Světluška 7/2023
Příběh na pokračování: Petra Braunová - Rošťák Oliver - Maminka se vrací (8. část)
Těch několik dní, kdy byla maminka v porodnici, uběhlo jako voda. Než se Oliver nadál, přijela i babička. Hned je jí plná kuchyň, z trouby zavonělo pečené kuře. Oliver se cpe, až má boule za ušima. „Prosím tě, dával ti ten táta vůbec jíst?“ diví se babička, když se Oliver hrne znovu si přidat. „Jasně, babi,“ mrká a culí se. „Měli jsme se přímo královsky!“V chodbě zahlaholily hlasy. Tatínek přivezl maminku. Oliver radostně seskočí ze židle a vrhne se mamince do náruče. „Mami! Já jsem se na tebe tolik těšil!“ Maminka se směje a pořádně Olivera pomuchlá v náruči. „Ty můj kluku! Už budeme zase všichni spolu.“ A do toho najednou uáá, uáá! Tatínek drží v rukou bílou zavinovačku, ve které se svíjí a máchá ručičkama malá sestřička. Maminka ji pokládá do postýlky, rozbaluje zavinovačku a všichni se na to malé křičící mrně s úsměvem dívají.
Oliver v duchu žasne. Kdybych takhle řval já, to by bylo řečí. Nejspíš by mě maminka hned přehnula přes koleno! A náhle hup! Na křeslo vyskočí Mína a zamňouká. Mě si taky všímejte, já mám taky hlad!
„Co to je?“ vyjekne babička, jako kdyby nepoznala kočku.
„Čí je?“ maminka se pátravě otočí po tatínkovi, který si rozpačitě mne bradu a očima hledá pomoc u Olivera.
„To je naše Mína!“ bere Oliver rychle kočku do náruče a horlivě vysvětluje, jak je Mína hrozně ráda, že nemusí běhat v parku sama. „Kočka patří na venkov, a ne do města!“ mračí se maminka na tatínka a přebaluje holčičku. „A navíc k čerstvě narozenému miminku! Ty nemáš rozum!“
„Ale, Jani,“ objímá táta maminku a líbá ji legračně na nos. „Mína bude Oliverova starost, aspoň ti dá pokoj.“ Babička se Olivera také zastane. „A na celé léto ji můžete poslat k nám. I s Oliverem. Usteleme jim oběma na půdě,“ směje se.
Oliver vidí, že je vyhráno. Běží Míně nalít misku mléka. Mlíčko dostane i sestřička, a když odpoledne odjede babička, v bytě se konečně rozhostí klid. Maminka s tatínkem odpočívají a Oliver se nenápadně přitočí k postýlce.
Holčička spí, ruce v pěstičkách vedle hlavy. Nakonec není tak ošklivá, když neřve, myslí si Oliver a prostrčí opatrně ruku mřížkami postýlky. Lehce se dotkne těch malých prstíčků. Uf, to se lekl! To mrně rozevřelo dlaň a chňaplo po jeho prstu, že nestačil včas ucuknout. A zatímco holčička spí klidně dál, Oliver je uvězněný. Sestřička ho pevně drží, a jak se Oliver snaží vyškubnout, holka zakňourá, že se Oliver bojí, aby nepřišla maminka a nezlobila se, že na malou vůbec sahal. To jsem si mohl myslet, že s ní budou problémy už od začátku! Nadechne se a prudce vytrhne prst ze sevření. Naštěstí holčička stiskla ručku naprázdno, zamlela pusinkou a spala dál.
Xxx
Zpátky ve školce
9. část
Ačkoli všichni tvrdili, že ta malá sladká holčička je moc hodná, Oliverovi se to nezdálo. Od příhody s uvězněným prstem se k sestřičce raději nepřibližoval. A navíc, ona buď spala, nebo brečela, a žádná zábava s ní nebyla. Nakonec byl rád, že může znovu do školky.
Hned první den svého návratu způsobil velký poprask. Nejen že ho děti s ostříhanou hlavou málem nepoznaly, ale zároveň „slavil“ velkou ostudu. Děvčata se na něho sesypala se spoustou otázek.
„Jaký máte kočárek? Jaké má vlásky? Kolik vážila? Přivezeš nám ji ukázat? A jak se jmenuje?“
Ano! Jak se vlastně jeho malá sestřička jmenuje? Oliver se zarazí. „No tak, jak se jmenuje, jaké má jméno?“ dotírají holky. „Jé, paní učitelko, Oliver neví, jak se jeho sestřička jmenuje?!“ volají jedna přes druhou. Paní učitelka pohladí zaskočeného Olivera po hlavě. „Ale jdi, přece si vzpomeneš, jak maminka sestřičce říká?“ Oliverovi se v hlavě všechno motá. Docela to zapomněl! Říká, říká… jak jí maminka vlastně říká? Najednou se mu rozsvítí.
„Tatínek jí říká ty naše, Bambulko!“ vyhrkne a třída zaburácí smíchem. Děti se smíchy až válejí po zemi, úsměv neskrývá ani paní učitelka. Rudý Oliver sklání hlavu k zemi. Taková hloupost! Jak to jen mohl vyslovit?
„Tak klid, děti!“ tiší paní učitelka rozchechtanou třídu. „A Oliver nám zítra poví, jak se jeho sestřička jmenuje doopravdy.“
Doma se Oliver styděl rovnou se maminky na jméno sestřičky zeptat. Nakonec by se mu vysmála i ona, a to by nesnesl! Rozhodl se, že bude dávat bedlivý pozor, jak maminka holčičku oslovuje, a bude to. Maminka se podivovala, že je dnes Oliver tak hodný, točí se kolem miminka, podává plenky, dudlíček i chrastítko, až jí to nedalo: „Poslechni, Olivere, copak se stalo, že tě dneska sestřička tak zajímá? Jindy si jí ani nevšimneš.“ Oliver pokrčí rameny, nemůže přece přiznat mamince pravdu! Jen se usměje a pošimrá sestřičku pod bradou.
„Už je docela normální, ta naše kočička, co?“ culí se máma potěšená synovým zájmem. A tak to jde celé odpoledne. Maminka ne a ne vyslovit pravé jméno. Samá kočička, princeznička, srdíčko, pusinka. Oliver už je celý usoužený. Jeho zájem začíná pomalu opadat. Co já jen zítra ve školce řeknu, láme si hlavu a jen doufá, že se něco dozví od tatínka, až přijde z práce.
Maminka holčičku hezky ustrojila, Oliver pomohl s kočárkem a vyjeli na procházku do parku. Sestřička na čerstvém vzduchu okamžitě usnula, maminka si na lavičce otevřela knížku a Oliver běží za kamarády.
„Dobrý den!“ pozdraví ještě paní Královou, která se s ostatními důchodci vyhřívá na sluníčku.
Tak se stalo, že Oliver celé odpoledne běhal venku a na svůj problém úplně zapomněl.
Jak a kdy Oliver zjistí, jak se jeho sestřička jmenuje?
Pokračování příště
