Světluška 12/2022
Terezka Janáčková: Okno do světa toho, co lidské oko nezahlédlo a nezahlédne nikdy (Z knihy Terezčiny pohádky)
Jednou byla jedna holčička, jmenovala se Ivonka. Ta holčička se narodila v zimě. Blížily se její narozeniny. Byla už tak velká, bylo jí skoro osm, že měla svůj vlastní pokoj. V pokoji byla tři střešní okna a do jednoho z nich viděla holčička přímo ze své postele.Bylo ráno, venku už bylo světlo, ale holčička ještě nemusela vstávat, protože ten den šla do školy až v půl desáté. Neměla právě co dělat, a tak se dívala do okna, ale okno bylo zavřené. Najednou uviděla za oknem bílou skvrnu. Pomyslela si: „Že by sněžilo?“ Ale najednou z té bílé skvrny byl anděl.
Její dávný sen byl uvidět nebe, peklo a všechno, co lidské oči nemohou vidět.
Anděl proletěl zavřeným oknem, což Ivonka předtím nikdy neviděla. Zeptala se anděla:
„Jak ses sem dostal?“
Anděl odpověděl:
„Andělé prolétávají zavřenými dveřmi, zavřeným oknem a můžou prolétnout i přes stěnu.“
„Kam půjdeme?“ zeptala se Ivonka. „Už dávno si přeji vidět, co všecko je pro mé lidské oči neviditelné.“
„Já umím kouzlit a můžu na chvíli proměnit tvoje lidské tělo v takové, jaké mám já sám. Souhlasíš?“
„Ano!“ vykřikla radostně Ivonka.
(Poznámka autorky: chtěla bych to vidět taky, jaké je to být andělem a vidět to, co uvidíme až po smrti.)
Anděl ji hned proměnil a řekl jí:
„Leť tam, kam já.“
Pak se anděl Ivonky zeptal:
„Kam by ses chtěla letět podívat nejdřív?“
Ivonka odpověděla:
„Do pekla, ale nechci tam zůstat napořád.“
„Ale varuji tě, není dobré tam jít,“ řekl anděl, „protože se ti to vůbec nebude líbit.“
Ivonka odpověděla:
„Já to zkusím stejně!“
„No tak dobře.“
Ivonka doletěla do pekla. Nebyli tam čerti, jak si představovala, pouze tam trestali nehodné duše. Jejich trest spočíval v tom, že měli na věci takové nástroje, kterými to nešlo dělat. Jako třeba, když jedli, tak na to měli tak dlouhé vidličky, že se nedostali do pusy.
Z pekla šla Ivonka ven za andělem a vypravovala mu, jaké to tam bylo.
Další přání bylo podívat se, jak se řídí počasí. Dozvěděla se tam, že je to pomocí větru, slunce, vody, a že je to všechno velmi složité. Moc tomu nerozuměla. Potom se vrátila za andělem a další přání bylo podívat se, jak se vlastně mají ty duše, které nemají ani na peklo, ani na nebe, to znamená do očistce.
V očistci to vypadalo takto: byl tam stůl, byli tam rozsazeni lidé a na jezení měli nástroje typu normální vidlička a ta druhá byla jako v pekle moc dlouhá. Neměli na výběr, kterou použijí. Museli je používat obě najednou. Někteří už měli dovoleno jíst tou krátkou. To byli ti, kteří pochopili, že nesmějí být sobečtí a nesmějí ubližovat ostatním.
Potom šla Ivonka za andělem a řekla mu, že by se chtěla podívat, jaké to je umřít a jak se dostane k Bohu.
On ji proměnil zpátky na holčičku a letěli zpátky do její postele. Pak anděl řekl Bohu, ať jí na chvilku zastaví srdíčko, aby viděla, jaké je to umřít.
Ivonka se lekla, chvilku to bylo škaredé, ale pak už to bylo hezké, jak se dostala k Bohu. Bůh jí řekl, jestli chce u něho chvíli zůstat a chvilku soudit, kdo půjde do pekla a kdo zůstane u něj. Ivonka vykřikla ano, ale potom, jak si to chvilku vyzkoušela, tak už chtěla doopravdy domů a Bůh ji tam dopravil a zase oživil. V nebi to bylo krásné a Ivonka se už nebála, že jednou umře.
Takto končí naše pohádka.
