Světluška 4/2023
Ivona Březinová: O špinavé Běle (Ukázka z knihy Bramborová Bára)
Byla jednou jedna dívka a ta se tolik bála vody, že se nikdy nemyla. Chudáci její rodiče se mnohokrát pokoušeli jí domluvit. Jenže dívka, pokaždé když uviděla umyvadlo s vodou, spustila takový křik, že lidem široko daleko praskaly bubínky v uších a velké bubny v kapelách samy od sebe vydávaly své dunivé bum bum.Kdyby tohle rodiče té dívky tušili, když se jim narodila, určitě by jí nedali jméno Běla. Vždyť Běla by měla být bělounká a čisťounká jako sluncem vybělené prádlo, jako list papíru, na který se píše pohádka. Ale dívce to bylo jedno. Běla – Neběla, ona byla špinavá a černá jako čert a rozcuchaná jako racochejl. Nebylo divu, že ve škole s ní nikdo nechtěl sedět v lavici. A když trochu povyrostla, nechtěl se s ní žádný kluk vodit za ruku.
„Co kdyby sis, Bělinko, umyla aspoň konečky prstů,“ navrhovala jí maminka. „Uvidíš, že to vůbec nic není.“
Ale Běla se přesvědčit nedala. Všechny její spolužačky už měly ženicha, jen ona dál bloumala po svých osamělých cestičkách.
Jednou takhle jde po břehu rybníka, samozřejmě dost daleko od vody, aby na ni ani kapička náhodou nedostříkla, a vtom vidí, že na ni z vody mává vodník. Byl mladý a hezký a krásně zelený. To se na něm Běle líbilo ze všeho nejvíc.
Vodník připlaval blíž a zvědavě si Bělu prohlížel.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí. „V životě jsem nikoho podobného neviděl.“
„Já jsem Běla,“ zamumlala Běla potichu. Poprvé ji dnes napadlo, že se k ní to jméno opravdu ani trochu nehodí.
„A já jsem Vodomil,“ řekl vodník a přátelsky k Běle napřáhl ruku.
Jenže jeho ruka byla mokrá, a to Bělu polekalo. Vykřikla a rozběhla se od rybníka pryč.
„Přijď zase někdy!“ volal za ní Vodomil. „Budu tě čekat.“
Běla se k rybníku neodvážila několik dní. Ale v neděli byla obloha úplně bez mráčku a od samého rána bylo jasné, že dnes z nebe nespadne ani kapka. Běle se zachtělo ven a zamířila k rybníku.
Vodomil už na ni čekal. Udělal ve vodě uctivou poklonu a pak vyšplhal na nakloněnou vrbu, aby byl Běle co nejblíž. Běla si opatrně sedla na suchý břeh a povídali si spolu tak dlouho, dokud na hladině rybníka nezašplouchal měsíc.
„Pojď se taky vykoupat,“ navrhl Běle Vodomil.
„Když já s sebou nemám plavky,“ vykrucovala se Běla.
„Žádné nepotřebuješ, už je tma,“ usmál se Vodomil.
„Koupat se potmě je nebezpečné,“ namítala Běla.
„Ale ne s vodníkem,“ rozesmál se Vodomil a rozpustile hodil po Běle jednou vlhkou pentlí.
Běle nezbývalo než jít s pravdou ven. Přiznala, že se bojí vody tak strašně, že se ještě nikdy v životě nemyla, natož aby si zaplavala v rybníku. Vždyť dokonce vodu ani nepije, jenom pomerančový džus, protože ten jí jako voda nepřipadá.
xxx
Ukázka je z knihy Bramborová Bára. Znáte ve svém okolí nějakou Báru? Opravdu? A Bramborovou Báru znáte také? Jakpak asi vypadá? A Marcela celá z marcipánu? A co teprve Běla, která není vůbec běloučká? Však to nejsou jen tak ledajaká děvčata. Co umí Zdeněk, nebo Kuba, a na co studuje Dominik? Kniha je nejen o nich, ale i o jiných klucích a holkách, co je potkalo, když byli ještě malí i o kousek větší. Hledala jsem na internetu, jestli neexistuje v audio podobě, ale nepodařilo se. Pokud vás úryvek zaujal, zkusíme se tedy s nimi co nejdřív seznámit společně. Já si knihu opatřím a nechám i vás prožít spoustu zábavy a dobrodružství. A možná se i vám pak někdy něco podobného přihodí, vždyť zázraky se nedějí jenom pohádkách!
