Světluška 12/2022
Pohádka s úkolem: Iva Gecková - Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění (Ukázka z knihy Čertí babička)
Bylo nebylo… Nebo možná nebylo bylo jedno peklo. Nebylo ani velké, ani malé. Ani krátké, ani široké. Zkrátka tak akorát. Jednu zvláštnost ale mělo. Čertí babičku.Čertí babička je pro každé peklo hotový poklad – vaří, peče výborné koláče a buchty, učí v pekelné škole počty a přeměny v jiné bytosti… A u toho pro začátek zůstaneme, tedy u té čertí školy.
Čertí babička se chystá do školy. A jak už víme, ne že by do ní docházela jako žákyně. Ona v čertí škole učí malé čertíky nejdůležitější věci, které má umět každý správný čert. Třeba to, jak se proměňuje v kočku, vraníka či vlka, nebo jak má čert postupovat, když si jde na lidský svět pro nějakého hříšníka. Zkrátka samé zásadní předměty. Vidím, kluci a holky, že kroutíte hlavou. Copak vy se takové věci neučíte? Že ne? No to tedy chodíte do prapodivné školy, to vám povím! Nechtěli byste radši chodit do té čertí?
Babička si naposledy uhladí sukni, koukne do zrcadla, jak jí to sluší, a vydá se do školy. Cestou projde kolem Nedožery, Pazdrápa a Dutohlava. To je tedy partička, odfrkne si. Ti tři se dohadují, jestli si mají hrušky „čertovky“ natrhat hned, nebo až cestou z čertí hospody. Babička jim od jejich problému rychle uleví:
„Ani teď, ani cestou z hospody. To by tak hrálo, abyste se cpali kouzelnýma hruškama! Máme je pro hříšníky, protože po nich konečně mluví pravdu, a my pak dobře víme, kolik hříchů mají na svědomí! Upalujte vocaď, ať už vás tady nevidím!“ pohrozí jim a čerti berou nohy a kopyta na ramena. „Ostatně, asi vám pár hrušek budu muset přidat do koláčů, zajímalo by mě totiž, kdo mi chodí uždibovat ze šunky, co se mi suší za komínem,“ bručí si pro sebe babička. Ano, to je dobrý nápad, nesmím na to zapomenout, říká si v duchu celou cestu.
Ale teď už stojí před čertovskou školou, bere za mosaznou kliku a vchází dovnitř. Jde přímo za nosem, svoji třídu bezpečně pozná i poslepu. Není to nic těžkého, stačí dojít ke dveřím, z nichž se ozývá největší hluk. Její třída je totiž ta nejukřičenější a nejdivočejší ze všech.
Na uvítanou jí na hlavě přistane velká zelená žába. „Čertí voko! To jí chcete ublížit? Víte přece, jak mám špičatý rohy!“ zakřičí babička na rozdováděnou třídu. Žába se jí s kváknutím usadí na drdolu a tváří se spokojeně – vypadá to, že si našla příjemné místečko k bydlení. Babička nic nenamítá a s žábou na hlavě postupuje třídou.
Myslíte si ale, že si někdo všimnul, že přišla? Kdepak! Babička pozoruje svoji třídu: Bakuzar se houpe na lustru, její vnouček Buriášek za pomoci Počertuchy a Čoudivce odpaluje čertí raketu, Bumbácovi v uších jiskří barevné prskavky a dvojčata Kleofáš s Mezulášem se předhánějí, který z nich doplivne ohnivou slinu na větší vzdálenost.
Babička si dá ruce v bok a říká si sama pro sebe: „Tak, tak, to jsem to dopracovala. Snažím se jim dávat lehký úkoly, z peklovědy je zkouším jenom v úterý a každý pátek napíšu úkoly z počtů za ně – a oni tohle. Takhle se mi holoubci rohatí odvděčují. Co naplat, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění,“ funí babička vzteky. Pak se ťukne do čela, až to zaduní. „Teď mě něco napadlo! Mám skvělej nápad!“
Postaví se před tabuli a zakřičí, až se celé peklo otřese v základech: „Kliiid! Tady bude ticho – a hneeed!“
V té chvíli jako když utne, jako by zafoukal nějaký kouzelný vítr a zmrazil všechno a všechny přesně tak, jak zůstali. Nikdo se ani nehne, všichni koukají na čertí babičku s otevřenou pusou, jsou zticha a neodvažují se ani pohnout. Dočista jako sochy.
„Zalezte si do lavic, a to teď hned! Povím vám příběh, ve kterým možná poznáte sami sebe,“ napíná celou třídu babička. Nikdo se neodvažuje pohnout ani chloupkem a babička může začít svoje vyprávění…
Ale i my si protáhneme napětí a proložíme si příběh pekelnou básničkou.
