Světluška 10/2023

Zpět

Příběh na pokračování: Petra Braunová - Příběh na pokračování z knihy Rošťák Oliver (Školka v přírodě - 14. část)

Autobus po dvou hodinách jízdy konečně zastavil před pěkným domem s velkou zahradou. Všechny děti s radostí vyhlížejí z oken. Pryč z autobusů! Honem sbírají svoje batůžky a vyskakují ven.
Z penzionu dětem vyšel vstříc příjemný vousatý pán a kulaťoučká paní kuchařka. „Konečně jste tady!“ usmívají se a pomáhají paní učitelce a panu řidiči s vykládáním objemných tašek a kufrů z autobusu. Oliver se konečně dostal ke klukům. Významně se na něho zubí. „S kým jsi to seděl?“ vyzvídá Filip a pohodí hlavou k Marice. Ta stojí trochu stranou a zarputile upírá svoje černé oči do klubka dětí. Holky ji také zpovzdáli pozorují a něco si špitají. Je vidět, že ji tu nikdo opravdu nezná!
Blázinec kolem zavazadel utichl, autobus odjel a paní učitelka volá děti, které se mezitím rozběhly po zahradě k sobě. „Děti!“ zatleská rukama, „teď se rozdělíte – kluci sem vlevo, holčičky vpravo! Utvořte čtveřice podle toho, jak spolu budete bydlet na pokoji. Čtveřice znamená po čtyřech, rozumíte?“ dodává na vysvětlenou. „Rozhodněte se sami!“
To snad ani neměla říkat. Do dětí jako když střelí. Pobíhají z místa na místo, chytají se za ruce, nejsou s to se rozhodnout, jaké skupinky vytvořit. Paní učitelka si všimne, že Marica stojí stranou toho všeho rojení. Znovu volá: „Děti! Počkejte! Úplně jsem vám zapomněla představit naši novou kamarádku! Jmenuje se Marica a nenarodila se v Čechách, pochází z Chorvatska!“ paní učitelka se rozhlédne po překvapených dětech. „Chorvatsko je krásná země vzdálená od naší republiky stovky kilometrů na jih, leží u břehů Jaderského moře. Večer vám ji ukážu na mapě. Lidé v Chorvatsku mluví jinou řečí než my, chorvatštinou. Ale Marica už se česky domluví, žije tu nějaký čas se svou českou babičkou. Lucko, Lenko, vezměte si ji mezi sebe!“
Děvčátka zaraženě stojí, rozpačitě šoupají nohama o zem. Kluci se chichotají. „Paní učitelko, ona by možná chtěla nejradši bydlet s Oliverem!“ Oliver se rychle po tom největším posměváčkovi ožene pěstí.
„Tak šup,“ postrčí paní učitelka Maricu k dětem. „Pojďte, ukážu vám vaše pokoje a v jídelně na vás určitě už čeká něco dobrého, vy nemáte chuť?“ „Jó!“ zaburácí děti a hrnou se dovnitř.
„Tak tedy pojď s námi,“ konečně se Lucka usměje na Maricu a vezme ji za ruku. „Máš s sebou nějakou hračku?“ – „Mám,“ rozzáří se Marica. „Mám ptačí princeznu.“ A hned ji chce novým kamarádkám ukázat. Ale všechna zavazadla jsou už vevnitř. Tak tedy honem! Holky i s Maricou se rozběhly do domu. Paní učitelka se usmívá. Je ráda, že děti Maricu přijaly. Ještě sesbírá z trávy pár zapomenutých batůžků a mikin a jde za dětmi. Z okna jídelny voní oběd až sem.
xxx

První den
15. část
Den utekl jako voda. Děti se zabydlely v útulných pokojích, prohlédly si zahradu i dřevěný altánek, který, jak se dozvěděly, postavil sám pan správce. Také se seznámily s přátelským vlčákem Benem, který si pod správcovým dohledem jednotlivé děti očichal.
„To je důležité,“ směje se pan správce, když vidí, jak se některé holky šklebí. „Takhle už vás pozná a bude vás chránit. Je na děti zvyklý, nemusíte mít strach. Ale samozřejmě si nenechá nic líbit ani od toho, koho zná. Takže žádné tahání za ocas nebo za uši!!“ pohrozí dětem. Ben vypadá dobrácky, ale když přijde řada na Olivera, zničehonic začne vrčet a znovu a znovu prozkoumává Oliverovy nohavice. Oliver už je červený jak rak, najednou si však vzpomene. „Mínu!“ volá, „on poznal, že máme doma Mínu, naši kočku!“
„Ano, to je docela možné,“ připouští pan správce. „Žádný pes nemá kočky v lásce, že jo, Bene! Kočička, kdepak je kočička?“ Ben se začne kroutit, motá se kolem Olivera a kňučí. Děti se rozesmějí a Oliver si v duchu oddechne. Ještě že nepropašoval Mínu s sebou. To by byl rachot!
Odpoledne se děti zašly podívat ke studánce. Pramínek křišťálové vody vytéká ze stráně, každé dítě se smí napít. „Sem si jezdí pro vodu i lidé z města,“ pochvaluje studánku pan správce, který i s Benem šel s nimi. „Dnes už je pozdě, to bychom se vrátili až za tmy, ale zítra vás vezmu dál do lesa, k močálu!“ mrká na děti. „Tam v noci svítí bludičky, lákají pocestné! Každý, kdo se za nimi vydal, se živý nevrátil!“ děti stojí vykulené, některé se rychle přimknou k paní učitelce. Ta panu správci naoko hrozí: „Jen mi je moc nepostrašte! Tolik místa v posteli nemám, až se budou v noci bát!“
„Já na strašidla nevěřím!“ švihá kolem sebe prutem Vítek. „Já taky ne!“ přidává se Honzík a po něm ostatní kluci včetně Olivera.
„Že ne?“ se šibalským úsměvem se diví pan správce. „Však vás vyzkoušíme! Pro ty nejodvážnější připravím zkoušku odvahy, souhlasíte?“ – „Jasně!“ nedají se kluci a šklebí se na zaražená děvčata. „Holky ať si vlezou k paní učitelce pod peřinu!“
Marica se postaví proti klukům. „Já se nebojím, půjdu taky!“ – „To jsem na vás všechny zvědavá,“ končí debatu paní učitelka a zamíří s dětmi zpátky do domu. Oliver se chvilku zdržel, rozvázala se mu tkanička u boty. Než si ji pořádně uváže, jsou děti kus cesty před ním. Zvedne se, že je doběhne, když tu za ním něco zašramotilo v křoví. To se lekl! Ale z křoví vyskočí Ben a peláší za dětmi. Oliver za ním. Jestli jsem to s tou odvahou nepřehnal, myslí si, a na kraji lesa se ještě ohlédne. Les je tmavý a tváří se nepřátelsky. Ach jo, povzdychne si Oliver a je rád, když děti brzy dohoní.
Pokračování příště

Zpět