Světluška 1/2023

Zpět

Ivona Březinová: Rychlý jako míč (5. kapitola z knihy Kluk a pes – 1. část)

Během jara se stala spousta věcí. Zaprvé proběhly jarní prázdniny. Julin jel s rodiči na hory a vzali s sebou Césara. Celé dny si kluci hráli na psí spřežení, protože César se nemohl tahání sáněk nabažit.
A pak všichni zažili napínavé chvíle, když maminku napadlo, že tátu zahrabou do závěje. Prý schválně, jestli César tatínka zachrání.
Našel ho okamžitě. Radostně vrtěl ocasem a z tváří mu olizoval nalepený sníh.
Tatínek ovšem navrhl, že se zahrabe víc. A opravdu mu nekoukal ani cíp čepice, ani nos.
„Já myslím, že teď César tatínka nenajde,“ prorokovala maminka.
„Najde. Uvidíš,“ kasal se Julin.
César vůbec nezaváhal. Nabral do čenichu vzduch, jako by se nechumelilo, a k schovanému panu Vášovi se rozběhl úplně najisto.
„Tak ještě jednou, do třetice,“ smlouval tatínek. „Uvidíte, že teď to tak jednoduché nebude.“
Odběhl a za chvíli se vrátil ve vypůjčené oranžové bundě a cizím kulichu. Skočil ke kmeni smrčku obaleného sněhem a zahrabal se pod jeho těžké větve vonící pryskyřicí.
„Jsem zvědavá, jak tohle dopadne,“ uchichtávala se maminka.
Julin byl tentokrát taky napnutý. Nechá se César ošálit, nebo nenechá?
Ale na jejich chlupatého záchranáře byly všechny triky krátké. S čenichem u země se vydal rovnou ke smrčku.
César: Vhuf, to byla psina. Julinův táta ve sněhu vyváděl jako štěně. Teda… no, jako malej kluk. V jednu chvíli mě přepadlo pokušení udělat mu radost a předstírat, že ho nemůžu najít. Měl jsem i v plánu udělat do té jeho závěje loužičku. Ale zrovna tyhle žertíky lidi většinou nechápou. Tak jsem mu jen sundal čepici a obě rukavice, protože na to jsem školenej. A tvářil jsem se, že jeho vlasatou hlavu ani zkřehlé ruce nevidím. Na to mi ovšem neskočili a Julinův táta mě donutil, abych mu tu čepici a pak i rukavice zase nasadil. To mě dostalo, protože oblékání mi jde mnohem hůř.
Po dvou hodinách dovádění v závěji už byli všichni dostatečně promáčení, a maminka rozhodla, že se půjdou ohřát do hotelu. A právě v tu chvíli tatínek zjistil, že u pasu nemá ledvinku s peněženkou, všemi doklady a klíči od pokoje. Musela mu při tom řádění někde vypadnout v závěji. Jenže kde?
César: Hned jsem věděl, že je zle. Teď už nešlo o hru. Všichni najednou začali mluvit vyšším hlasem a byla z nich cítit nervozita. Doopravdy cítit. To pes pozná.
„No, to je dobrý!“ vyjekla maminka, „Co budeme dělat? Kde budeme spát?“
„V nejhorším případě postavím ze sněhu iglú,“ odsekl tatínek mrzutě.
„A za co si koupíme jídlo?“ dorážela maminka.
„Půjdu na lov divoké zvěře,“ vyštěkl tatínek skoro jako pes a bylo vidět, že z té spousty sněhu skrývajícího někde jeho ledvinku se mu dělají mžitky před očima.
César: Seděl jsem vedle Julinových saní a čekal. Jestlipak si na mě někdo vzpomene? Lidem občas dlouho trvá, něž se jim v hlavě všechno propojí.
„Césare, hledej,“ vykřikl konečně Julin a ukázal k tátově bundě do míst, kde ledvinka původně visela. „Tátova ledvinka. Hledej, Césare! Hledej!“ A mávl rukou před sebe.
César: No chvilku mi to trvalo. Přece jen jsme těch závějí zváleli spoustu. Ale okamžitě jsem se pustil do práce. Nejdřív jsem pro jistotu čichl k tatínkovu pasu. Ucítil jsem vůni hovězí kůže, z které byla ta věc vyrobená. Takovou vůni já mám rád. S vervou jsem se pustil do hrabání.
Sláva, už to mám, zaštěkal jsem vítězně, ale ukázalo se, že v tlamě třímám čísi ztracenou koženou rukavici. Tak znovu. Zaryl jsem čenich do sněhu, div jsem se nerozkašlal. Ale hrdinsky jsem hrabal, až za mnou sníh odlétával do dálky. Náhle jsem narazil na něco tvrdého. Opatrně jsem to sevřel mezi zuby a vytáhl… zlomenou lyžařskou hůlku. U všech zahrabaných kostí, já tu věc snad nenajdu, zmocňovala se mě panika. Ale Julin mi věřil. Pokaždé, když jsem se vynořil ze závěje jako psí sněhulák, poplácal mě po hřbetě a vyndal mi sníh z uší. Při třetím pokusu jsem objevil pytlík se zbytkem jakési voňavé svačiny. Musel jsem se fakt ovládat, ale vím, že slušně vychovaný pes slupne jen to, co mu dá jeho pán. A slušně vychovaný, to já jsem! Tak jsem ten vonící pytlík zahrabal zpátky, třeba si později pochutná někdo s nižším vzděláním. Možná ta nafrněná hotelová kočka. A pak jsem konečně zvítězil.
„Hele, našel ji! Už má ledvinku!“ vykřikl Julin. „Hodný pejsek. Moc hodný. Tak dej. Ano, to je správně.“
„My toho psa nemít, tak tu snad čekáme na jarní tání,“ pronesla maminka vesele.
„Ale protože ho máme, dáme si teď v hotelu něco dobrýho do nosu! Včetně Césara!“ vykřikl tatínek a zatlačil do saní, aby se Césarovi líp táhlo.
Druhá důležitá věc, která na jaře stála za zaznamenání, byla, že se César naučil nosit z lednice věci přesně podle povelů. Však to s ním Julin neustále procvičoval. Skoro to vypadalo, jako by Césarovi dával diktáty.
„Césare, přines jogurt. Z lednice. Jogurt,“ řekl Julin.
A César vystartoval do kuchyně, kde si sám pomocí provázku otevřel ledničku. Zpočátku nosil úplně jiné věci. Třeba máslo. Nebo skleničku džemu. Ale brzy se to naučil. Chvíli si ještě pletl kelímek jogurtu s kelímkem hořčice nebo krabici mléka s krabicí džusu, ale to si Julinův tatínek někdy plete taky. Hlavně pokud nemá brýle.
Když se o tom doma bavili, tak Julin zkusil tátovy brýle nasadit Césarovi na čenich. Páni, vypadal v nich jako nějaký pan profesor. Ale v rozeznávání věcí mu to nijak nepomohlo.
„Neboj, ty zkoušky určitě uděláš,“ chlácholil ho Julin pokaždé, když se spolu učili. „Levou zadní je uděláš, jasný?“
No a potom ta třetí jarní věc. César už byl natolik zkušeným asistentem, že ačkoliv neměl ještě po zkouškách, dovolovali rodiče Julinovi, aby chodil Césara občas venčit sám. Sám, to ovšem znamenalo, že s ním půjdou Mirek a Ilča. A tak tomu bylo i tu krásnou květnovou sobotu.
Julin doma oznámil:
„Ahoj, přijdu v pět. Mobil mám.“
César otevřel dveře, počkal, až jimi Julin na vozíku projede, a pak přivolal výtah.
Ve výtahu Julin řekl:
„Dolů.“
A César věděl, že má zmáčknout úplně poslední tlačítko.
Ne že by některé věci Julin nezvládl sám, zvlášť když neměl v rukou křeče, a ty míval jen občas, ale Césara všechno to asistování hrozně bavilo. Připadal si důležitý. A taky důležitý byl.
(Pokračování ještě v tomto čísle)

Zpět