Světluška 9/2023
Marica (13. část)
Oliver sedí jako zařezaný, na svoji sousedku na sedadle se ani nepodívá. Má na sebe pěkný vztek. Mohl sedět vzadu s klukama. Navzájem by si ukazovali skládací roboty, které si vezou s sebou, ale takhle! Dívá se tedy zamračeně z okna a sleduje, jak městské ulice pomalu mizí a jak autobus zvolna vjíždí do luk a polí. To ta školka v přírodě pěkně začíná! Dost by ho zajímalo, kde se tu vůbec ta cizí holka vzala!Naštěstí paní učitelka brzy vytáhne z pouzdra kytaru, hrábne do strun a děti začnou zpívat. Oliver se stydí zpívat nahlas, jen si tak brouká, když tu najednou zaslechne, jak jeho malá spolucestující zpívá tak krásným čistým hláskem, že mu to nedá a podívá se na ni. Proč však zpívá samé „lalala“, copak nezná slova? Vždyť zpívají písničky, které zná Oliver odjakživa: Když jsem já sloužil, Holka modrooká, Kočka leze dírou. Oliver se na ni po očku dívá. Ta má ale oči! Tak dlouhé řasy v životě neviděl.
Děvčátko se na něho usměje, přestane zpívat, a jako by tušilo, na co právě myslí, zakřičí mu do ucha: „Já vaše písně ještě moc neznám!“
„Aha!“ rychle zakývá Oliver hlavou, jako že rozumí, přitom ale nerozumí ničemu. Proč „vaše“? Vždycky si myslel, že písničky jsou všech. Přestože ho to hodně zajímá, nezeptá se na nic, jen si ji kradmo dál prohlíží. Odkud tedy je? Vypadá přece jako ostatní holky. Ba ne! Musí uznat, že je mnohem hezčí. Až se za tu myšlenku sám zastydí. Ty oči! A ty husté černé copy, skoro do pasu! Zjistí, že se mu ta holka líbí, ale přesto není rád, že s ní sedí. Už aby cesta skončila a on mohl běžet za klukama! A když uvidí, jak se na něho Lucka s Bárou z vedlejšího sedadla šklebí a něco si šuškají, tak se naštve, že se rozhodne zbytek cesty se na ni už nepodívat. Vlastně ani neví, jak se ta cizí holka jmenuje!
Vtom se k němu ona nakloní a křikne: „Já jsem Marica!“ Oliver se lekne, že se málem rozkašle. Snad, panebože, nečte myšlenky! Vzpomene si, jak o něčem podobném vyprávěla babička, ale děda se tehdy smál a povídal, že to naštěstí nikdo na světě nedokáže. Stejně si na tu Maricu, jak říká, musí dát velký pozor!
Zaloví raději v batůžku a vytáhne chleba s voňavým řízkem, který mu maminka usmažila na cestu. Jídlo mu zažene chmurné myšlenky. A když mu Marica nabídne jeden ze zvláštních preclíků, které si veze ona, dokáže se na ni pousmát. Ostatní děti ucítily vůni jídla a rázem celý autobus šustí všemi možnými sáčky, v kterých si děti vezou svačinu na cestu. Tím pádem cesta ubíhá ještě rychleji.
Pokračování příště
