Světluška 1/2023
Ivona Březinová: Rychlý jako míč (5. kapitola z knihy Kluk a pes – 2. část)
Ilča s Britou ani Mirek ještě venku nečekali, a tak Julin popojížděl mezi popelnicemi, jako by jezdil slalom.César se mezitím rozběhl po trávníku a čichem zjišťoval, co se před domem v posledních hodinách stalo, jako by četl noviny.
César: No jo, Pajdina udělala hovínko, kde neměla. A paní Suchánková to po ní sbírala do papírku. Asi jí opět došly igelitový rukavice. A přitom měla čerstvě nalakovaný nehty. Hele, tady hrabal Sam z vedlejšího vchodu. Co tu asi viděl? Jasně, myška tudy běžela, už chápu, proč Sam hrabal tak zuřivě. On myši nesnáší. Tamhle někdo rozlil láhev kokakoly, je cítit až sem. O kousek dál se poprali Žolík s Dinem. Ti si nedají pokoj. Ale tady byl někdo, koho neznám.
V tom se z protějšího paneláku vyřítila Brita. A Ilča hned za ní.
Brita: Promiň, Césare. Ilča zase nemohla najít vodítko, víš. Něco novýho?
César: Ale jako vždycky. Akorát tu byl někdo novej, možná na návštěvě. Podle pachu tipuju na štěněčí dalmatinku.
Brita: Jo, to asi byla ta nová z krajního vchodu. Jmenuje se Sisi. Před dvěma dny si ji přivezli. Slyšela jsem ji, jak ještě kňučí po mámě.
„Césare, Brito! Jdeme!“
To už dorazil Mirek a celá parta se hnula směrem ke zdravotnímu středisku a dál přes most k lesíku. Tam byla trochu špatná cesta a Julinův vozík v jednu chvíli uvízl mezi kořeny stromů. Mirek už se chystal pomoct, ale César byl na podobné situace cvičený. Moc dobře věděl, co dělat, a vozík se s jeho pomocí znovu rozjel.
A pak, když už byli na louce, přiletěl jim zničehonic k nohám tenisák.
Brita se k němu okamžitě vrhla, ale César vyčkával. Věděl, že když má službu jako Julinův asistent, nesmí se nechat ničím rozptylovat.
„Odkud to přilítlo?“ podivoval se Mirek a pátravě se rozhlížel.
Brita pustila míček z tlamy a dala se do vyzývavého štěkotu.
„Támhle, podívejte,“ ukázala Ilča na skupinku psů.
Vedle nich klečel nějaký kluk a cosi na zemi montoval.
„Co tam dělá? Znáte ho?“ zeptal se Mirek.
„Jestli je to ten, co myslím, tak jeho brácha chodí do třídy s mým bráchou. A jmenuje se Pepan,“ řekla Ilča důležitě.
„Tak se ho zeptáme, ne?“ rozhodl Julin a zmáčkl joystick na opěradle vozíku.
„Ahoj, není to náhodou tvůj míček?“ zeptala se Ilča, když přišli, a vyrvala Britě tenisák z tlamy.
„Jo, je. Dík. Pár jsem jich tu rozhodil kvůli tréninku.“
„Ty jsi Pepan?“ chtěl vědět Mirek.
„Hm. A tihle dva se jmenujou Pluto a Aladin.“
Mirek s Julinem a Ilčou se taky představili. Psi se vzájemně očichali a poté se pozornost všech obrátila na podivné dřevěné desky, které se Pepan pokoušel sešroubovat.
„Co to jako je?“ vyzvídal Mirek.
„To jsou překážky na flyballovou dráhu.“
„Na co?“
„Na flyball. To je sport pro psy.“
„Fakt?“ vykulila Ilča oči. „A jak sportujou?“
„Většinou ve dvou družstvech. Každý družstvo má svou dráhu, na který jsou čtyři překážky. Ty musí pes přeskočit a na konci tlapkou šlápne na box, kterým odpálí tenisák. V běhu musí míček chytit a tou samou překážkovou dráhou se i s míčkem vrátit zpátky. Když doběhne do cíle, vybíhá další pes. V družstvu jsou čtyři. Který družstvo je rychlejší, vyhrává.“
„Dobrý,“ hvízdl Mirek. „Ale kde máš další dva psy?“
„Zatím nemám. S tréninkem teprve začínáme. Právě dneska se chystám smontovat překážkovou dráhu. Ale odpalovací box budu dávat dohromady s tátou.“
„Hele, a můžeme ti pomoct?“ zeptal se Julin nesměle.
„No… já nevím,“ váhal Pepan a bylo vidět, že opravdu neví, jak by mu tenhle kluk na vozíku mohl s něčím pomáhat. Rozpačitě žmoulal v ruce šroubovák, až ho upustil.
Julin sotva znatelně luskl prsty nenápadně ukázal na Pepana. César okamžitě sehnul hlavu a šroubovák podal Pepanovi přímo do dlaně.
„Dík,“ řekl mu Pepan. „Ten je ale vycepovanej,“ kývl uznale k Julinovi. „Má rád míčky?“
„César? Ten míčky přímo zbožňuje.“
Aladin, Pluto a Brita už o kus dál dováděli, každý v tlamě tenisák.
„Jdi si taky pohrát,“ pokynul Julin Césarovi. „Volno.“
Pepan chvíli pozoroval pestrobarevné klubko dvou hnědých ohařů, šedého teriéra a zlatého retrívra a pak řekl: „Možná bychom to měli zkusit. Pomůžete mi dráhu sestavit?“
Mordovali se s tím snad hodinu, než dali do hromady aspoň dvě překážky. Potom začal být Pepan nervózní a každou chvilku se díval na hodinky.
„Co je? Někam spěcháš?“ všiml si Julin.
„Ale ne. Jenom… mám tu sraz s jednou holkou. Taky sem chodí trénovat, ale něco úplně jiného. A hele, už jde,“ ukázal prstem přes louku a usmál se.
Nešla. Spíš to vypadalo, že tančí. Přibližovala se krátkými ladnými kroky, na vodítku psa, který vypadal, jako by tančil s ní.
„Kdo to je?“ vydechla Ilča s pohledem na dívčiny rozevláté dlouhé vlasy. „Vypadá jako víla.“
„Vždyť to je víla. Teda skoro,“ uchechtl se Pepan.
To už zbystřili i psi. Pluto s Aladinem začali nadšeně poskakovat. A Julin si všiml, že i César mává ocasem ze strany na stranu, jako by toho nového psa znal.
Jenom Brita si neklidně olizovala čenich a ocas měla nízko svěšený, čímž vyjadřovala nejistotu.
Dívka přitančila na dosah, řekla: „Ahoj, Pepane!“ a psi se očichali.
Pepan odpověděl ahoj a pak řekli ahoj i Julin, Mirek a Ilča.
„Jé, vás je tu víc?“ vyjekla holka překvapeně a nejistě se rozhlédla kolem.
„Poslyš,“ ozvala se Ilča s pohledem na Britu a černou labradorku, které vypadaly, že si potřebují něco vyjasnit. „Nejmenuje se tvůj pes Alfa?“
„Jmenuje. Jak to víš?“
„Ty jsi…“
„Míla!“ vykřikl Julin.
„Jo, víla Míla,“ přikývl Pepan. „Ale jak to víš ty?“ obrátil se zvědavě k Julinovi.
Míla rozpačitě mlčela.
„Mílo,“ ozval se znovu Julin. „Já jsem Julin. César je tu se mnou a taky bratrstvo tenisáku, Mirek a Ilča s fenkou Britou.“
„Páni,“ vydechla Míla. „To je teda něco.“
„Dlouho jsi neposlala žádný mail,“ poznamenal Julin vyčítavě.
„Já vím. Změnila jsem školu a musela jsem děsně dohánět.“
„Hele,“ vložila se do hovoru Ilča. „Já vím, že jsi nám psala, že děláš balet. Ale to, jak tancuješ spolu s Alfou… to je úžasný.“
„Děkuju. Připravujeme se teď na soutěž v dogdance. To je vlastně tanec se psem. Alfa je moc šikovná.“
„To ty taky,“ řekla Ilča uznale.
„Mílo, míváš ještě někdy strach?“ napadlo Julina. „Víš, jak jsi tehdy psala vzkaz do tenisáku.“
„Strach? Ani ne. Mám přece Alfu,“ nastavila Míla ruku a vzápětí pohladila chlupatou psí hlavu.
„Chtěl jsem, aby Alfa závodila ve flyballu s Aladinem a Plutem,“ vložil se do debaty Pepan. „Ale Míla nechce.“
„Víš, že Alfa radši tančí, než skáče přes překážky. Navíc je naučená, že se jim má vyhýbat, když mě vodí.“
„Já vím,“ přikývl Pepan. „Možná to zkusíme tady s Césarem a Britou, co, psiska?“
No a tak to všechno vzniklo. Ještě ten večer Julin doma oznámil, že se s Césarem budou ve volném čase věnovat flyballu. A že, když to dobře půjde, budou z nich za několik let mistři světa.
„Vidíš,“ šeptal Julin Césarovi, když už málem usínali. „Já pořád chtěl hrát tenis, že budu vyhrávat turnaje. Ale že bysme mohli vyhrávat společně turnaje ve flyballu, to mě nenapadlo. Jen musíme pořádně trénovat, abys byl rychlý jako míč!“
César: U všech voňavých kostí, to je jasný, že budeme trénovat. Já se tak těším, až budeme jezdit na tréninky a pak na závody. Slibuju, Juline, že budu rychlý jako míč. Ne, já budu rychlejší!
(Pokračování příště)
: : :
Úkol:
Četl/a jsi pozorně? Víš, na jaký sport začal Pepan trénovat své dva psy?
A odpověď na otázku najdeš v těchto větách:
„Co to jako je?“ vyzvídal Mirek.
„To jsou překážky na flyballovou dráhu.“
„Na co?“
„Na flyball. To je sport pro psy.“
Správná odpověď: Pepan připravoval své psy na flyball.
