Světluška 3/2023

Zpět

Terezka Janáčková: Terezčiny pohádky - Kouzelná slepička

Jednou byla jedna holčička, jmenovala se Barborka. Dělo se u nich hodně tajemných věcí. Jako třeba, že se pod polštářem, u stolu, u topení a na různých jiných místech objevovala barevná vajíčka, složená ze dvou půlek. V těch vajíčkách byly dárky.
Když holčička Barborka objevila poprvé toto vajíčko, řekla si:
„Co to je?“
Otevřela to a vevnitř byl barevný přívěšek ze skla. Moc se jí líbil, a proto se zamyslela: jak se to tam objevilo? To se přece nemohlo objevit jen tak!
Náhle jí svitlo: když je to kouzelné vajíčko, musí je snášet také kouzelná slepička! Proto zavolala:
„Děkuji ti, kouzelná slepičko!“
Najednou se před ní kouzelná slepička objevila.
Barborka se jí ptala: „Kdo jsi?“
„No přece kouzelná slepička,“ odpověděla slepička. „Chceš se se mnou podívat do naší kouzelné země dárků a vajíček, chceš vidět, jak snášíme vajíčka a jak to máme zařízeno, abychom vám donesly dárky a věděly od maminek, jaké to mají být?“
Barborka vykřikla: „Ano!“
„Tak si nasedni mezi křídla a drž se!“
Letěly nad mraky. Až byly hodně vysoko, Barborka se kouzelné slepičky ptala: „Jak to bude ještě daleko?“
Kouzelná slepička zaklopila Barborku svými křídly, aby jí nebylo zima. Kouzelné slepičky mají dvoje křídla. Jedna na létání a ta druhá pro svoje kuřátka a pro obzvlášť hodné a vychované děti, které děkují za dárky a které kouzelné slepičky navštěvují a berou s sebou na výlety do své země.
Kouzelná slepička řekla:
„Bude to ještě daleko, pět kilometrů.“
Barborka řekla: „Tak to se s tebou můžu, doufám, bavit?“
„To víš, že můžeš.“
„To jsem ráda,“ řekla Barborka.
Barborka se tedy slepičky zeptala: „Jaké je to ve vaší zemi?“
Kouzelná slepička odpověděla: „Teď to uvidíš.“ Už tam totiž byly.
(Poznámka autorky: taky bych to chtěla vidět. Třeba taky od kouzelné slepičky něco dostanu. Nezapomenu poděkovat.)
Nejdříve si tedy Barborka přála vidět, jaké je to, když takovéhle slepičky snášejí kouzelná vajíčka. Bylo to těžké. Také to bolelo, když ze sebe musely dostat tak těžké vajíčko. Ve stejném vajíčku také slepičky rodily svá kouzelná kuřátka.
Barborka řekla. „To vás lituji.“
A také se jich ptala, jak se do vajíček dostávají ty dárky.
Slepičky odpověděly, že se s maminkami domluví, co by to mělo být, a podle toho už vajíčka naplní.
Potom se s jednou kouzelnou slepičkou letěly podívat, jak to funguje u nich v břiše. Na to se potřebovaly zmenšit. Vypadalo to u nich takto: jeden váček byl s vajíčky a v dalším váčku byly nejčastější dárky, jako třeba autíčka, mašinky, přívěsky, dětské lékařské věci pro děti, které si rády hrají na lékařky, dále tam byly mašličky, gumičky, sponky do vlasů, punčocháče s Mickey Mousem šedé nebo růžové, a dokonce i kuchyňka, krásně vyřezávaná ze dřeva. Kuchyňku dostávaly holčičky takto: nejdřív se ve vajíčku objevily dvě malé židličky a potom si holčičky obvykle pomyslely: vyhodíme to vajíčko, ale maminky jim řekly: necháme to na tom místě, co kdyby se tam ještě něco objevilo! Za chvíli se tam vedle vajíčka objeví malý sporák a stůl a za chvíli skříňky a tím je celá kuchyňka kompletní.
Někdy je to s vajíčkem podezřelé, protože je v něm jenom papírek, na kterém bývá napsáno: hledej v pokoji pod písmenem T, E, R. Dítě musí prohledat pokojíček a dárky si najít samo.
Když se má narodit kuřátko, tak je to vajíčko mnohem větší.
Potom se zase Barborka a kouzelná slepička zvětšily. Pak se ještě podívaly, kde kouzelné slepičky i s kuřátky bydlí.
Vypadalo to tam takto: jedno velké mechové hnízdečko bylo pro slepičky a dvacet dalších menších pro kuřátka. Kuřátka nespala slepičce pod křídly, protože v mechových hnízdečkách to bylo teplé.
(Poznámka autorky Terezky: taky bych se chtěla mít jako ta kuřátka.)
Potom už letěly zase domů. Barborce se to moc líbilo.
Takto končí naše pohádka.

xxx
Úkol pro tebe:
Otázka první: Jaký dárek našla Barborka v prvním vajíčku, které doma objevila?
Otázka druhá: Co děti musí udělat, když ve vajíčku najdou jenom papírek s písmeny T, E, R?

Odpovědi:
Na první otázku: Když holčička Barborka objevila poprvé kouzelné vajíčko, našla vevnitř barevný přívěšek ze skla.
Na druhou otázku: Pokud je v kouzelném vajíčku jenom papírek s písmeny T, E, R, tak děti musí prohledat pokojíček a dárky si najít samy.
Xxx
Pozn. z redakce:
A to bylo poslední vyprávění osmileté holčičky Terezky. V sedmi letech nastoupila do Speciální základní školy pro postižené v Brně na Kociánce. Své příběhy diktovala mamince v době, kdy ještě neuměla číst ani psát. Terezčiny pohádky vydalo jedno brněnské nakladatelství už v roce 2002. Holčičce Terezce je tedy v současnosti přes třicet let. Je to již mladá žena. Po celý život zápasí s postižením centrální nervové soustavy. Od malička ale věděla, že na ten zápas není sama.
A právě o tom, že nikdo z nás není na své trápení sám, byla celá útlá knížka osmi příběhů, kterou právě zavíráme. Knížku mi pro vás zapůjčila Zuzanka z Dolních Kounic. Kamarádka. My dvě jsme se poprvé sešly v neděli 3. září v roce 1972 v Karlových Varech. Byl už podvečer. Moji rodiče odjeli do Plzně, její do Teplic. Moc jsme si toho ten večer neřekly. Ale asi jsme si hned ten první den padly do oka. Protože pak jsme si spolu povídaly a kamarádily se celé čtyři roky. Zuzka je jedno ze vzácných semínek v mé sbírce. Semínko, které vykvetlo a stala se z něj trvalka na celý život. Ještě dnes si pamatuji, jak jsme obě pěkně společně a včas vyrazily z internátu, který byl nad říčkou Teplou a kousek od hlavní karlovarské kolonády. Bylo chladné ráno. Ale v ulicích mezi domy to ještě šlo. Společně jsme přeběhly přes starý a dnes již zbouraný most přes řeku Ohři. Tam byla zima citelná. Zrychlily jsme a za chvíli nás vítalo teplo vycházející z jídelny. Jak rády jsme se v teple nasnídaly a popadly dva marmeládové šátečky na svačinu do školy. V pozdějších měsících a letech už se nám to vstávání tolik nedařilo, tak jsme často snídaně vynechávaly. Jídelna totiž nebyla na internátu ani ve škole, ale přesně na poloviční cestě mezi těmito institucemi. Poklusem jsme pak vyrazily do Staré Role a zasedly, jak jinak než vedle sebe, do lavice na Střední keramické škole v Karlových Varech. Obě jsme tenkrát snily o tom, že budeme výtvarnice. Láska ke krásnému a tvořivému nám zůstala. Život si nás ale přepracoval úplně jinak. A asi i blíž k našim skutečným schopnostem a vlastnostem. Zuzanka celý život pracovala s dětmi v mateřských školkách. Ve školkách, ale i doma, protože je maminkou čtyř dcer a dnes i několikanásobnou babičkou, své kreativní myšlení uplatnila vrchovatě. A tam se i setkala s knihou, kterou mi pro vás laskavě zapůjčila.

Zpět