Světluška 9/2023

Zpět

Příběh na pokračování: Petra Braunová (z knihy Rošťák Oliver) - Odjezd (12. část)

Taška s oblečením je už připravená v chodbě, ráno ještě zbývá přibalit kartáček na zuby a může se jet. Oliver nemá ani večer chuť k jídlu, ačkoli mu maminka připravila jeho oblíbené palačinky se špenátem. Deset dní bude bez maminky a bez tatínka! To se mu tedy ještě nestalo. Mína mu vyskočí na klín a chce hladit a hladit. Přede při tom tak spokojeně, až se jí chlupatý hrudníček celý natřásá. Burácí slastí. Kdyby se mnou jela aspoň Mína, myslí si Oliver. Každou noc bych se k ní přitulil místo k mamince. Oliver hladí kočku, která se mu roztahuje na klíně, a opírá se o maminku.
Při představě, že už zítra se nebude moct k mamince přitisknout, kdykoli se mu zachce, se mu podivně sevře bříško. Tatínek sedí v křesle, chová na klíně Marušku, které se začalo podle babičky říkat Máří, a mrká na Olivera. „Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Já bych jel hned. Aspoň se v noci pořádně vyspíš.“ To je fakt, malá Máří v noci pěkně vříská. „A nebudeš tam se svým stýskáním sám, tam bude dětí!“
To je pravda. Druhý den ráno se před školkou dětmi jen hemží. Všechny jsou roztěkané, pobíhají sem a tam a poslední rady rodičů nebo babiček a dědečků vypouštějí hned druhým uchem ven. Oliver se nejdřív drží táty pevně za ruku, maminka zůstala s Máří doma. Ale pak zahlédne Filipa s Kubou a Tomášem, jak na něho mávají, a hned se táty pustí a utíká za nimi. Nakonec měl tatínek co dělat, aby ho sehnal, když paní učitelka zavelela nástup do autobusu.
Oliver hledá očima rychle Filipa, s kterým se předem domluvil, že budou sedět spolu. Najednou se však před ním objeví cizí copatá holka a s černýma očima upřenýma do jeho rozpačitého obličeje se zeptá: „Sedneš si, prosím tě, vedle mě?“ Oliver se zarazí, až se táta, který vše zpovzdáli sleduje, neudrží a pobaveně se zasměje.
Ta holka nespouští z Olivera oči, dokud neodpoví: „No, tak třeba jo.“ Neznámá se usměje, vběhne do autobusu. Kluci, kterým nic neuniklo, se rozřehtají: „No jó, Oliver musí sedět s holkou!“ Naštěstí zasáhne paní učitelka. Zbylé posměváčky zažene do autobusu také a těm, kteří mají chuť zlobit, přísně pohrozí prstem.
Autobus se sykotem zavře dveře. Děti zuřivě mávají rodičům a s úžasem zjišťují, že ne ony, děti, ale rodiče mají na krajíčku a leckterým maminkám a babičkám tečou doopravdické slzy! A tak zatímco děti se smíchem odjíždějí, před školkou zůstává posmutnělý houf dospělých, který se pomalu rozchází. Kdo by to byl řekl!

Zpět