Světluška 12/2022

Zpět

Ivona Březinová: César na stopě (Z knihy Kluk a pes)

Ve škole bylo pololetí. Julinovo i Césarovo vysvědčení dopadlo skvěle, a doma na kluky čekala odměna v podobě velké čokolády pro jednoho a sáčku psích pamlsků pro druhého. Teď seděli spolu na posteli a každý chroupal to svoje.
Vtom u dveří bytu někdo zazvonil. César byl okamžitě v pozoru, ale tlumený hovor Julinova tatínka s kýmsi dalším po chvíli ustal a dveře opět zaklaply.
„Juline, neviděl jsi dneska sousedovic Břéťu?“ přišel se tatínek zeptat do pokoje.
„Břéťu Urbana?“ Julin zavrtěl hlavou. „Jo, ale ve škole byl,“ vzpomněl si. „Kluci se smáli, že prý vypadal jako zombie.“
„Jako co?“
„Jako ta oživlá mrtvola z hororů, to neznáš?“
„Jo tohle,“ usmál se tatínek, ale vzápětí zvážněl. „Nevíš, Julku, nemá Břéťa nějaké problémy? Třeba ve škole.“
„To nevím. Chodí do béčka, zas tak moc ho nevidím. Proč se ptáš, tati?“
„No, víš… zvonila tu jeho maminka. Prý ještě nepřišel domů. A už tam měl dávno být. Mají o něj strach.“
Tak strach. Julin mívá strach, když musí k zubaři. To má obavy spíš z někoho než o někoho. A někdy před písemkou. Jenže to není strach, ale strášek. Míla, když přestala vidět, měla strach skoro ze všeho. A velký. Teď je to lepší. Občas napíše a je veselá.
Někdy bych se s ní chtěl vidět, napadlo Julina. Teda… já bych ji viděl a ona… ona by mě aspoň slyšela. Taky dobrý.
Pozdní odpoledne se schylovalo k podvečeru a na sídliště už padala tma. Jen zbytky sněhu z nedávné chumelenice prostor mezi paneláky trochu zesvětlovaly.
U dveří se ozvalo nové zvonění, a tentokrát zpozorněl nejen César, ale i Julin.
„Dovolali jsme se jeho učitelce,“ bručel mezi dveřmi soused Urban. „Dala mu na vysvědčení trojku z češtiny, která mu hrozila.“
„Ale jděte, jedna špatná známka,“ slyšel Julin svého tátu. „Do konce roku si to opraví. Jsou horší věci.“
„Jenže…“ začal soused, pak se odmlčel, a nakonec chraplavě dořekl: „Jenže manželka synovi ráno řekla, že jestli dostane trojku, ať se domů radši nevrací. No a on se… nevrátil. Žena teď doma brečí. Vždyť to tak nemyslela. Žádná máma to tak nemyslí. No ale kluk nikde, mobil má vypnutej a my nevíme, jestli nemáme zavolat policii.“
Julin vzrušeně vydechl. César nasál vzduch, zjistil, že Julin je v pořádku, přikryl ho dekou a potom zničehonic vstal. Prošel pootevřenými dveřmi do předsíně, posadil se tatínkovi vedle levé nohy a zahleděl se na něj vyčkávavým pohledem.
„Césare. Césare? Julku, nevíš, jestli má César v učebním plánu i vyhledávání pachové stopy?“ křikl táta do pokoje.
„Má. Ale nevím, jestli už to brali.“
„To nevadí. Vyzkoušíme ho!“
Během chvíle se záchranná výprava složená z Césara, tatínka Urbana, tatínka Váši a Julina, který odmítl tvrzení, že bude jen zdržovat a překážet, hnala ke škole. Julinův vozík na zmrzlých dlažkách špatně zameteného chodníku trochu drncal, ale Julinovi to bylo fuk. Na klíně držel pečlivě složenou igelitku s Břéťovou čepicí, a ještě jednu s jeho pyžamem, v kterém minulou noc Břéťa spal.
César: Úplně nejlepší by sice byly boty toho kluka, ale asi je má právě na sobě. Aspoň bačkory mohl ten jeho táta vzít. No, snad ztracence vyčuchám. Stopování a vyhledávání osob a věcí v terénu se učí hlavně v policejní třídě, tam já nechodím. Ale Miki nám někdy o přestávce vypráví, co všechno dělají, tak snad budu vědět, jak na to.
Dorazili ke škole. Julin opatrně rozbalil igelitky a dovolil do nich Césarovi strčit nos, aby si mohl Břéťův pach co nejlíp zapamatovat.
César: Jasně, tohohle kluka znám. Bydlí ve stejném vchodu. Často jezdí výtahem. K svačině mívá rohlík se salámem nebo šunkou. A doma mají kočku.
César konečně vytáhl hlavu z igelitové tašky a podíval se na Julina.
„Hledej, Césare,“ řekl Julin naléhavě a maličko zvedl tašku s Břéťovou čepicí. „Hledej. Stopa, Césare. Stopa!“
César: U všech zahrabaných kostí, vím, co mám dělat! Kdybyste mě radši nechali soustředit se. Tak ještě jednou. Jdeme!
A pak, pak to ucítil! Na chvíli zvedl hlavu, aby si ujasnil znaky toho pachu, a zase se čumákem dotkl chodníku.
César: Haf, mám to! Tohle je ten kluk. Za ním!
„Podívejte, našel ji!“ vykřikl Julin. „Stopa, Césare, stopa! Hodný pejsek.“
César se rozběhl po chodníku, poté zkratkou po blátivé cestičce, kudy chodili skoro všichni. Minul autobusovou zastávku a zamířil směrem, kterým Julin i Břéťa denně chodili ze školy.
„Míří domů,“ strachoval se Julin. „Jen jestli nezachytil stopu ze včerejška.“
„A to by mohl?“ polekal se pan Urban.
„Mohl. Někdy stopa vydrží spousty hodin. Záleží na vlhkosti, teplotě, tvrdosti povrchu a tak,“ poučoval ho Julin, který měl tyhle věci dávno nastudované.
César došel až na roh jejich ulice, ale tam se zastavil. Nejdřív jako by se vracel zpátky, pak znovu popošel k domovu, a nakonec prudce zabočil kolem pošty a vyrazil sotva znatelnou pěšinkou směrem ke starým garážím.
César: Tady je stopa úplně jasná. Kromě toho kluka tudy už několik hodin nikdo nešel. Jen on. A měl strach. Vím, jak strach páchne. V čepici ani v pyžamu tenhle pach nebyl. Tady je silný. I táta toho kluka teď podobný pach vydává. Bojí se. O kluka se bojí.
César tak zrychlil, že mu Julin na vozíku přestával stačit.
„Jděte napřed,“ uznal nerad, že je přece jen zdržuje.
Táta Urban utíkal za Césarem. Táta Váša zůstal u Julina. Přepadla ho hrůza, že by se nějakým nedopatřením ztratil i on. Přesto spolu během chvíle dojeli až ke garážím. U nich se totiž César zastavil. Chvilku prolézal křoví, ale pak ho stopa vedla k rozložité túji. César několikrát oběhl strom dokola, předními tlapami se opřelo kmen a krátce štěkl.
César: Tady ho máte! Tam nahoře. Ale vylezte si pro něj sami. Nejsem kočka. Jsem pes!
„Břéťo!“ křikl táta Urban vzhůru a zamířil do hustých větví baterkou. „Břéťo, ozvi se!“
Ticho. Ani větvička se nezachvěla.
„Břéťo, jsi tam?“ zavolal Julin.
„Ne,“ hleslo to z větví a tatínek Urban se posadil na zem a vydal zvuk, jako by se mu chtělo brečet. Baterka mu vypadla z ruky a odkutálela se stranou. César po ní okamžitě vystartoval a podal ji panu Urbanovi zpátky do ruky.
„Děkuju, ty psisko jedno zlatý,“ hlesl a pohladil Césara po hlavě.
César: Na hlavě mě nehlaď. Dáváš mi tím najevo, že jsi víc než já. Že jsi pán. A to nejsi. To já jsem ti pomohl. Můj pán je jenom Julin. Ale ty doma psa nemáš, tak tyhle věci neznáš. Fajn, že se kluk našel. Jsi rád, co? Voníš teď jinak.
„Neblbni, Břéťo a slez,“ ozval se znovu Julin. „Určitě je ti zima.“
„Není.“
„Ale mně je,“ houkl Julin už naštvaně a ohlédl se po dospělých. Jeden seděl ve škarpě a zíral na psa jako na filmového hrdinu a druhý telefonoval Břéťově mámě.
„Ano, máme ho. Na stromě. Ano, je v pořádku. Za chvíli bude doma.“
„Slyšels,“ řekl Julin do větví. „Přestaň trucovat, jde se domů!“
„Máma mě nechce. Říkala, abych se s trojkou nevracel.“
„Břéťo,“ řekl táta Urban, který se už zase postavil na nohy. „Maminka to přece tak nemyslela.“
„Myslela. Proč by to jinak říkala?“
„Já ji přetrhnu,“ zařval pan Urban. „Plácá nesmysly a úplně kluka vyděsí!“
„Tati?“
„No?“
„Tohle ale ty nemyslíš doopravdy? To cos teď řek.“
„Že ji přetrhnu? Ne,“ rozesmál se pan Urban. „Nebo myslíš, že přijdu domů a udělám z mámy kousky? Tak slez. A tohle myslím vážně, Břetislave. Pro dnešek toho bylo už dost a fakt začíná být zima.“
César: Lidi jsou divný. Těm jejich řečem nerozumím. Ale taky už bych šel. Odpoledne se v kuchyni vařilo maso. Mňam.
„Mami? Má paní Urbanová Břéťu ráda?“
„To víš, že má.“
„I když se blbě učí?“
„Ano. I když se blbě učí.“
„A ty mě máš taky ráda?“
„Strašně moc.“
„I když mám špatný nohy?“
Maminka se na Julina podívala a sevřela ho v náruči.
„Jsi největší štěstí, co mám. I kdybys chodil jako ostatní, i kdybys třeba vyhrál olympiádu v běhu, tak bych tě nemohla mít radši, než mám teď. Pamatuj si to, ano, Julku? A tohle platí napořád.“
César: Rona vybrali k záchranářům. Teď pojede na hory na kurz pro lavinové psy. Určitě bych se to taky naučil. Když jsem vystopoval toho sousedovic kluka… Ale já budu asistent. Až teda dostuduju. Ještě mi pořád něco nejde. Třeba přivolávání výtahu mi vážně dělá problémy. A otevírání horní zásuvky vedle Julinova psacího stolu. Je totiž moc vysoko, a navíc drhne. Ale ono to půjde. Bobina od nás ze třídy zase ne a ne se naučit otevírat pračku. Bojí se, že kvůli tomu od zkoušek vyletí. Já pračku v učebním plánu nemám, protože Julinovi pere máma. Naštěstí. Protože podle toho, co říkala Bobina, musí být otevírání a zavírání pračky přímo děs.
xxx
Úkol:
Četl jsi pozorně? Julin nechal Césarovi očuchat čepici a pyžamo. Pamatuješ si ale, jakou věc by raději César očuchal, aby chytil Břéťovu stopu?
Pokračování příště
A odpověď na otázku najdeš v tomto odstavci:
César: Úplně nejlepší by sice byly boty toho kluka, ale asi je má právě na sobě. Aspoň bačkory mohl ten jeho táta vzít.
Nejlépe, když má pes najít někoho, kdo šel pěšky, se pachová stopa získá z boty nebo z bačkory.

Zpět