Světluška 6/2023
Příběh na pokračování: Petra Braunová - Rošťák Oliver Na návštěvě v porodnici (6. část)
Na slunci a na čerstvém jarním vzduchu se oběma rozjasnily tváře. Tatínek koupil velkou kytici červených tulipánů, které má maminka tak ráda, a Oliverovi v pekařství ještě teplý křupavý dalamánek, protože si uvědomil, že od maminčina odjezdu včera odpoledne nic pořádného nejedl. Před porodnicí táta poklepe Oliverovi na rameno.„A teď se drž, kamaráde! Myslím, že s maminkou nebude žádná legrace!“
Postrčí Olivera, kterému zvolna tuhnou nohy, k velkým skleněným dveřím. Oliver vejde a ustrašeně se rozhlíží. Porodnice je takové zvláštní místo. Sice se tu na něho všichni ti lidé v bílých pláštích usmívají, ale být by tu nechtěl. Ani za nic. Ó ne! O kolik je mu lépe doma, u maminky a u tatínka!
Oliver se drží táty jako klíště. Projdou dlouhou nemocniční chodbou, pak slyší, jak tatínek někomu hlásí maminčino jméno. Rozhlíží se zvědavě kolem. Ta spousta barevných vozíčků! Růžové a modré, maminky s nimi vyjíždějí z pokojů, co to v nich, propána, vozí? Oliver se nenápadně do jednoho vozíčku nakloní. Páni, kroutí se tu v bílé zavinovačce miminko! Oliverovi jde hlava kolem. Vždyť to jsou vozíčky jako ze samoobsluhy! Už je poznává! Copak je tu nějaký obchod?
„Olivere!“ Tatínek ho chytne za rameno a vydají se mamince naproti. I ona před sebou tlačí takový vozíček. Růžový. Oliver se nějak nedokáže k mamince rozběhnout. Stojí jako přibitý a oči se mu přilepily k vozíčku, a tam, s pěstičkami za hlavou, spí úplně malinká červená panenka. Takové mrně! Oliver třeští oči. Tak malé dítě v životě neviděl! Ani nepostřehne, jak maminka zkameněla při pohledu na jeho holou hlavu. Tatínek ji ale rychle obejme a šeptá: „Klid, všechno ti vysvětlím, ostříhal se z trucu sám, nech ho být, však mu zase narostou.“
Maminka si sedne na bobek a přitáhne si Olivera k sobě. Když jí Oliver mlčky podává neuměle zabalený dárek, neudrží se a rozkutálejí se jí po tvářích slzy jako hrachy. Oliver se k mámě přitiskne a rozpláče se. Také miminko sebou cukne, zakroutí se a už se svým pronikavým „uáá, uáá“ hlásí o slovo.
„Páni, my jsme ale ubrečená rodinka,“ popadne se táta za hlavu. „Nechcete toho náhodou nechat?“
Maminka bere tu malinkou holčičku do náruče a ukazuje ji Oliverovi. „Hm,“ ten si zaraženě utírá slzy, „já jsem myslel, že budeme mít nějaký… normální dítě.“ Máma s tátou se rozesmějí. „A víš, žes vypadal úplně stejně?“ Oliver se nedá: „A jak víš, že je naše. Všechny ty mimina jsou si podobný!“
Maminka se usměje a ukáže Oliverovi svoje zápěstí. Je na něm přivázaná šňůrka s číslem 48. A opravdu, totéž číslo má na ručičce i miminko.
Maminka líbá Olivera i tatínka na rozloučenou, ukládá holčičku opatrně do vozíčku s růžovými mašličkami a vrací se do pokoje. Oliver se za nimi dívá a jedna věc ho těší. Maminka si vůbec nevšimla, že má ostříhané vlasy!
Xxx
Mína
7. část
Tatínek si vzal v práci dovolenou, a to je Oliver velmi rád. Nemusí ráno vstávat do školky a tatínek mu také leccos dovolí. Není tolik přísný jako maminka! Například se vůbec nedívá na hodinky, a proto se stává, že Oliver chodí spát tak pozdě, že by se maminka zhrozila. To se mu líbí moc! Tatínek si v klidu sedí na lavičce v parku, čte si knížku a Oliver jezdí na kole. Šeří se, děti z pískoviště už dávno odešly. Najednou blik, blik, rozsvěcují se lampy, a teprve teď tatínek proloupne oči jako ze sna. Honem, musíme domů! Shání se po Oliverovi. Ten má ruce jako led, vždyť je celé odpoledne venku jen tak v tričku a teď už je pěkná zima. „Ty sis nevzal žádnou mikinu?“ diví se tatínek a balí Olivera do své. „Tu mi nosí maminka v tašce, a já mám hrozný hlad, tati!“ Táta letmo pohlédne na hodinky. Zase zapomněli nakoupit! Obchod už je zavřený. Ta maminka ale musí myslet na spoustu věcí, říká si táta, když ho Oliver zatahá několikrát za rukáv košile. „Hele, už je tu zase!“ ukazuje tátovi hubenou mourovatou kočku, která se vynořila z křoví a ve světle lamp vypadá jako socha. Kočičí socha.
Zamňouká a pomalým unaveným krokem si to namíří k nim. „Ta vypadá, že by si taky dala něco k snědku,“ povídá tatínek a nechá ji, aby se mu otírala o nohavice kalhot. „Tak jí něco dáme?“ napadne Olivera. „Dáme, dáme,“ kroutí hlavou táta, „copak ty něco máš? Tak se mi zdá, že jsme nekoupili ani nic pro sebe. Běž, ty Míno jedna!“ snaží se ji odstrčit. Ale Mína se nedá. Jde s nimi přes celý park až k domu.
Tatínek odemyká a pouští dovnitř Olivera s kolem. Mínu se snaží zastavit. „Ty zůstaň venku!“ poroučí jí, ale kočka si sedne a zarmouceně mňouká. „Tati, vezmeme ji domů a dáme jí najíst…“ přimlouvá se Oliver.
„Jen na chvilku!“ Tatínek tedy ustoupí a Mína, jako by rozuměla, proběhne mezi nimi do domu. „No ne!“ užasnou oba.
Oliver vybíhá schody po dvou. Má hrozný, ale hrozný hlad! Mína se doma vrhla na misku s mlékem a v mžiku vylízala i to, co jí tatínek dolil. „A co já?“ zatřepe Oliver prázdnou krabicí. „Máme ještě jedno?“ otevře lednici dokořán, ale ta dnes nabízí jen hořčici a tatínkovu láhev piva. „A chleba? Ten tu taky není!“ tatínek se drbe rozpačitě ve vlasech. Že by si šel zase něco vypůjčit k paní Králové? Raději ne! Těch řečí, co by si musel od maminky vyslechnout!
Oliver zívá na celé kolo. Sedí na koberci vedle Míny, která se spokojeně olizuje. „Tati, myslím, že se jí u nás líbí. Necháme si ji?“ a než tatínek po chvíli hledání objeví perníkové srdce z loňské pouti a chystá se ho Oliverovi nabídnout, ten už spí s hlavou opřenou o chlupatou kočičí kouli.
(Pokračování příště)