Světluška 1/2023
Václav Cibula: Zázračná flétna (Z knihy Španělské pohádky)
Jeden muž měl tři syny: nejstaršího Matea, prostředního Manuela a nejmladšího Diega. Oba starší se nejmladšímu tak dlouho posmívali, že je slabý a hloupý a k ničemu, až všichni ve vsi uvěřili, že je to pravda. Nakonec uvěřil i otec a řekl Diegovi:„Co s tebou, synku? Půjdeš k pánovi do služby a zkusíš pást ovce.“
Tak se stal nejmladší syn pasáčkem. Ráno vyhnal ovce na pastvinu, hlídal je, jak nejlíp uměl, a večer je zahnal zpátky do ovčince. Jednou potkal na pěšině mezi lukami stařenku s rancem na zádech. Stařenka se zastavila, chvíli si chlapce prohlížela a pak se ho zeptala:
„Copak tu děláš? Snad nehlídáš ovce, takový malý?“
Diego přikývl:
„Hlídám, babičko. Bratři mě nemají rádi, myslí si, že jsem slabý a hloupý, a tak otec rozhodl, že budu pasáčkem.“
„Ale to není lehká práce!“ podivila se babička. „Stačíš je všechny uhlídat?“
„Musím,“ odpověděl Diego. „Ještě se mi neztratila ani jediná.“
„A máš nějaké přání?“ zeptala se babička. „Chtěl bys něco?“
Chlapec chvíli přemýšlel. Pak vykřikl:
„Chtěl bych flétnu!“
Stařenka sáhla do rance a dala mu malou flétnu, flétničku.
Sotva odešla, Diego začal hrát. A jak pískal, ovce zvedly hlavu, daly se do tance a tancovaly tak dlouho, dokud chlapec pískal. Teprve když přestal, lehly si do trávy a sotva popadaly dech. Diego jim hrál každý den. Ovce tancovaly od rána do večera, ale přitom byly baculaté jako bochánky a bílá vlna jim jen svítila.
Ostatní pastýři nemohli pochopit, jak to pasáček dělá, že má ovce vypasené tak pěkně do kulata, začali ho potají sledovat a uviděli, že jim píská do tance. Běželi k pánovi a vyprávěli mu, že pasáček píská na flétnu a ovce při tom tancují na louce.
Pánovi se to zdálo divné, nechtěl jim věřit, ale nakonec se přece jen vydal za chlapcem. Přišel na louku a uviděl, že ovce leží v trávě s nataženýma nohama a sotva popadají dech. Zavolal pasáčka a vyptával se ho:
„Jak to, že se moje ovce nepasou? Jak to, že jsou tak unavené?“
„Pane,“ odpověděl Diego, „to je zas přejde. Trochu si zatancovaly a teď odpočívají.“
„Copak moje ovce opravdu dovedou tancovat?“ vykřikl pán. „Tomu nevěřím!“
Diego přiložil flétnu k ústům a začal pískat. Ovce vyskočily, seřadily se do kruhu a daly se do tance. Vyskakovaly a skákaly, hopsaly a podupávaly. Pán je chvíli užasle pozoroval, potom si začal pokyvovat hlavou, dával si takt rukou, podupával podpatkem, a za chvíli tancoval s ovcemi. Teď už tancoval i pasáček, hrál stále rychleji a rychleji, ovce rozpustile tancovaly a nejbláznivěji ze všech tancoval pán.
Konečně se Diego unavil, přestal pískat a lehl si do trávy. Ovce se uložily kolem něho a odpočívaly. Pán si umyl rozpálené tváře v potoce, vrátil se domů a vypravoval všechno své ženě.
Žena se zasmála a řekla:
„Tomu nevěřím! Kdo to jakživ viděl, aby ovce tancovaly?“
„Jen se běž podívat,“ řekl pán, „však se přesvědčíš!“
Žena se vydala na pastvinu k pasáčkovi. Vrátila se až večer, tváře měla červené a sotva stála na nohou.
„Je to pravda!“ řekla udýchaně svému muži. „Ovce tancovaly, i pasáček tancoval, a já s nimi! Když ten chlapec zapíská na flétnu, musí hned všechno tancovat!“
Pán se zamyslil a pak prohlásil:
„Jak to vypadá, když tancujeme na louce uprostřed ovcí a koz? Lidé o nás řeknou, že jsme se dočista zbláznili! Ten chlapec u nás nemůže zůstat!“
Vzkázali Diegovi, že ho už nepotřebují. Pasáček ještě naposled zahrál ovcím na flétnu a zamířil domů. Sotva odešel, ovce ulehly na palouku, nelákala je ani nejlepší tráva, hubly a hubly, tolik se jim stýskalo.
Diego se vrátil k otci a k bratrům a pověděl jim, že ho pán propustil.
Bratři se mu posmívali, otec si jen povzdechl a řekl:
„Co se dá dělat, raději už zůstaň doma. Ať vydělávají na živobytí oba starší bratři.“
Nazítří poslal Matea, nejstaršího syna, aby prodal ve městě jablka. Mateo vzal koš s jablky a vydal se do města. Na pěšině v pastvinách potkal starou a shrbenou babičku.
Stařenka si ho prohlédla a zeptala se:
„Copak to neseš na prodej?“
„Copak bych nesl?“ odsekl Mateo. „Prodávám krysy!“
Stařenka jen smutně pokývala hlavou:
„Dobrá, chlapče, tak tedy prodávej krysy.“
Mateo přišel do města a začal vyvolávat:
„Kupte si jablíčka! Kupte si červená jablíčka!“
Když kolem něho stál celý zástup žen a mužů, otevřel koš a z koše začaly vyskakovat veliké krysy. Bylo jich snad tisíc, rozběhly se po náměstí, lidé křičeli a prchali na všechny strany. Když byl koš prázdný, vrhli se lidé na Matea a pořádně ho ztloukli.
Po nějaké době poslal otec druhého syna do města s košem pomerančů.
Na pěšině v pastvinách potkal Manuel shrbenou stařenku.
Usmála se na něj a zeptala se:
„Copak to prodáváš, chlapče?“
Manuel však neměl chuť do řeči a odpověděl mrzutě:
„Ptáky, co bych prodával!“
Babička pokývala hlavou. „Dobrá, tak prodávej ptáky.“
Když přišel Manuel do města a otevřel koš, vyletělo z něho obrovské hejno ptáků. A bylo jich tolik, že jejich stín zakryl celé náměstí.
Manuel se vrátil smutně domů. Když Diego uviděl, jak dopadli jeho bratři, šel za otcem a řekl mu:
„Otče, teď půjdu do města já. Neboj se, uvidíš, že všechno dobře dopadne.“
Oba starší bratři se rozesmáli:
„Ty chceš jít do města? Když jsme nepořídili my dva, copak tam asi dokáže takový budižkničemu?“
Otec už nechtěl poslouchat jejich posměšky a řekl přísně:
„Jen ať jde! Ať ukáže, co umí! Třeba dopadne líp než vy!“
A dal mu koš plný nejkrásnějších hroznů. Diego vzal koš a vydal se do města. Na pěšině uprostřed pastvin potkal stařenku.
„Copak to prodáváš?“ zeptala se stařenka a chlapec odpověděl:
„Prodávám hrozny. Vezmi si jeden a ochutnej.“
„Jsi hodný,“ řekla babička, „ale nechci. Jen jdi, jistě prodáš mnoho hroznů.“
Diego došel na tržiště a začal prodávat hrozny. A čím víc jich prodal, tím víc jich bylo v koši a tím byly krásnější a sladší. Když už měl měšec plný peněz, dal si koš na rameno a zamířil k domovu. A protože byl rád, že tak dobře pořídil, vytáhl flétnu a pískal si do kroku, aby mu cesta líp ubíhala.
Na pěšině v pastvinách potkal zase stařenku. Pozdravil ji a stařenka řekla:
„Něco ti poradím, synku. Nepískej na flétnu, dokud nebudeš doma.“
Diego se chtěl zeptat, proč mu tak divně radí, ale stařenka zmizela.
Uložil tedy flétnu do košíku a rozběhl se domů.
Otec už ho čekal mezi vrátky.
„Tak copak se stalo tentokrát?“ zeptal se starostlivě. „Pověz, jaké neštěstí potkalo tebe?“
„Žádné neštěstí,“ odpověděl Diego vesele. „Nesu ti mnoho darů, jistě z nich budeš mít radost. Dobře se podívej!“
Otevřel koš a začal pískat na flétnu. Peníze začaly vyskakovat, stříbrné, zlaté i docela obyčejné, plné váčky a měšce peněz. A bylo jich tolik, že ani nevěděli co s nimi. Radili se a přemýšleli, až nakonec otec rozhodl:
„Postavíme si pořádnou chalupu, aby nám do ní při dešti nezatékalo.“
Postavili si novou chalupu, ale utratili při tom všechny peníze a zbyly jim jen prázdné ruce.
„Co se dá dělat,“ řekl otec, „musíme se porozhlédnout po nějakém živobytí, chalupy se člověk nenají.“
Vydali se do světa. Oba starší bratři šli společně, nejmladší šel s otcem.
Chodili po vesnicích a městech a prodávali olej. Když otec s Diegem prodali všechno, co měli, nakoupili za peníze vejce a uložili je do koše. Diego byl rád, že tak dobře pořídili, a řekl vesele otci:
„Víš co? Já mám takovou radost, že si musím zahrát na flétnu.“
Vytáhl flétnu a začal pískat. Sotva se ozvaly první tóny, vejce v koši začala tancovat. Otec vykřikl:
„Přestaň! Prosím tě, přestaň, nebo se nám všechna vejce rozbijí!“
Diego se jen zasmál a hrál dál. Hrál stále rychleji a bláznivěji, vejce tancovala po náměstí, otec tancoval, teď už tancovali všichni prodavači na trhu, tancovaly pomeranče i olivy, tancovali holubi na střechách i lidé v ulicích, tancovali psi i kočky. A všichni tancovali tak dlouho, až Diego ztratil dech a přestal pískat.
Když se vrátili domů, otevřeli koš, avšak vejce v něm byla jako přikovaná, nemohli vytáhnout ani jedno jediné. Otec smutně pokyvoval hlavou, ale Diego vytáhl flétnu a začal znovu hrát. Vejce vyskakovala z koše, už jich byla plná světnice, plná půda, už jich byl plný sklep. I šli a prodávali vejce, a čím víc jich prodávali, tím víc jich měli.
Po nějaké době se vrátili Mateo s Manuelem. Přišli zbědovaní, otrhaní a s prázdnýma rukama.
Když jim otec vypravoval, co se zatím stalo, oba bratři řekli Diegovi:
„Dej nám tu flétnu, teď půjdeme my do města a zkusíme své štěstí.“
Diego jim dal flétnu a bratři odešli. A kamkoli přišli, hned hráli na flétnu a čekali, že začnou lidé tancovat. Avšak lidé je zaháněli a volali:
„Když neumíte zahrát nic veselejšího, jděte raději o dům dál!“
A tak flétna přinesla radost jen tomu nejmladšímu.
Že nevíte proč? Ale víte!
