej, až já se vykoupám.“
Když do lázně vlezla, počalo slunce tak náramně pálit, že se mléko jedním klokotem vařilo, baba křičela a chtěla ven, ale nemohla pro slunce, které své paprsky tak mocně na ni opíralo, že se zdálo, jako by proudy plamenů ze všech stran pršely. Silomil už nebyl tak hloupý, aby čekal a ještě jí pomohl. Jakmile do koupele vlezla, sedl na koně a úprkem z hradu uháněl.
Když přijel k nejbližšímu rybníku, slezl dolů a koně v něm vykoupal. A hle, jaká to změna! Špinavý vyzáblý kůň byl bílý jako sníh a hladký jako aksamit. Hříva a ocas byly ze samých stříbrných nitek, které se jen leskly, nohy měl jako strunky a podkůvky z ryzího zlata. Ušima stříhal a hlavou pyšně házel, že mu hříva jako stříbrné třepení kolem krku poletovala. Silomil s radostí na něj skočil a dolinou uháněl, až jiskry za ním pršely.
Netrvalo to dlouho a Silomil octnul se v hradě ohnivého krále, kde svou nevěstu přikovanou viděl. Jak ho spatřila, prosila, aby rychle utekl, jinak že ho král usmrtí. On ale vytáhl meč, řetěz přeťal, dívku vzal do náručí, vysadil ji na koně a ujížděl pryč. Král se díval právě z okna, když se mu stříbrohřívek přes cestu zakmitl. Poznal na něm prince s osvobozenou princeznou. Vztekem celý bez sebe vyběhl na dvůr, vyskočil na svého rychlého koně a začal uprchlíky pronásledovat.
Tenkrát se ale zmýlil! Stříbrohřívek byl již tak daleko před ním, že ho jen jako bílou holubičku viděl. Král svého koně bodal. Ke všemu slunce tak pálilo, že se pot z něho jen lil. Král přesto koni oddech nepřál. Tu se najednou strhne takový vichr, že krále i s koněm do povětří vznese, pak s ním zatočí a nazpátek do ohnivého zámku ho utrmáceného a bez dechu k zemi srazí. Není divu, že se král zařekl, že do smrti už silné princezně škodit nechce.
Zatím donesl stříbrohřívek pána a paní až do jejich zámku. S radostí je čeleď přivítala. Silomil tam ale nezůstal. Hned druhý den sedli s princeznou na stříbrohřívka a ten je donesl k jeho rodičům. Ubozí mysleli, že je syn již dávno mrtev.
Štěstím plakali, když svého jedináčka mnohem krásnějšího a se sličnou nevěstou objímali. Na svatbu, kterou hlučně a skvostně slavili, přišli také Větrník, Slunečník a Měsíčník se svými ženami, kterým Silomil za jejich služby srdečně děkoval.
Po svatbě jeli mladí manželé zase nazpátek do svého zámku, kde spokojeně žili. Stříbrohřívek se měl dobře, a ještě vnuci krále Silomila si s jeho stříbrnou hřívou rádi hráli a na něm jezdili.
