Světluška 5/2023
Hans Christian Andersen: Obrázek z hradeb
Stojíme na zámeckých hradbách a rozhlížíme se po moři. Pozorujeme množství lodí a díváme se na švédský břeh, který se zvedá vysoko v záři večerního slunce. Za námi spadají hradby kolmo dolů. Jsou porostlé nádhernými stromy, jejichž žloutnoucí listí pomalu opouští větvoví a snáší se k chmurným budovám obklopeným kulatou dřevěnou ohradou. Uvnitř chodí stráž a je tam těsno a temno, ale ještě temněji je za zamřížovaným oknem, kde si odpykávají svůj trest nejhorší zločinci. Zapadající slunce proniká do holé cely, svítí na zlé i dobré!
Podmračený špinavý trestanec hledí nepřátelským pohledem na jeho chladný paprsek. A tu přilétá na mříž malý ptáček, neboť rovněž ptáci zpívají zlým i dobrým!
Když umlkne jeho krátké „kvirevít!“, zůstane sedět, zatřepotá křídly a vyškubne si z nich jedno pírko. Pak načechrá jemnější peříčka na krku a zlý muž v okovech se na něj nepřestává dívat. Mírnější výraz přelétne odpudivým obličejem, myšlenka, kterou si sám jasně neuvědomuje, zazáří v jeho nitru. Je příbuzná se slunečním paprskem procházejícím skrze mříž, je příbuzná s vůní fialek, které se na jaře znovu objeví v trávě!
Vtom zazní píseň lovcova, tak mile a zvučně! Ptáček spěšně ulétne z mříže – i sluneční paprsek zmizí. Zase je temno v cele, temno v srdci zločince, ale kousek slunce tam přece zasvitlo, ptáčkova píseň tam pronikla.
Zněte dál, vy krásné písně lesního rohu! Večer je vlahý, moře hladké jako zrcadlo a tiché.
