Světluška 4/2023
Pohádka hodinářská: Lež má krátké nohy
Eva BešťákováKaždý hodinář má v krámku mnoho krásných nových hodin, hodinek a budíků zářících zlatem, stříbrem a chromem. Zato v dílně za krámkem má stěny, skříně a police plné hodin všelijak pochroumaných a na stole a v jeho přihrádkách a zásuvkách spoustu nářadí, potřebného k jejich opravě. Jsou tam šroubky, matičky, šroubováčky a kleštičky, vlákna a pérka silnější i tenká jako vlásek, ozubená kolečka, klíčky pro natahování hodin a budíků a hodinářské lupy.
S lupou na oku vypadá hodinář jako pan doktor, který ve zvláštních brýlích taky vidí to, co jinak vidět není. V hodinách jsou totiž některé součástky tak droboučké, že by bez lupy vidět nebyly, a když některá zapadne do uzoulinké škvíry v podlaze, hodinář už ji nikdy nenajde. Paní hodinářová, která dílnu uklízí, nesmí proto používat vysavač, aby ten lapač prachu náhodou nepolkl něco, co nemá. A to je dobře, protože jinak by v jeho hladovém břiše skončil i nepatrný mosazný šroubek, o kterém vypráví tahle pohádka.
Jednou ráno jeden hodinář odemkl krámek, a jako obvykle obhlédl oblohu kvůli počasí, a přitom o něco zakopl. Na chodníku v koutě u dveří stál starý budík! Zvonek podobný stříbrnému kloboučku měl nakřivo, obě ručičky mu bezvládně visely dolů a netikal. Byl to rozbitý budík, kterému dal jeho majitel jméno Edík.
Hodinář se rozhlédl, ulice byla prázdná. Střapaté klukovské hlavy vykukující za rohem si nevšiml, a tak odnesl budík do dílny, postavil ho na stůl a řekl: „Někdo tě položil k mému krámku a jistě si tě přijde vyzvednout, proto se o tebe musím postarat. A jak tak koukám, ten někdo tě pořádně zřídil!“
Budík ani nemukl, jen se rozhlížel po dílně a číslice, které měl místo očí, mu skoro lezly z důlků. Tam bylo hodin! Nejvíc se mu líbily jedny dětské. Vedle číslic měly namalované jablíčko, hrušku, třešni, švestku, meruňku, jahodu, ostružinu, malinu, banán, hrozínek vína, mandarinku a maličký meloun! Byly tam ale i obyčejné dětské hodiny, taky kuchyňské a kancelářské na baterie, celé řady budíků, dvoje kyvadlové hodiny, jedny vzácné sloupkové z alabastru se skleněným poklopem, a dokonce jedny vyřezávané s kukačkou. Všecky tikaly, cvakaly, zvonily nebo tloukly a odbíjely čas. Byl to koncert, jaký se neslyší ani v rádiu, ani v koncertní síni, a neohluchne z něj asi jen hodinář.
Než se budík Edík z prohlížení a poslouchání vzpamatoval, hodinář mu narovnal zvonek, otevřel bříško a srovnal kolečka, aby do sebe zapadala. Jenže kolečka se nezačala točit, ani když natáhl pero krásným dutým klíčkem s vrtulkou, a proto řekl smutně:
„Milý budíku, tobě už nikdo nepomůže. Jsi tak starý, že do tvého strojku nemám součástky, a tamhle vzadu chybí jedné matičce malinkatý šroubek, bez kterého už nebudeš nikdy chodit.“
Totéž řekl odpoledne klukovi se střapatou hlavou, který si pro budík přišel. Kluk slušně pozdravil a představil se jako Karlík, ale hodinář na něm hned poznal, že má špatné svědomí, a bylo mu to divné.
„Proč jsi ráno nepočkal, až otevřu krámek?“ zeptal se ho přísně. „Co kdyby budík z chodníku zatím někdo ukradl?“
„Otevíráte až v osm a spěchal jsem do školy. Ale čekal jsem za rohem, dokud jste budík nenašel,“ odpověděl Karlík nejistě.
„Tohle mi musíš vysvětlit,“ řekl hodinář. V dílně si posadil Karlíka proti sobě a znovu se zeptal: „Tak proč ty tajnosti? A pravdu!“
A střapatý kluk tu pravdu konečně vyklopil. Když před týdnem odvezli dědečka do nemocnice se zlomenou nohou, Karlík dostal klíč od jeho bytu a slíbil, že mu bude krmit rybičky a zalévat kytky. Každé ráno před vyučováním svůj slib plnil, ale dnes ráno zavadil loktem o budík a shodil ho na zem. Běžel s ním k hodináři, a protože krámek byl ještě zavřený, postavil ho ke dveřím na chodník. Doufal, že bude opravený dřív, než se dědeček vrátí, takže nic nepozná. Pak utíkal do školy, ale stejně přišel pozdě a dostal poznámku.
„Tys to chtěl před dědečkem zatajit? To je stejné jako lhaní!“ řekl hodinář. „A přiznat se rozhodně musíš. Ale něco mě napadlo. Ten chybějící šroubek možná vypadl na zem, když jsi budík shodil. Běž tam, prohlédni koberec a zítra po škole se sem vrať. Buď přineseš šroubek, nebo si odneseš rozbitý budík.“
Karlík běžel do dědečkova bytu, jenže tam ho čekalo překvapení a zklamání. Byla tam maminka, která měla druhé klíče! Právě dokončila úklid, vyhodila smetí z vysavače do popelnice i s pytlíkem a ten vyměnila za nový. „Jsem ráda, že jsem to stihla. Dědečka zítra propustí z nemocnice,“ řekla s úsměvem. „Co tam hledáš? Koberec je vzorně vyluxovaný, děda se vrátí do čistého! Ale nevíš, kam se poděl jeho budík?“
„Děda ho asi dal do opravy,“ zalhal Karlík. Později prozradil v dílně hodináři, že se večer doma nepřiznal ani k poznámce. Jak by vysvětlil, že přišel pozdě do školy? Tak se k jedné lži přidala druhá a ta první o kousek povyrostla. A když nazítří zalhal potřetí, už z ní byla lež jako věž. Řekl totiž paní učitelce, že poznámku nechal rodičům podepsat, jenže knížku s podpisem prý zapomněl doma! Svědomí měl černé jako noc, a proto taky špatně spal. Věděl, že do hodinářské dílny přijde zítra s prázdnou, ke všemu se stejně bude muset přiznat a dědečkovi vrátí budík, který se nedá opravit.
Noc v dílně zatím probíhala docela jinak. Vznešené zámecké hodiny s pozlaceným kyvadlem, které bydlely ve skříni z ořechového dřeva, se pochroumanému budíku posmívaly, že má zvonek i po opravě nakřáplý, do slušné společnosti se nehodí a už nikdy nebude chodit a ani tikat. Taky elektronický budíček se naparoval: „Já zvoním jemným pípáním a třikrát za sebou, heč! Mě totiž řídí satelit, a když se mění letní čas, zařídí si to úplně sám!“
Ostatní hodiny se budíku naštěstí zastaly a chlubílky umlčely. Jenže potom se stalo něco nečekaného. Kyvadlo zámeckých hodin odbilo půl, kukačka vyskočila na spirálovém perku z domečku, dvakrát zakukala a skřehotavým hláskem prohlásila: „Já náhodou vím, že stejný malinkatý šroubek, jaký budík potřebuje, je už dlouho zapadlý tamhle v podlaze. Já ho shora vidím, protože svítí měsíc a šroubek se leskne jako zlato. Kdybych uměla létat, vyzobla bych ho, položila hodináři na stůl a budík by byl zachráněný!“
Hodiny spustily takový rámus, že se dílna třásla jako sulc. Dá se věřit kukačce, která odkládá vajíčka do cizích hnízd, aby nemusela vychovávat vlastní děti? A i kdyby ano a kdyby uměla létat, zasloužil by si prolhaný Karlík její pomoc?
Nakonec se ozvaly moudré sloupkové hodiny: „Živá kukačka se možná bojí, že by neuměla své děti uživit, proto se stará, aby to za ni udělala jiná ptačí maminka. Není sama, dělají to tak i jiní ptáci. A dřevěná kukačka v hodinách je jen hračka a má s ní společné jen jméno.“
„Škoda, že nejsme v dětském pokoji,“ povzdechly si malované dětské hodiny. „Tam totiž v noci, když odejdou dospělí, hračky ožívají. Ale jedno zaříkávadlo by mohlo platit i tady!“
„To by bylo něco! Jak zní to říkadlo?“ spustily nadšeně hodiny a zase tikaly, zvonily a cvakaly jako o závod. Když se konečně utišily, dětské hodiny slavnostně zavolaly do tmy:
„Pohádkové víly,
udělejte kouzlo,
aby v noční chvíli
všechny hračky žily!“
V tom okamžiku kukačka zamávala křídly, sletěla k podlaze, vyzobla šroubeček ze škvíry a položila na stůl. Všechny hodiny a hodinky a budíky vyskákaly ze skříní a polic a tancovaly a řádily až do rána. I pyšné zámecké hodiny se kolébaly po místnosti a tloukly kyvadlem do rytmu tance!
Ráno se hodinář divil, kde se vzal na stole chybějící šroubek, ale potom se plácl do čela: „Jsem já to nepozora! Když jsem včera budík otevřel, asi vypadl a já si ho nevšiml! Není divu, vždyť je menší, než špička špendlíku!“
Rychle opravil budíku poslední kolečko a Karlíkovi odpoledne řekl: „Dám ti budík, až se dědečkovi a doma ke všemu přiznáš!“
„Už jsem to udělal a přiznal jsem se i paní učitelce,“ odpověděl Karlík. „Za trest mám na dva týdny zakázaný počítač a každý den po vyučování musím napsat na tabuli Lež má krátké nohy a pravda ji vždycky dohoní.“
„Tebe dohonila v podobě nepatrného šroubku, kvůli kterému ses musel nejdřív přiznat, co jsi dělal u dědy na koberci, a pak i ke všemu ostatnímu. V té chvíli se zřítila celá tvoje lež jako věž, protože na přiznání její krátké nohy nestačí,“ poučil ho hodinář, odložil lupu a poprvé se na Karlíka usmál.
A tak všecko dobře dopadlo a starý budík Edík mohl konečně jasně zazvonit, že je konec pohádky: Crrrrrrrrr!
Jedno tajemství ale hodinář nikdy nerozluštil: Proč od té doby často ráno visí některé hodiny nakřivo, a ještě se přitom tváří, že jim to je k smíchu. Jak by mohl uhodnout, že hodiny v noci pořádají bály a až do rána tancují jako tenkrát v noci, kdy dřevěná kukačka poprvé vzlétla a zachránila starý budík?
xxx
Úkol pro tebe:
Které základní druhy hodin se v hodinářství prodávají a které máte doma?
Co potřebuje hodinář k opravě hodin?
Víš už, jak stojí ručičky na hodinovém ciferníku, když je dvanáct hodin?
Odpovědi:
Na první otázku: V hodinářských krámcích se prodávají hlavně hodiny, hodinky a budíky. S tatínkem a s maminkou si můžete vyprávět o tom, že doma máte nástěnné hodiny, stojací hodiny, budíky, náramkové hodinky, hodinky na řetízku, kapesní hodinky…
Na druhou otázku: Hodinář potřebuje šroubky, matičky, šroubováčky a kleštičky, vlákna a pérka silnější i tenká jako vlásek, ozubená kolečka, klíčky pro natahování hodin a budíků a hodinářské lupy.
Na třetí otázku: U hodinek, které mají velkou a malou ručičku, stojí ve dvanáct hodin obě ručičky na čísle 12 a úplně se překrývají. Obě směřují přímo vzhůru.
