Světluška 3/2023
Příběh na pokračování: Petra Braunová: Oliver – kluk, nebo holka? (Z knihy Rošťák Oliver, 1. část)
Oliver je kluk. To je jasné. On sám to ví velmi dobře, ví to i jeho maminka a tatínek. Vědí to i ve školce, ale poznají to také hned všichni ostatní? Vždyť už tolikrát se mu stalo, že někdo – vesměs starší paní – v tramvaji, autobusu nebo ve vlaku řekl:„Tedy holčičko, ty máš ale krásné vlásky!“ Případně: „Takové bych taky chtěla!“
Zatímco maminka se usměje a pohladí ho po zlatých kudrlinkách spadajících mu až na ramena, Oliver se mračí a tiše zuří. On je přece kluk, a ne nějaká holka! Dobře ví, že za to můžou ty zatracené dlouhé vlasy, které je mamince líto ostříhat.
„Ty jsi moje princátko!“ povídá maminka, když ho ráno před zrcadlem rozčesává. „A nemrač se tolik, vždyť sukně přece nenosíš!“ směje se a přitiskne Olivera k sobě.
Páni, ještě sukni, to tak, škube sebou Oliver. Dobře ví, že kdyby to šlo, navlékla by ho i do té sukně. Měla by si pořídit nějakou holčičku, abych už měl pokoj! myslí si.
„Každému řekni, co jsi zač, a máš po starosti!“
Mamince se to řekne. Ale to má každému dítěti, které se na něho venku pátravě zadívá, vykládat, že je kluk, jen vlasy má jako holka?
„Než půjdeš do školy, tak tě ostříhám,“ slibuje máma. Jenže Oliverovi připadá, že tak dlouho čekat nedokáže, i když do školy má jít už po letních prázdninách.
Copak v zimě, když si vlasy pečlivě nacpal do kulicha, ale co teď na jaře, když se mu do nich opírá slunce a vlasy mu září jako Zlatovlásce? Doteď ho zamrazí při vzpomínce na údiv v očích dvou cizích kluků v parku, když se odběhl vyčůrat do křoví. Na jejich řehot: „Holka a čůrá ve stoje!“
Ne, už to nevydrží. Vezme nůžky a ostříhá se sám. Tím nápadem se docela nadchnul. Musí však počkat na příhodnou chvilku, aby ho nikdo neviděl! Až se maminka zavře v kuchyni a bude připravovat večeři, to nikdy nechce, aby ji rušil. Oliver honem běží do svého pokojíku a hledá nůžky. Musí tu přece někde být, včera večer si s tatínkem vystřihoval model raketoplánu, který čeká na poličce na dokončení. Aha, tady jsou!
Oliver je schová do kufříku k pastelkám, ale hned je zase vyloví a s tlukoucím srdcem si jenom tak naslepo zkouší ustřihnout jeden pramen vlasů za uchem. Cvak! A je to! Už drží v ruce jednu blonďatou loknu. Až mu zatrnulo! Půjde to!
Zkroucený pramínek vlasů a nůžky rychle schovává do kufříku a utíká se do kuchyně podívat na maminku. Tatínek je ještě v práci, je nejvyšší čas.
Ale co se děje? Oliver otevře potichu dveře kuchyně a opatrně nakoukne dovnitř.
Maminka nestojí u sporáku a nevaří. Je opřená čelem o okno, tak divně se tváří, a tak nějak divně stojí?
(Pokračování příště)
