Světluška 7/2023
Miroslav Demel: O hudebních nástrojích - 5. část - Klávesové nástroje
V pátém pokračování knihy O hudebních nástrojích se tentokrát posuneme do sekce klávesových nástrojů. V krátkých básničkách se autor knihy opět pokusil odhalit slabé stránky těchto instrumentů a pojednat je i jejich provozovatele, trochu nevážně.K výrazům obecně méně známým, které jsou v textu opatřeny hvězdičkou, najdete ve vysvětlivkách krátký popis.
Charakteristika této skupiny nástrojů – motto:
Mimo jiné pozveme si monstra, v nichž jde o klávesy.
Harfa a klavír
Harfa a pan klavír
spolu soutěžili.
Zapomněli na mír
i hudební styly.
Kdyby tu šlo o věc,
kdo víc kilo váží,
klavír by jak borec
vyhrál v arbitráži*.
Jde-li o pedály –
tedy jejich počet –
harfa notně válí,
z klavíru je klouček.
Ti dva mají ale
jiný spor jak balvan:
kdo z nich bude králem
místo starých varhan?!
*Arbitráž = mimosoudní řešení sporu
xxx
Varhany
Na kúru jsou jako doma
ze sta píšťal složeny,
za ně nesmí žádný ňouma,
co se leká ozvěny…
xxx
Akordeonistka
Akordeonistka,
je to ještě zajíc,
každého si získá,
měchy propínajíc.
Co je to za instrument?
Flašinet* má kliku!
Těm neznalým sdělme hned:
trápí harmoniku!
*Flašinet = mechanická hrací skříň
xxx
Cembalo
„Přesně to bych čekala:
když zní tóny cembala*,
jistojistě s nimi spletu
něžné hraní na spinetu.“
Sám Bach tě potěš.
Vždyť je to totéž…
*Cembalo (zkrácenina z clavicembalo) nebo také clavecin, harpsichord nebo spinet, je klávesový nástroj, u nějž vzniká zvuk trsáním hrotu o struny.
xxx
Portrét hudebního skladatele, který pro tyto nástroje rád a dobře psal:
Kdopak z kláves neměl strach?
Byl to nesmrtelný Bach!
Johann Sebastian Bach před králem
Když starého Bacha povolal si král,
chtěl, aby mu Mistr na cembalo hrál,
ale ne to, co si doma připravil,
nýbrž zadal téma, z něj tvoř – tu máš cíl.
Těžkou řadu tónů stařec přebrnkal,
Improvizací* hned tvoří pevný val,
od lehčích fug** postupuje k nejtěžším –
král chce slyšet svoje téma především.
Žasne, už ho ztrácí ve spletenci škál,
nevěří, že Bach v té práci neselhal.
Publikum však tleská, král si není jist,
přesto Mistra chválí, dá pamětní list.
Bach pak doma v Lipsku, co hrál u krále,
zapsal krásně do not, a děl troufale,
ať panovník řádně flétnu naladí,
že přijde znovu a chce hrávat s ním!
Nikdy nevyšlo už další setkání.
Mistrův stav se zhoršil v konec jeho dní.
Co kdyby král s Bachem přece zkusil hrát?
Úspěch. Bedřich*** býval zběhlý muzikant!
*Improvizace = hra bez not
**Fuga (útěk) = hudební forma s postupným nástupem hlasů
***Bedřich = Fridrich II. Veliký (něm. Friedrich II. der Große, česky Bedřich Veliký, 24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt (jako Fridrich IV.) a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber).
Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian.
Příště jsou na řadě nástroje strunné.
