Světluška 7/2023

Zpět

Proč? Proč jsou pro nás vůně důležité?

Monika Utniková – absolventka polonistiky a italianistiky Varšavské univerzity, novinářka, mnoholetá redaktorka polských magazínů
Agnieszka Sozaňska – absolventka Fakulty umění Opolské univerzity, pracuje jako knižní a časopisecká ilustrátorka

Svět vůní

Svět je plný vůní. Nedokázali bychom je vnímat, kdybychom neměli mozek, a ten by zase bez svého důležitého pomocníka, tedy čichu, nemohl správně fungovat.
Čich je smysl, který se utváří nejdřív. U člověka, stejně jako u všech savců, se rozvíjí ještě, když se plod nachází v matčině břiše. Mláďata některých savců se rodí slepá, stejně ale cítí pach rodičů – například klokani využívají čich, aby našli kapsu v kůži klokaní samice, kde budou pak růst.
Když vdechneme nějakou vůni, dostane se až k čidlům hluboko v nose, která vysílají signály do mozku. Díky tomu cítíme konkrétní vůni. Nos nepozná, jestli něco voní nebo páchne. To vyhodnocuje až mozek.
Vůně a pachy jsou lehké částice, které se neustále uvolňují z věcí kolem nás, například z květiny nebo odpadkového koše. Ačkoli je nevidíme, náš nos je cítí. Aby náš mozek určitou vůni poznal a přiřadil jí nějaký význam, musí látka splňovat několik podmínek:
• musí být prchavá, tedy dokázat se přemístit vzduchem
• musí být v určité koncentraci, tedy dostatečně výrazná
• měla by být schopná proniknout do lidského nosu
K několika málo nevonným látkám patří vodní pára a některé plyny ve vzduchu (jako jsou kyslík, helium či oxid uhelnatý – plyn, který je pro náš organismus jedovatý).
U každého člověka je citlivost na vůně jiná. Některé necítíme vůbec, další cítíme jinak nebo s jinou intenzitou než ostatní lidé. To, jestli se nám nějaká vůně líbí, nebo ne, záleží také na kultuře a prostředí, ve kterých jsme vyrostli a kde každý den žijeme. Zajímavé je, že existují vůně, jež cítíme všichni, jako například vůně krve.
O tom, jakou důležitost vůním a pachům přikládáme, svědčí rčení, která se během staletí ustálila v jazyce. Například se říká, že někdo smrdí krejcarem, tedy že nemá peníze. Nebo že někdo zmizel jako pára nad hrncem (o vodní páře už jsme mluvili). Občas máme na něco nos – intuice nám dobře napovídá, že máme být ve střehu. Něco něčím zavání – a je to tedy z nějakého důvodu podezřelé. Anebo nám to nevoní – nelíbí se nám to. Také můžeme smrdět doma – jinými slovy být doma a lenošit.
Lidé si navíc pro různé tvary nosů vymysleli i pojmenování a rozlišují:
• nos římský – odvozují od tvaru nosů římských soch, které mají mírný hrbolek u svého kořene
• nos orlí – přirovnávají k podobě ptačích dravců
• nos rovný – hladký nos v podobě trojúhelníku
• nos ohrnutý – špička nosu je zvednutá nahoru, také se mu říká pršák, jako že do něj může napršet
• nos hrbolatý – nos má výrazný hrbol i prohnutí
• nos řecký – je odvozen od tvaru nosu tentokrát řeckých soch, je hladký, rovný a poměrně dlouhý
Přirozeně, že příroda si dokáže s námi zahrát všelijak, a tak někdo nosí nos rovný, jiný křivý, další jako mrkev, bambulku, knoflík nebo okurku. Jsou lidé, kteří si nechávají i tvar nosu operovat, protože nejsou spokojeni s tím, co jim příroda dala, ale funkce nosu zůstává stále stejná – především jde o čich.

Zpět