Světluška 6/2023

Zpět

Jindřich Šimon Baar: Jak dal sedlák študýrovat vola (Z knihy Dědečkovy pohádky)

Ještě dnes žijou pamětníci, co znali řezníka Hojdu z Klenčí. Ten skupovával před lety daleko široko všecky krmné voly, honil je až do Vídně, kde je dodával řezníkům, až se z něho stal náramný boháč.
Tak jednou milý Hojda zase shání stádo. Chtěl mít aspoň deset párů pohromadě, aby to stálo za cestu; ještě mu scházel jeden pár těžkých volů, a ten ne a ne najít. Zběhal celé Klenčí, Postřekov, Skláře, namířil si to do Němec; pustil se přes Vosrsupun na Krovrýd, ale o nic pořádného ani nezavadil. Všude tam měli jenom kozy anebo staré krávy, až se dopálil a povídá:
„Když už jsem v Krovrýdu, podívám se do Bavor na Trefštajn,“ a pustil se spánembohem přes hranice. Vzal to lesem, cesta necesta, protože tady nešel ponejprv a znal tam dobře každý kámen.
Nu, šťastně došel a štěstí mu přálo víc než doma. Hned u prvního sedláka Štofla narazil na pár volů tlustých jako sudy, maso se na nich zrovna tetelilo.
Hojdovi se zajiskřilo v očích a hned se ptá: „Zač ty voly?“
Štofl se poškrábal za uchem a povídá (to se ví, že německy): „Náručního bych prodal, ale sedlového nemůžu.“
„Pročpak ne?“
„Protože je to tuze moudrý vůl, i při orání chodí bez opratě, jak křiknu hot nebo čehý nebo prr, hned poslechne, všemu rozumí hnedle jako já, jsem na něho zvyklý, takový vůl se nenajde daleko široko.“
Řezník znal Bavoráky; těm je marné něco vymlouvat, proto se zasmál a povídá: „To abys ho dal zrovna na študie, když je ten vůl tak moudrý.“
„Kdyby to šlo, na mou duši, stálo by to za to,“ přitakával Němec. Hojda byl mazaný všemi mastmi, jenom žádnou dobrou ne. Přestal se smát, a jako by neuměl do pěti počítat, rozpovídal se: „Pročpak by to nešlo? Na světě jde všecko. Na školách už vyštudýrovalo víc volů a časem se stali z nich náramně velcí páni. Mně můžeš věřit, znám svět, vždyť víš, že jezdím až do Vídně.“
Štofl poslouchá, poslouchá, kývá hlavou, škrabe se za ušima, až najednou se zeptá: „Poslouchej, Hojdo, kampak bych ho musel na ty študie poslat?“
„Podle toho, jak velkého pána bys z něho chtěl mít,“ začne vykládat řezník. „Kdybys z něho chtěl mít jenom tak něco menšího, řekněme písaře nebo kantora, mohl by chodit do škol jenom u nás ve městě, v Domažlicích nebo v Týně. Kdyby se měl jednou stát farářem nebo doktorem nebo advokátem, to by musel študýrovat v Praze. Ale kdyby to měl jednou dotáhnout až na pana direktora nebo na nějaké ještě větší zvíře, nikam jinam by nesměl než se mnou do Vídně.“
„Do Vídně? Ty tam honíš voly, viď?“ optal se Štofl a oči mu lezly z důlků, div nevypadly.
„To se rozumí, každý měsíc jedno stádo, vyznám se tam všude jako doma,“ přisvědčil řezník.
„Tak víš co? Když už má študýrovat, ať študýruje na něco pořádného, aby to za to stálo. Vezmi ho s sebou do Vídně a nech ho tam študýrovat.“
„Jinému bych to hned tak neudělal, ale tobě ze známosti to udělám,“ slíbil čtverák Hojda a sebral pár volů. Náručního zaplatil a sedlového slíbil dát na študie. „Půjde mu to zčerstva, hnedle bude hotový, protože už je velký a – jak povídáš – moudrý.“ Sliboval ještě ve vratech. Štofl mu ještě pomohl přehnat voly přes hranice, tam se s nimi rozloučil, popřál Hojdovi štěstí a potom čekal den ode dne, týden po týdnu, že přijde řezník a poví, co a jak bylo. Ale milý Hojda připojil voly k devíti párům, které už měl doma připravené. Vrátil se z Vídně, kde všechny voly dobře prodal, a na Štofla si ani ve snu nevzpomněl.
Asi za měsíc, když sedal zrovna k obědu, vidí oknem, jak trefštajnský Štofl sáhuje po Klenčí a míří rovnou k Hojdům. První myšlenka Hojdova byla: schovat se. Ale potom ho napadlo něco lepšího. Vzal čepici s holí a vyšel za vrata: „A to je trefa,“ povídá Štoflovi, „dobře, že jdeš. Zrovna se vypravuju na cestu k tobě, tak pojď dál,“ a vedl Němce rovnou za stůl k obědu.
Mezi jídlem se rozpovídal: „Teprve včera jsem se vrátil z Vídně, musel jsem počkat, až se ten sedlový jak náleží usadí a na město si zvykne. Nechtěl mě živou mocí pustit, nechal jsem ho zapsat, našel jsem mu dobrý kvartýr, koupil knížky, zaplatil napřed školné a jiné maličkosti, dělalo to dohromady rovných ti sta marek, tak jsem mu je půjčil a sedlový tě pěkně pozdravuje, a abys mi je oplatil.“
“Dobře jsi udělal,“ oddychl si Bavorák, když tu zprávu slyšel, „víš, že děti nemám, a tak jsem měl toho vola rád jako vlastní krev, zapomenout na něho nemůžu, no teď budu spát bez starosti,“ rozepnul opasek, vysázel na stůl tři sta marek ve stříbře, Hojdovi poděkoval a rozloučil se s ním.
Doma to všecko široce a dlouze povídal ženě. Ta se mračila a vadila: „Radši jsi ho měl prodat, tolik peněz nás stojí, a nic nám není platný.“
„Aťsi! Když nemáme děti, tak ať máme aspoň študýrovaného vola, to nebude mít žádný po celém bavorském království, jenom já, trefštajnský Štofl,“ zdvihl Němec furiantsky bradu, a nic ho to nemrzelo.
Asi po půl roce měl řezník Hojda zase cestu do Bavor a zastavil se u Štofla. „Tak jsem byl minulý týden ve Vídni a zašel jsem se podívat na tvého sedlového,“ lhal, až se mu z huby prášilo.
„No to jsi hodný, tak co dělá? Jakpak se mu vede?“ ptal se sedlák.
„Ve škole se mu tuze líbí. Učení mu jde do hlavy, brzy už bude hotový a složí zkoušky. Předtím, než ho k těm zkouškám pustí, musí zaplatit taxu, šest set marek potřeboval. Nevěřil jsem mu hned a šel jsem se přesvědčit do školy. Všichni profesoři ho vychvalovali, jak se učí, jak je chytrý, poslušný, tichý a hodný, prorokujou mu jistojistě, co nevidět se stane u císařského dvora velikým pánem, tak jsem mu těch šest set marek půjčil; on tě nechá pozdravovat, a abys mi je oplatil.“
Štoflová zase bručela, tolik peněz za vola, že je to hřích, ale muž celý blažený si liboval: „Já to věděl, nemýlil jsem se v něm,“ bez odporu zaplatil šest stovek a ještě dal řezníkovi jíst a pít.
Několik měsíců bylo ticho, až jednou v trefštajnské hospodě četl pan učitel sedlákům v neděli odpoledne nahlas z novin. Když tam přišel Štofl, všichni už na něho čekali, a než zavřel dveře, už křičeli: „Koukej, tuhle stojí v novinách, že rakouský císař ve Vídni si vybral nové ministry, a hádej, jak se jeden jmenuje!“
„Co je mi po tom, jak se jmenuje rakouský ministr,“ zabručel sedlák a sháněl se po pivě.
„Hans Štofl se jmenuje, zrovna jako ty,“ smáli se všichni, jenom Štofl ostal, jako by do něho nůž vrazil, pusu měl otevřenou dokořán, oči vyvalené, ale najednou vyskočil, praštil do stolu, zasmál se a vykřikl: „To je jistě on, dal si po mně jméno, já ho musím vidět.“ Všichni mysleli nejinak, než že se zbláznil, když ho viděli, jak letí rovnou domů. Tam mu musila žena přinést sváteční šaty se stříbrnými knoflíky, bochník chleba, kus uzeného masa a Štofl se vydal rovnou do Vídně na hyjtu, popovídat si se svým sedlovým.
Šel a šel, až celý utrmácený doklopýtal do Vídně. A pane, to bylo ještě pěknější a lidnatější město než bavorský Mnichov! Všady plno lidí, vozů, krámů, křiku a rámusu, hlava se Bavorákovi z toho točila, nevěděl kam skočit, kterou ulicí se pustit, když vtom zahlédl policajta a hned se tady optal, jestli neví, kde tu ostává ministr Hans Štofl. Ví, jakpak by nevěděl! Ale hned sedláka k němu nevedl.
„Vy ho znáte?“ vyptával se přísně.
„To se ví, že ho znám.“
„Co mu chcete?“
„Vidět ho chci.“
„Pročpak ho chcete vidět?“
„Protože jsem ho nechal vyštudýrovat, platil jsem mu kvartýr i taxu za zkoušku.“
„To je něco jiného, to on vás taky rád uvidí, tak pojďte se mnou,“ otočil hned policajt a vedl sedláka do přenáramného paláce. Tam promluvil s portýrem, portýr s lokajem, lokaj s komorníkem, a než se sedlák nadál, už stál v krásném pokoji, všude po stěnách plno velkých obrazů jako v kostele, ze stropu visí lustr se svíčkami, okolo stolu samé měkké židle a kanapíčka.
„Hm, hm! Podívejme se! To věřím, tady to má ještě lepší, než to měl u nás ve chlívě,“ liboval si trefštajnský Štofl, všecko omakával, kousek po kousku si prohlížel, a když byl v nejlepším, najednou mu někdo položí ruku na rameno a povídá: „Tak copak jste nám přinesl dobrého, tatíku?“
Štofl zdvihl hlavu a vidí před sebou stát pána s mordijánským fousiskem pod nosem i na bradě a se zlatým řetězem na břiše. „To bude jistě on,“ pomyslel si a hned se s kuráží zasmál: „Tak ty jsi ten ministr? Na mou duši, kdybych tě venku potkal, ani bych se k tobě neznal.“
„Já jsem ministr, ale kdopak jsi ty?“ zamračil se pán.
„Nonono! Copak už mě neznáš? To bys brzy zapomněl!“
„Neznám, jaktěživ jsem tě neviděl.“
„I jdi! Jen se teď za mě nestyď. Kdyby nebylo mě, ještě dnes jsi byl volem,“ rozpaloval se Štofl.
„Ty krobiáne krobiánská, marš ven!“ ukázal ministr na dveře.
„Ták! Teď jsem najednou krobián! Když jsem ti dával seno za jesle, řezal řezanku, nosil pití, posílal stovky, to bylo v pořádku, co. To jsem nebyl krobián?“ křičel už sedlák, až mu sliny od pusy lítaly, i hůl zdvihnul a zvolal: „Mně se zdá, že už jsi nebyl dlouho bit, že tě musím…“
„Pomóc! Pomóc!“ utíkal ministr za stůl a zvonil zvoncem, div ho nerozbil.
Hned tam vrazili lokajové, a když viděli, jak sedlák honí s holí v ruce jejich pána okolo stolu, skočili po něm, ale trefštajnský Štofl se jenom tak nedal. Nechal ministra ministrem a pustil se do lokajů; jak se oháněl holí, sypaly se střepy z lustru na zem, praskalo sklo, válely se židličky a ministr z otevřeného okna křičel na policajty: „Blázen je tu! Pojďte si pro něho a odveďte ho do blázince.“
A to se taky stalo. V blázinci dali Štoflovi takovou kazajku, že se v ní nemohl ani hnout; utišil se, poznal, že po zlém a s křikem nic nesvede. Řekl, kdo a odkud je, a za pár dní ho pustili domů. Až za Vídeň ho vyvedli a potom upaloval Štofl sám, jako by mu za patami hořelo.
Cestou se zastavil v Klenčí u řezníka Hojdy; sedl si a celý smutný povídal.
„Tak jsem tam byl a šťastně jsem ho našel.“
„Kdepak a kohopak?“ optal se Hojda, který už na všechno zapomněl.
„Kohopak jiného než toho vola mého. Ty to možná sám nevíš, že se stal ministrem.“
„Ne, to nevím,“ hrklo v řezníkovi, „a ty jsi byl ve Vídni?“
„Jdu rovnou cestou z Vídně. Znát se ke mně nechce, dal mě zavřít do blázince. Do nejdelší smrti už ho nechci vidět, nechci o něm slyšet, nebudu se k němu hlásit.“
„To dobře uděláš,“ oddychnul si řezník, „já na něm taky viděl, že se stydí za svou minulost jako každý hlupák, když se stane pánem.“
Štofl si u Hojdů odpočinul, poděkoval ještě řezníkovi za všecku starost, kterou s tím volem měl, a klátil se spokojeně k Trefštajnu.
Doma potom řekla žena, když jí všecko vypověděl: „Vidíš, vidíš, já měla pravdu, jako vždycky, když jsem říkala, žes ho měl prodat a ne nechat študýrovat. Vůl vždycky ostane volem, i kdyby třebas uměl na housle hrát.“

Zpět