Světluška 12/2022
Božena Němcová: O chytré princezně
Dva mládenci, Bořek a Jiřík, spolu putovali světem na zkušenou. Když jednoho dne přišli ke královskému zámku. V zámecké zahradě se právě procházela princezna.„Ty, Bořku, víš, co bych si přál?“ povídá po chvíli Jiřík.
„Abys byl pánem toho zámku, ne?“ odpověděl Bořek.
„Kdepak, tu princeznu bych chtěl za ženu. Ona je tak krásná, že bych dal za to nevím co. I duši bych čertu upsal.“
„Ty nejsi, Jiříku, hloupý. Kdyby ses oženil s princeznou, pak bys přišel k tomu zámku. Nedělej si zbytečné laskominy a pojď, ještě máme kus cesty před sebou,“ smál se Bořek a táhl Jiříka od plotu. Došli k lesu a tam utrmácení mládenci ulehli do stínu, aby si odpočinuli. Bořek usnul, ale Jiřík neměl na spánek ani pomyšlení, měl plnou hlavu té hezké princezny. A tu se na cestě objevil myslivec. Popřál Jiříkovi dobrého dne a zavedl s ním řeč. Slovo dalo slovo a brzy se myslivec od Jiříka dověděl, jak moc se mu princezna líbí. „Čertu bych duši dal, kdybych se s ní mohl oženit,“ řekl Jiřík.
„Jestli to míníš doopravdy, pak tvé přání splním. Já jsem čert. Když se mi svou krví na tento list papíru upíšeš, v okamžiku budeš bohatým princem a můžeš jít za princeznou,“ nabízel Jiříkovi myslivec. Mládenec se dlouho nerozmýšlel, brkem se bodl do malíčku a podepsal s čertem smlouvu.
„A za kolik let si mám pro tebe, Jiříku, přijít?“
„Nu řekněme, za dvacet. To si dostatečně užiju lásky princezny i všech světských radostí,“ mínil Jiřík.
„Dobře tedy, zde máš váček s dukáty, který nikdy nebude prázdný. Když rozvážeš tento ranec, najdeš v něm několikery knížecí šaty, a za lesem na tebe čekají služebníci s krásným koněm,“ řekl čert.
„Ale je tu jedna potíž. Já se neumím chovat ani mluvit, jak se na knížete sluší,“ staral se Jiří.
„O to nic, všechno budeš umět. Jen si pospěš, než se tvůj kamarád vzbudí,“ pravil čert a zmizel.
Jiřík se rychle oblékl a pak šel za les, kde mu už v ústrety přicházeli vyšňoření sluhové s bujným koněm. Jiřík, ač v životě na koni neseděl, vyšvihl se na něho tak obratně, jako kdyby se v tom léta cvičil. Nato se vydal i s průvodem ke královskému zámku. Když se Bořek probudil, pomyslel si, že Jiřík šel napřed. Posbíral tedy své věci a pospíchal dál. Nechme ho jít, kam ho nohy donesou, a podívejme se za Jiříkem.
Král ho přijal se všemi poctami jako prince, nabídl mu pohostinství a nechal kvůli němu uchystat skvostnou hostinu. Jiřík se na hostinu oblékl do ještě hezčích šatů, jen aby se princezně zalíbil. Jak ho princezna uviděla, hned se zamilovala a tajně si přála, aby u nich ten hezký a milý kníže zůstal navždy. Však se taky Jiřík snažil. Točil se kolem princezny jak na vřetánku a pusa mu jela, až se sám divil.
Když byl nějaký den v zámku, dělal, jako by chtěl již pryč, zatím měl ale strachu dost, jestli ho pustí.
Ale princezna se otci svěřila a prosila ho, by prince déle zdržoval. Otec to rád udělal. A Jiřík rád zůstal, neboť pozoroval, že jej princezna ráda vyhledává. Jednoho dne byl s princeznou o samotě, i použiv té chvíle zjevil jí svou lásku, a když slyšel, že i ona jej miluje, šel k otci a žádal o její ruku.
Řekl, že nemá žádné knížectví, protože je nejmladší syn, ale že si může tu chvíli i to největší koupit. Beze všech překážek jim starý kníže požehnal a Jiříka za svého spoluvládce ustanovil. Brzo se slavila svatba a Jiřík byl jako v nebi!
Lidé ho měli rádi, neboť byl dobrý a žádnému bez příčiny neublížil. Za několik let nato umřel starý král a Jiřík byl sám panujícím knížetem.
Již měl dva syny a dceru a žil se svou manželkou velmi šťastně. Někdy ovšem vzpomněl na čerta, ale vždy si myslil: „I do té doby ještě dlouho, kdoví, co se nestane.“
Ale ta doba uběhla jako nic, a již scházel do dvaceti jen rok. Jiříka zaskočila krátká lhůta, která ho dělila od pekelné návštěvy. Pro strach ve dne ani v noci oči nezamhouřil. Bledý jako stín chodil po zámku a s bolestí se díval na své děti a na svoji drahou manželku. Jejím očím ta změna neušla. Často se ptala Jiříka, co mu schází, ale on se všelijak vymlouval a příčinu prozradit nechtěl. Tak to trvalo celičký rok, a již mu zbýval jen den. Celý den nic nejedl, zamkl se do svého pokoje, aby neviděl utrápenou tvář královny a vyhnul se jejím otázkám. Večer se ale dveře samy otevřely a do nich vkročil zeleně oblečený mládenec.
„No Jiříku,“ pravil k bledému knížeti. „Jestlipak jsi vzpomněl, že je tomu dnes dvacet roků a že máš jít se mnou?“
„Bodejť bych zapomněl, ale vidíš, mám ještě všelicos na řízení, ještě jsem se nerozloučil se svou manželkou, popřej mi ještě tři dni.“
„To ti udělám a mnohem více. Vyvol si po tři dni každý den jednu věc, ať to je, co to je, a jestli bych nebyl s to tobě to udělat, dám ti cedulku zpátky, a více žádné právo k tobě mít nebudu.“
Jiřík poděkoval čertu a byl tomu velice povděčen, neboť se domníval, že snad čerta nějak ošidí. Mnohem veselejší vyšel z pokoje a šel ke kněžně, aby se s ní potěšil. Kněžna, vidouc úsměv na tváři miláčka, byla též veselejší. Šli spolu na procházku.
„Pověz mi, drahá, co by tě tak těšilo, kdybys to ještě měla?“ ptal se Jiřík, doufaje, že se od manželky něco doví, neboť si nemohl na žádnou práci pro čerta vzpomenout.
„I já mám všecko, a jen bych si přála, abys byl veselejší.“
„Vždyť jsem již zase veselý dost. Ale pověz přece, vždyť je to jen o řeč. Jakpak bys ještě chtěla mít zámek okrášlený?“
„Náš zámek je zpředu dost pěkný, ale zezadu není žádná vyhlídka. Kdyby ta ukrutná skála nebyla, bylo by to lepší.“
„Máš pravdu,“ odpověděl Jiřík a hned si umínil tu práci čertu uložit. Navečer stál čert před knížetem a ptal se ho, co žádá, aby udělal.
„Já chci, abys mně do rána skálu, která nám vzadu celý zámek zaclání, odrovnal.“
„Má se ti to stát, jak žádáš,“ odpověděl čert a odešel.
Kníže myslil, že to čert neudělá, a že mu zbude více času. Ale velmi se ulekl, když ráno vstal, a přistoupiv k oknu, širou pláň spatřil, na které po skále ani památky nebylo. Jde pro manželku a ukazuje jí to.
„Probůh, muži, ty máš spolek s čertem, anebo jsi kouzelník!“ zvolala kněžna a s podivením se dívala ven.
„To bych ti byl dávno již tu radost udělal, ale já sám nevím, co se to stalo, snad nějaký šotek naši rozmluvu včera poslouchal. Přej si tedy schválně ještě nějakou věc, zdali se i to vyplní!“
Kněžna ale byla chytrá žena, ona věděla, že to není s dobrým a že jí manžel něco strašlivého tají. Naoko tedy řekla, že si přeje celou tu širou pláň v nejkrásnější zahradu proměněnou, v níž by květin a bylin a stromů ze všech krajů světa bylo, a to všecko v plném květu. Ale v duchu si myslila: Počkej, jestli to zítra bude, nepovolím, Jiřík se mi musí přiznat. Večer dostal čert úlohu na planině zahradu udělat, v nížto všecky květiny a stromy ze všech dílů světa být mají. Čert to slíbil a odešel.
Když se ráno kníže probudil, zarazila ho vůně tisícerých květin, které se v nejkrásnějším květu po rozsáhlé rovině skvěly. Byl to daleký vzácný ráj! Přišla i kněžna, které to pokoje nedalo, a s hrůzou i zalíbením utkvělo oko její na rozkošné květnici. Najednou se ale odvrátila, vzala Jiříka za ruku a pravila: „Nyní, můj drahý muži, mi nesmíš dále tajit, že máš spolek s čertem. Já to jistě vím, a raděj mi pověz, na jak dlouho jsi zavázán, abych tě mohla potěšit nebo dobrou radou ti přispět.“
„Již je pozdě, moje srdce, dnes je poslední den, večer přijde ještě pro jednu věc, pro poslední úkol – a pak jsem jeho.“ Nato Jiřík od začátku až do konce pověděl, co byl a co se s ním stalo. Kněžna mu ráda všecko odpustila, protože ho velice milovala a věděla, že pouze z lásky k ní chybil.
„Nebuď smuten a neběduj, ať si toho žádný nevšimne. Budeme veselí, a až večer přijde čert, pošli ho jen ke mně. Já si do té doby něco vymyslím.“
Jiřík byl jako zrovna narozen a všecka tíže z něho spadla. Hned šel se svou chotí a celý den byl s dětmi vesel, jako by jakživo nic nebylo. Večer se v určenou dobu čert znovu dostavil: „Copak jsi dnes vymyslil?“ ptal se knížete.
„Jdi jen k mé paní, ona ti řekne, co chce, já již nic nevím.“
Čert vešel do pokoje kněžnina, která ho již očekávala.
„Ty jsi ten čert, co máš mého manžela odnést?“
„Ano.“
„Mohu si tedy místo něho jednu věc vyvolit, ať je to cokoliv?“
„Ano.“
„A jestli mi to neuděláš, nemáš k němu více moci?“
„Nemám.“
„Dobře tedy. Pojď sem a vytrhni mi tři vlasy z hlavy, ale nesmí jich být více ani méně, a ať mi to ani dost málo nebolí.“
Čert se zamračil, přistoupil blíže k paní a zčestva vzal tři vlásky a vytrhl. Ale paní přece vykřikla: „Vidíš, to máš již jeden vroubek, já ti řekla, ať mě to ani dost málo nebolí, ale nechť, to ti prominu, nyní vezmi ty tři vlasy a změř je.“
Čert je změřil a paní opět pravila: „Nyní mi uděláš ty vlasy každý o dva lokte delší, ale ne abys myslil nastavit je, ty samé natáhni, aby byly každý o dva lokte delší.“
Čert se chvíli na ně díval, ale nevěděl si rady, prosil tedy kněžnu, aby mu dovolila do pekla je s sebou vzít a s tovaryši se poradit. Kněžna mu to dovolila a čert s vlasy zmizel.
Když přišel do pekla, svolal všecky tovaryše své, položil vlasy před Lucifera na stůl a povídal, co se s nimi stát musí.
„Tentokrát jsi prohrál, chytroušku,“ řekl pán, „dostal se na tebe jinší kos. Co s nimi? Natáhneme-li je, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se, dáme-li je do ohně, spálí se. Nezbývá ti nic jiného než se vrátit a místo vlasů cedulku odvésti.“
„To já k ní nepůjdu, mohlo by se mi zle vést.“
„Proč si nedáš lepší pozor? Nyní jdi a odveď, co ti více nepatří.“
Čert musel cedulku vzít a komu patřila odvést. Slítl tedy do zámku, ale bál se tam vstoupit, číhal u okna, až je kníže otevře. Když se toho dočkal, hodil ceduli do pokoje a zmizel. S nevýslovnou radostí zdvihl Jiřík cedulku a běžel ke své manželce, která již napřed věděla, jak to dopadne. Děkovali Bohu, že je z nebezpečenství vyvedl, a žili spokojeně až do smrti.
