Světluška 10/2023

Zpět

Nový příběh na pokračování

Nový příběh
Ve Světlušce jako vánoční dárek začneme nový příběh na pokračování. Začíná rozdáváním vysvědčení na konci školního roku. Aha, říkáte si, proč si povídáme v zimě o létě. Jenže, jak poplynou prosinec, leden, únor, březen, duben, květen a červen, tak budete poznávat novou kamarádku Báru. Bára je hotové „motovidlo“, která vám však může být velkým vzorem. A věřte, až v červnu budete číst poslední příběh, budete vědět proč.

Petra Štarková
Z knihy Největší nemehlo pod sluncem
Vysvědčení
Paní učitelka volá: „Bára Zlámalíková!“ a v ruce drží vysvědčení. Bářino vysvědčení. Dívka se zvedne ze židle, vystoupí z lavice, udělá tři kroky a...
„Ááá!“ vykřikne, když letí k zemi. Zakopla o něčí aktovku. Paní učitelka si jen tiše povzdechne.
„Moc jsem přemýšlela o tvé známce z výtvarky, Barčo,“ říká.
„Vím, že ti kazí vyznamenání, jenže kdybych ti dala lepší známku, bylo by to nespravedlivé.“
Bára podává paní učitelce ruku a bere si vysvědčení. Vtom si uvědomí, že jí maminka dala ráno kytku. Jenže ta leží na lavici. Dívka se pro ni chystá dojít, ale jakmile se rozběhne uličkou mezi lavicemi, znovu padá. Tentokrát na nos. Děti se smějí, protože aby někdo upadl, když si jde pro vysvědčení, a potom ještě i cestou zpátky, to se často nestává.
„Nenechala sis tady něco?“ Paní učitelka raději vstane, přijde k jejímu místu a podává jí vysvědčení. Bára jí na oplátku předá květiny. Nos i koleno ji docela bolí, takže je ráda, že může zůstat sedět. Prohlíží si známky.
„Tak opravdu máš nakonec trojku?“ ptá se soucitně její sousedka Lucka. Na vysvědčení se zubí spousta jedniček, dvojka z tělocviku, dvojka z pracovního vyučování a trojka z výtvarné výchovy.
„Mám, no,“ přitakává Bára. Dívá se přitom na Lucčino vysvědčení se samými jedničkami a smutně si povzdychne. Tolik bych chtěla mít taky takové!
„Můžeme jít spolu cestou ze školy, chceš?“ navrhuje Lucka.
„Tak jo!“ přikyvuje potěšeně Bára a trochu se i usměje. Jen trochu, protože předtím se jí domů vůbec nechtělo, a teď se jí sice taky nechce, ale těší se, že alespoň nepůjde sama.
„Můžu se k vám přidat?“ ptá se před školou holka, která sedí sama v zadní lavici. Bára si vzpomene, že se jmenuje Bětka a přistěhovala se s maminkou před nedávnem. To už ale Lucka přikývne.
Jdou tedy spolu parkem všechny tři a povídají si.
„S váma se aspoň nebojím domů,“ řekne najednou Lucka.
„Proč by ses bála, vždyť máš samé jedničky,“ podiví se Bára.
„Protože se naši pořád hádají,“ svěřuje se Lucka. „A vůbec ještě nevím, kam pojedeme na dovolenou, protože táta chce jet jinam než máma, a ještě se nedohodli.“
„A ty se bojíš kvůli známkám, Báro? Máš strach, že ti rodiče dají nějaký trest?“ zajímá se Bětka.
„To ne. Jenže až máma tu trojku uvidí, půjde si stěžovat do školy a udělá tam pořádný virvál,“ povzdechne si Bára. „Protože naši si budou myslet, že je ta trojka nespravedlivá.“
„No... jenže…“ začíná opatrně Lucka, a Bára ji přeruší.
„Já vím,“ řekne ostře. Já přece vím, že moje výkresy vypadají jako načmárané a že neumím stříhat tak, aby to vypadalo rovně, říká sama sobě v duchu, aby to holky neslyšely. Nikdo jí to nemusí připomínat. Má přece oči. Teď se ale raději dívá pod nohy, protože tady v tom místě vždycky zakopne o pařez, a dnes už si koleno jednou rozbila.
„Co to tam je?“ ozve se najednou Bětka. „To vypadá jako... strašidlo? Nějaký zombík, nebo tak něco! Holky, já se bojím!“
Všechny tři se blíží k hustému křoví. Něco se tam skutečně blýská.
„Viděla jsem tam takový bílý obličej a kapala z něj jakoby krev!“ šeptá Bětka úzkostlivě a drží se vzadu.
Pro příště se těšte na Zombíky v parku.

Zpět