Světluška 4/2023
Krakonošovy dukáty
Pod krkonošskými horami žil v malé vesničce chudý truhlář. Jednou stavěl sedlákovi chalupu a šel si do města pro sklo do oken. Při zpáteční cestě se zastavil v lese u rokle, aby se najedl a odpočinul si. Bylo kolem poledne. Sedl na balvan, nůši se sklem postavil vedle a dal se do jídla. Jak zakrojil do krajíce, přiběhl k němu velký černý kocour. Začal se k truhláři lísat, otíral se mu o nohy a mňoukal.„Kdepak ses tu vzal tak daleko od lidí, kocourku? Jistě máš hlad. Tu máš, nažer se,“ zalitoval truhlář kocoura. „Chudý člověk ví, co to je být hladový.“
Kocour spokojeně předl a olizoval si vousy. Truhláři se pěkný kocour líbil a povídá: „Jen se neboj, já tě tu nenechám, vezmu tě k nám domů.“
V tom vyběhl z křoví mladý zajíc. Kocour vylítl a skokem byl za ním. A jak skočil, svrhl truhlářovu nůši se sklem do rokle. Kocour byl pryč a ze skla zůstaly jen střepy.
„No to je pěkné nadělení!“ lamentoval truhlář. „Jak uhradím takovou škodu?“ a svolával na kocoura hromy blesky. Když dorazil navečer domů, vypravoval ženě, co se mu přihodilo.
„Ach, muži, jako by jednoho trápení nebylo dost,“ vzdychla žena, „v poledne jsem natrhala našim kozám lupení a teď, no pojď se podívat, leží nafouknuté, jako by měly v břiše kamení.“
Truhlář šel do chlívku, a opravdu, všechny tři kozy tam ležely s vyboulenými břichy, ani pohnout se nemohly. Ale copak se to pod žebřinami leskne? Truhlář kouká a nevěří svým očím – dukát! A vedle další! Nasbírali tam těch zlatoušků plný klobouk. A když se pak podívali do koše, co v něm přinesla žena lupení pro kozy, i tam byly místo lupení dukáty.
„Ženo, tohle vypadá na Krakonošovo šibalství,“ řekl truhlář. „Už nebudeme třít bídu. Odstěhujeme se do města a tam si pořídím truhlářskou dílnu. Nebude nám zle.“
Chalupu i s chlívkem a kozami přenechali chudému tkalci ze sousedství. A prý, aby si nechal i to, co v kozách najde. Soused se radoval, a když pak kozy zabil a vyvrhl, mohl se radostí zbláznit – kozy měly žaludky plné dukátů.
