Světluška 8/2023
Zajímavosti o rytířích
Výchova rytířů ve středověkuZa lhaní čekalo mladíky vhození na hnojiště
Rytířství je neodmyslitelnou součástí středověku. Mladý muž, který byl pasován na rytíře, se stal členem veliké mezinárodní obce, která měla svá pravidla. Tomu všemu předcházely dlouholeté přípravy, které zahrnovaly nejen dovednosti v boji, ale například i ošetřování koní nebo obsluhu a péči o hosty. Správný rytíř tak nebyl jen dobrým válečníkem, musel být i vynikajícím společníkem při četných sociálních aktivitách.
Výchova rytíře probíhala už od jeho dětského věku. Týkala se výhradně chlapců ze šlechtických rodů. V sedmi letech byl malý chlapec poslán na výchovu k jinému dvoru, kde byl jako páže předán do péče dvorní dámy. Té sloužil a ona se na oplátku starala o jeho prospívání. V rámci svého výcviku na rytíře musel projít různými činnostmi, při nichž se například staral o garderobu, obsluhoval u stolu, pomáhal sklepmistrovi nebo sokolníkovi.
Poté se mohl stát osobním asistentem hradního pána. Ve věku čtrnácti let z pážete povýšil na panoše. To už se učil dvorní etiketě a obsluze hostů, staral se o koně pána, nebo mu čistil zbraně. Jako panoš již mohl nosit svůj meč a bylo zakázáno, aby na něj kdokoli vztáhl ruku. Před pasováním ho čekala rituální koupel a spánek v krásné čisté posteli, čímž se měl symbolicky očistit od hříchu a sloužit víře.
Pasování na rytíře a následné povinnosti
Pasování byla velice slavnostní příležitost, na kterou se všichni řádně připravovali včetně daného adepta. Odehrávalo se zejména v rámci rytířských turnajů, které byly v tu dobu velice oblíbenou kratochvílí.
Hotovým rytířem byl chlapec po dovršení jednadvaceti let. Při pasování byl budoucí rytíř ve zbroji, kromě rytířské přilby. Musel pokleknout před pasujícího, kterým byla vždy nějaká významná osobnost. Mladý rytíř byl plochou částí meče udeřen třikrát do ramene, hlavy a krku. Poté dostal štít, meč a kopí. Dvorní dámy mu připnuly ostruhy. Barva ostruh (zlaté, pozlacené či postříbřené) značila postavení pána v tehdejší hierarchii. Na závěr se musel bez použití třmenů vyhoupnout na koně. Čím kratší dobu novopečenému rytíři trvalo dostat se na koně, tím větší sklidil potlesk.
Správný rytíř musel být obratný s mečem. Rovněž bylo nutné, aby prokázal zdatnost při honech. Neméně důležitou disciplínou byla jízda na koni. Rytíř musel znát vše ohledně výcviku, chovu i léčení koní. Zpravidla se o svého koně staral od hříběte a sám si ho vycvičil. Někteří rytíři si své koně i sami podkovávali. Pokud ne, museli aspoň při podkování asistovat.
Aby byl takový mladík i dobrým společníkem, nesměla mu chybět pohotovost při konverzaci. Nebylo od věci umět zpívat za doprovodu hudebního nástroje. Často to byla loutna. Jednoduše se vyžadovalo všechno to, co bylo platné pro „vyšší“ společnost té doby.
Rytíř měl sloužit pravdě a spravedlnosti. Zpronevěřil-li se proti těmto zásadám, následoval trest. Byl mu sebrán meč i ostruhy. Jeho štít se znakem byl hozen do bláta, aby byl samotný rytíř symbolicky pošpiněn. Rytíře čekalo hození na hnojiště, kde do něj kuchař nebo kat ještě mlátili. Někdy musel nosit plátěnou košili jako kajícník.
xxx
Bezesporu nejproslulejším rytířem z řad českých králů byl Jan Lucemburský (1310–1346), jenž „z boje nikdy neutíká“. Čeští historikové ho přezdívali králem Cizincem i králem Diplomatem, on sám se však nejvíce cítil králem Rytířem.
xxx
Rytíři středověké Evropy měli být nejlepšími bojovníky své doby, a co je ještě důležitější, očekávalo se od nich, že budou spravedliví, galantní, atd., myšlenkově i svými skutky, jak dokládá rytířský kodex, kterým se (obvykle) řídili. Příběhy takových rytířů lze dohledat v knihách. Legendární postavy jsou možná založeny na historických rytířích a historičtí rytíři se všichni stali legendárními; taková je nezřetelná linie pravdy mezi skutečností a fikcí a potřebou lidstva vytvářet větší postavy než v minulosti, když udatnost a rytířství dosáhly svého vrcholu.
xxx
Rytíři z legend
Svatý Jiří
Na první místo je vždy řazen Svatý Jiří, který se stal patronem všech rytířů, i když přísně vzato, nebyl sám středověkým rytířem. Tato legendární postava, založená na vojákovi římské armády, který byl pro své křesťanské přesvědčení umučen roku 303 n. l. v Lyddě (dnešní Lod, Izrael), se stala příkladem všech chrabrých rytířů ve středověku. V 8. století n. l. se legenda svatého Jiří dostala do Evropy a ve 12. století n. l. byl jeho příběh známý. Jak slavně vyjel na svém bílém koni Bayardovi do boje proti drakovi, který trápil libyjský lid, přičemž zabití tohoto tvora se stalo trvalou metaforou boje dobra proti zlu, křesťanů proti nevěřícím. Přitom Jiří zachránil princeznu obětovanou drakovi a její záchrana se stala symbolem ochrany nevinnosti.
Podle některých legend měl sv. Jiří mocný meč jménem Ascalon, vyrobený Kyklopem starověkého Řecka a zářící zbroj vyrobenou z libyjské oceli. Na konci 12. století se Richard I. rozhodl použít červený kříž na bílém pozadí praporu sv. Jiří na livrejích anglických vojáků. Je patronem mnoha zemí včetně Anglie, Řecka a Ruska a patron několika velkých měst, včetně Moskvy a Bejrútu.
Sir (rytíř) Galahad
Legendy krále Artuše zachycené v několika literárních dílech z 12. a 15. století poskytly vzrušující příběhy vzorů pro všechny rytíře, kteří přišli poté, a několik rytířů kulatého stolu se mohlo na tento seznam dostat. Sir Lancelot byl skvělý rytíř, ale pokud je rytířství nezbytnou součástí rytířského stavu, jeho nevěra s Guinevere a zrada krále Artuše jej vylučují. Jeho syn Galahad je však často citován jako nejdokonalejší rytíř ze všech. Jeho rodokmen se údajně táhl zpět ke králi Davidovi z bible a jeho matkou byla Elaine, dcera Pella, zmrzačeného krále Rybáře a strážce svatého grálu (Kristův pohár při poslední večeři).
Galahad jednoho dne dorazil do Camelotu a přesvědčil krále Artuše, že byl tím vyvoleným, který měl najít grál, a to tak, že se posadí do Nebezpečného Obléhání, což bylo kouzelné prázdné křeslo kulatého stolu, o kterém se říkalo, že je smrtící pro všechny kromě toho, kdo by našel grál, a vytáhne legendární meč z kamene. Tak se stal rytířem. Sir Galahad byl skutečně jediným rytířem, který byl považován za toho, kdo je hoden hledat a nalézt Grál. Dle legendy jej našel, nebo alespoň zahlédl, na zámku krále Rybáře, načež podle některých verzí příběhu odešel do nebe, nebo se v jiných vydal na cestu po Svatých zemích a vzal ho s sebou do tohoto dalšího života.
Siegfried
Siegfried je legendární německý rytíř a princ, který se objevuje jako hrdina rytířského eposu ze začátku 13. stol. Píseň o Nibulenzích. Jako fiktivní charakter má kořeny ve starším germánském a norském folkloru, mohl ale také být inspirován Franským rytířem ze 7. stol. nebo dokonce germánským vůdcem, který hrdinsky bojoval proti Římanům v 1.stol. n. l. Jako Svatý Jiří, Siegfried se objevuje jako čistá a rytířská verze nějaké dřívější legendární figury, a jako Svatý Jiří také úspěšně porazil draka ohrožujícího okolí. Hrdina se vykoupe v krvi padlého draka a stane se nezranitelným na celém těle, kromě malé části zad, kde se mu přilepil list. Siegfried byl na tomto místě smrtelně raněn na lovu.
xxx
Skuteční žijící rytíři jen málokdy naplnili všechny zásady svých legendárních předchůdců.
Mravní kodex rytíře:
Statečnost (prouesse), tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji
Věrnost (loyaulté), věrnost pánovi, dodržování vazalských slibů, spolupráce v boji
Štědrost (largesse), rytíř uskutečňuje šlechetné myšlenky nebo činy, láska k bližním, charita, velkorysost
Na přelomu 12. a 13. století se objevila další hodnota – zdvořilost (courtoisie), tedy způsoby dvorsky vychovaného rytíře, ohleduplného k ženám. Pojem, který je u rytíře spojen se všemi ostatními hodnotami je čest (honneur), tedy plnění veškerých povinností, které vyplývaly z postavení rytíře vůči jeho pánovi i vůči poddaným. Koncem 12. století se církvi podařilo zcela si podřídit rytířstvo a přibyla další zásada – víra (religion). Zásada od té chvíle nejdůležitější. Z rytíře se stává miles Christi, voják Kristův a služebník Boží. Chování rytířů se tak řídilo pravidly, která se ujala v mnoha zemích západní a střední Evropy. Svojí přísahou se rytíř zavazoval, že bude dodržovat zásady, které byly spojeny s životem pravého křesťanského bojovníka. Patřila mezi ně především oddanost panovníkovi a zemi, jimž měl rytíř statečně sloužit. Zároveň měl zachovávat věrnost Bohu a církvi a šířit křesťanskou víru mečem. Slušelo se také ochraňovat slabé a pomáhat vdovám a sirotkům. Důsledkem porušení slibu byla ztráta rytířské cti, jež byla pokládána za nejvyšší hodnotu.
Zdroj: internet – volně zpracováno
