Světluška 8/2023

Zpět

Petra Braunová: Příběh na pokračování z knihy Rošťák Oliver

Oliver detektivem
10. část

Doma na Olivera znovu padla starost, jak paní učitelce odpoví. To, že se zvědavé holky zeptají, i kdyby paní učitelka zapomněla, je mu docela jasné. V zámku zarachotí klíče. Oliver skočí tatínkovi do náruče. „Tatí, to jsem rád, že už jsi doma!“
Táta nese Olivera v náruči až do pokoje, kde ho hodí na gauč. Z legrace se boxují. Vchází maminka, na rukou sestřičku. Oliver zbystří. Táta bere dcerušku do náruče, opatrně ji políbí do vlásků. „Tak jakpak dneska papala, ta moje Bambulka?“ Oliver sebou v zoufalství plácne na pohovku. Hrůza! Poslední šance se rozplynula. To snad není možné! Najednou ho osvítí nápad. Vyskočí.
„Mami, něco jsem v parku zapomněl!“ volá a honem, aby ho maminka nestačila náhodou zadržet, si v chodbě nazouvá tenisky. Vybíhá ven. Utíká do parku. Je sice pozdní odpoledne, ale slunce přece jen ještě laskavě hřeje do tváří několika důchodcům vysedávajícím na lavičkách. Oliver rychle vyhledá překvapenou paní Královou. Znovu hezky pozdraví a chvíli rozpačitě kope do lavičky. Pak vyhrkne: „Vy máte děti, že jo, paní Králová?“
„Děti?“ sousedka se k němu nakloní, jako by špatně slyšela. „Co bys potřeboval?“ Oliver se rozpačitě zajíká: „A pamatujete si, jak se jmenují?“ Paní Králová vykulí oči. „Samozřejmě, že si to pamatuju! Nač to potřebuješ vědět? Poslala tě maminka?“
„Ne, ne, jenom máme do zítřka vyřešit do školy takovou těžkou hádanku a maminka zrovna nemá čas.“
„No tak,“ paní Králová vypočítává na prstech, „nejstarší je Vojtěch, po něm Helenka a nejmladší Ivan, ale to jsou dnes dospělí lidé, však víš, občas za mnou chodí,“ nechápavě kroutí hlavou.
„A víte, jak se jmenuje moje máma?“
„I to víš, že vím, vždyť jsme sousedi,“ usmívá se paní Králová. „Přece Jana!“
„A táta?“
„No to mě podrž!“ směje se paní Králová, „přece Michal!“
„A já?“ nedá se Oliver odradit.
„Ty jsi Oliver!“ žďuchne ho rozveselená sousedka do břicha.
„A sestřička, moje sestřička se jmenuje jak?“ Oliver visí paní Králové na rtech.
„Panebože!“ spráskne stará paní ruce. „Přece Maruška!“ směje se. „A já jsem čínskej bůh srandy, pokud mi hned nevysvětlíš, co vám to dali ve školce za hádanku!“
Ale to už se jí Oliver vyškubne a peláší domů. „Paní, slyšela jste to?“ otáčí se paní Králová na jinou ženu sedící vedle. „Co to všechno dneska po těch dětech nechtějí, a to už ve školce!“ paní se směje. „To víte, asi měl zjistit, jak zapomnětlivá babka vedle nich bydlí!“
xxx

Deset dní bez maminky?
11. část
Jaro je v plném proudu. Všechno kvete a voní, děti s radostí shazují svetry a běhají venku prostovlasé jen v krátkých rukávech.
„Pojďte sem, ke mně, něco vám povím!“ volá jednoho dne paní učitelka na děti, které dovádějí na zahradě školky. Všichni se zvědavě nahrnou k paní učitelce.
„Nastalo už skutečné jaro! Pro ty z vás, kdo se už nedrží máminy sukně, a to jsou určitě všichni,“ pohladí Evičku po hlavě, „mám milé překvapení! Pojede se na školku v přírodě. To znamená, že deset dní strávíte spolu se mnou v příjemném horském penzionu. Budete si hrát a skotačit venku, na čerstvém vzduchu si pročistíte plíce, ale hlavně – naučíte se samostatnosti! Naučíte se postarat se o sebe bez maminek! Sami se budete muset obléknout, zavázat si tkaničky u bot,“ paní učitelka se významně rozhlédne po dětech, malého Vojtíška zatahá lehce za ucho, „nemůžete čekat, že vám bude někdo se vším pomáhat jako doma! Však už někteří z vás,“ zakývá prstem na Olivera, „ půjdou za pár měsíců do školy! A na druhou stranu si odpočinou i vaši rodiče,“ usměje se. „Zajdou si do kina nebo do divadla, kde jistě pro samou starost o vás už dlouho nebyli. Zkrátka – spokojenost na obou stranách.“
Některé děti hned jásají. Hurá! To bude prima! Ale některé jsou zaražené, Barunka s Haničkou mají dokonce slzičky na krajíčku. Paní učitelka je hned chlácholí: „školka v přírodě není povinná, poraďte se doma s rodiči, kteří sami rozhodnou, jestli pojedete, nebo ne. Ale předškoláci,“ Oliverovi se zdá, že se paní učitelka dívá jen na něho, „ti by měli jet určitě!“
O tom, že by jel, nechce však ani slyšet. Když ale zjistí, že bez nějakých nářků a naopak s velkým nadšením pojedou všichni jeho kamarádi, nechce zůstat pozadu. S konečnou platností se rozhodne ve chvíli, kdy na něho Lucka vyrukuje: „Ty se bojíš?“
Pojede! Nebude přece dětem vykládat, že s ním musí maminka zůstat v posteli, než usne.
„Já si s sebou vezmu kudlu!“ volá Honzík. „A já baterku! A sirky! Upečeme si buřty!“ křičí děti. Paní učitelka mává rukama, musí jejich nadšení zklidnit. Všichni dostanou seznam věcí, které si s sebou vezmou, ale sirky a kudly rozhodně nechají doma!
Doma byli rádi, že se Oliver rozhodl odjet. „Alespoň si vyzkoušíš, jestli vůbec dokážeš bez nás usnout,“ škádlí ho s úsměvem tatínek. O tom, že Oliver nechce usínat sám se doma už několikrát mluvilo. Prozatím se mu vždycky podařilo maminku nebo tatínka přemluvit, aby s ním v tmavém pokojíku, když zhasli světlo, zůstali.
„Hlavně na sebe dávej pozor! Kdyby tě něco bolelo, řekni to paní učitelce. A všechno sněz, ať potom nemáš hlad. Tam ti nikdo nebude mazat rohlíky, až si vzpomeneš. A večer a ráno si pořádně vyčisti zuby!“
O několik dní později maminka chová Olivera na klíně a udílí mu poslední rady. „Každý den ti pošleme pohlednici, aby se ti nestýskalo. Zavolám tvoji adresu babičce a dědovi, takže si přivezeš pohledů habaděj! A tobě dám taky pár obálek se známkou a adresou, namaluješ nám nějaký obrázek a podepsat se umíš, tak to bude jako opravdový dopis. Budu mít o tebe strach, nemysli si!“
Maminka si povzdychne. Nedá se nic dělat, její malý Oliver je už velký kluk.
(Pokračování příště)

Zpět