Světluška 4/2023
Příběh na pokračování: Petra Braunová - Maminka jede do porodnice (Z knihy Rošťák Oliver, 2. část)
„Mami!“ Oliver vyjekne. „Co ti je?“„Ale neboj,“ pousměje se maminka a obrátí se od okna. „Víš, že nosím u sebe v bříšku miminko, jak jsem ti vyprávěla, tak už chce ven, rozumíš? Musím zavolat tatínkovi do práce a taky sanitku, musím do porodnice. Pan doktor pomůže miminku na svět!“ maminka bere Olivera kolem ramen. „Půjdeš naproti k paní Králové, viď?“
Oliver se mračí, maminka tak rychle dýchá. Proč má zrovna teď jít k paní Králové, když mamince je špatně? Oliver dostal strach. Najednou se mu nahrnou do očí slzy, honem si je rozmazává pěstí po tváři. Co je to za mimino, když kvůli němu musí maminka pryč a on má zůstat sám? Obejme maminku a pláče. „No tak,“ konejší ho maminka. „Přece mi to nebudeš dělat ještě těžší?“ Dává mu do ruky jeho kufřík na hraní, postrkuje ho do chodby a už zvoní u dveří sousedky Králové.
„Tak už to přišlo?“ zahlaholí stará paní. „Pojď, junáku, snad nebrečíš? Co si o tobě bráška pomyslí?“ mrká na Olivera, ale ten se schovává za mámu. Vzlyká už na celé kolo.
„Jdi, však si tě táta brzy vyzvedne!“ maminka chtě nechtě Olivera prudce odstrčí, paní Králová přibouchne dveře a je to! Maminka je pryč! Oliver se vytrhne z náruče paní Králové, proběhne chodbou a rychle se zabouchne v jednom z pokojů. Otočí klíčem ve dveřích a plácne sebou na zem. Znovu se rozpláče. Nechce žádného brášku! Chce být s maminkou! Když si vzpomene, jaké měla divné lesklé oči, pláče o to víc. Jak vlastně pan doktor miminka vyndává? Nebude to maminku bolet? Oliver pláče a pláče. Paní Králová zoufale klepe na dveře, slibuje hory doly, ale Oliver neotvírá. Bude čekat na svého tátu a nikoho jiného vidět nechce.
Po chvíli se uklidňuje. Posadí se a přemáhá škytavku. Ještě se chvěje rozčilením, ale něco mu říká, že brečet dál nemá cenu. Přitiskne si kolena k bradě a rozhlédne se po pokoji. Starodávný nábytek se leskne, na stole leží naškrobený sněhobílý ubrus. Oliver si povzdychne. Ani stopa po hračkách. Děti paní Králové už dávno vyrostly a s jejich dětstvím zmizely i hračky. Jak Oliver bloudí očima po pokoji, uvědomí si, že stále něco pevně svírá v ruce. Svůj kufřík! Málem by na něj zapomněl. Otře si rukávem oči a nos. Dokáže se i pousmát. Přece jen se nebude nudit!
3. část
Oliver – kluk, je to jasné!
„Tak otevři, slyšíš?“ tatínek bouchá na dveře. Jakmile Oliver uslyší tatínkův hlas, radostně vyskočí, ale pak se zarazí a odemyká co nejpomaleji. Však má k tomu také velký důvod.
„Olivere!“ vykřikne táta a Oliver sklopí hlavu co nejníž. Paní Králová vydechne: „Panenko skákavá!“ Táta si sedne na bobek a prstem zvedne Oliverovu bradu, aby se mu podíval do zvlhlých očí. „Ale já doopravdy nevím, kde vzal nůžky!“ drmolí bezradně zoufalá paní Králová.
„Kde máš vlasy?“ pohladí zaraženě táta strniště na Oliverově hlavě. A na koberci, všude kolem dokola, se válí ty nádherné zlaté prstýnky vlasů, rozcuchané a rozmetané do všech stran. Oliver ještě rozpačitě cvaká nůžkami v ruce.
„Já chci být kluk,“ mumlá a nechá se od táty obejmout a nést domů. „Já to přijdu uklidit,“ otáčí se táta přes rameno na sousedku, ale ta jen vzdychne, že není třeba, ať si neláme hlavu – ale co tomu řekne vaše paní? Olivera zamrazí. Opravdu, co tomu řekne maminka? Na to vůbec nepomyslel.
Vypadá to, že ani tatínek není moc rád, a ten se přitom o jeho vlasy nikdy nezajímal. Snad jen tenkrát, když si do nich Oliver nedopatřením nalepil žvýkačku. Nešla vůbec vyčesat a po několika marných pokusech ji tatínek z vlasů vystřihl. Tehdy vlastně prohodil, že by stálo za to vlasy ostříhat. Jenže maminka se zlobila, že přilepit si žvýkačku do vlasů je pěkná hloupost, i kdyby byl Oliver ostříhaný na ježka. A i kdyby to dnes svedl na žvýkačky, byl by si musel do hlavy nalepit pěkných pár balíčků, aby vůbec vysvětlil to strniště. To by si maminka oprávněně myslela, že se zbláznil. Ba ne, bude muset s pravdou ven.
Tatínek postavil Olivera v kuchyni na zem. Oliver zaraženě stojí, zdá se ale, že se tatínek už nezlobí. „Ty chceš tedy vypadat jako kluk,“ táta se dokonce náhle usměje, dojde k ledničce, otevře ji a postaví na stůl láhev červeného vína a polárkový dort. Otvírá láhev a mrká na syna. Ten kulí oči a s úžasem sleduje, jak tatínek porcuje dort na talířky. Takový ohromný kus! Snad ještě nenalije Oliverovi sklenku vína? Nezbláznil se snad nakonec spíš tatínek?
„Tak to musíme oslavit jako dva chlapi!“ culí se táta, přitáhne Olivera k sobě na klín a dá mu pusu. Oliver se na tátu rozpačitě dívá a prohlásí: „Kdybych, tati, věděl, jakou budeš mít radost, ostříhám se dřív!“
Pokračování příště
