Světluška 11/2022
Hans Christian Andersen: Svíčky
Byla jedna velká vosková svíčka, která dobře věděla, čím je. „Jsem zrozená z vosku a ulitá ve formě!“ říkala. „Svítím lépe a hořím delší dobu než jiné svíčky. Moje místo je na lustru nebo na stříbrném svícnu!“„Tam to asi musí být velice krásné!“ pravila lojová svíčka. „Já jsem jen z loje, ale útěchou mi je, že jsem přece trochu víc nežli sirka. Tu namáčejí jenom dvakrát, zatímco mne osmkrát, abych získala náležitou tloušťku. Jsem spokojená! Je sice větší elegance a štěstí vzejít z vosku než z loje, jenže našinec se neocitne na tomto světě vlastním přičiněním. Vy se dostanete do sálu s nádhernými lustry, já zůstanu v kuchyni, ale to je rovněž dobré místo, neboť zde se pro celou rodinu připravuje jídlo!“
„Je ovšem ještě cosi důležitějšího než jídlo!“ podotkla vosková svíčka. „Společnost! Vidět ji zářit a sebe také! Dnes večer se koná ples a já i celá moje rodina budeme u toho!“
Sotva domluvila, přišli si pro všechny voskové svíčky, ale odnesena byla i svíčka lojová. Paní ji vzala do své jemné ruky a odnesla do kuchyně. Tam stál malý hoch s košíkem plným brambor a několika jablky navrchu. To vše dala dobrá paní chudému chlapci.
„Tady máš ještě svíčku, malý příteli!“ řekla. „Tvoje matka sedává u práce dlouho do noci, může se jí hodit!“
Domácích dceruška seděla vedle matky, a když slyšela slova „dlouho do noci“, vyhrkla:
„Já také budu vzhůru dlouho do noci! Budeme mít ples a já dostanu dlouhou červenou vlečku!“
Obličej jí celý zářil! Takovou radost! Ani vosková svíčka nedokáže zářit jako dvojice dětských očí!
„Jaký to rozkošný, přenádherný pohled!“ pomyslela si lojová svíčka. „Musím si jej dobře zapamatovat, protože něco takového už určitě nikdy nespatřím!“
Potom ji položili do koše, zaklapli víko a chlapec ji odnášel.
„Kampak se asi dostanu?“ říkala si svíčka. „K chudým lidem a nanejvýš do mosazného svícnu, zatímco vosková svíčka si pěkně sedí ve stříbře a shlíží na nejvznešenější společnost. Jak je asi krásné vidět kolem sebe samé jemné lidi! Jenže mým údělem je být lojem, a ne voskem!“
A jak svíčka tušila, dostala se k chudým lidem – k vdově, jež žila se svými třemi dětmi v malé nízké světničce naproti bohatému domu.
„Bůh žehnej té hodné paní za dary, které mi poslala!“ vzhlédla matka k chlapci. „To je hezká svíčka, ta bude hořet dlouho do noci,“ zapálila ji.
„Fuj!“ oklepala se svíčka. „Takovou odporně páchnoucí sirkou mě zažehnout! To se jistě nestane voskové svíčce v bohatém domě!“
Vskutku, naproti byly také zapáleny svíce. Zářily až do ulice a kočáry s nastrojenými plesovými hosty hrčely a hudba zněla.
„Právě začínají!“ pomyslela si lojová svíčka a myslela na rozzářený obličej bohatého děvčátka, jehož očka vydávala víc jasu než všechny voskové svíčky. „Já ovšem ten pohled už nikdy neuvidím!“
Vtom vešlo vdovino nejmenší dítě, bylo to rovněž děvčátko, a vzalo bratra i sestru kolem krku, neboť to, co mělo na srdci, se muselo šeptat:
„Máme dnes, jen si pomyslete! My dnes máme k večeři teplé brambory!“
Obličej děvčátka zářil a svíčka, jež přímo na ně svítila, viděla, že jeho štěstí není o nic menší než štěstí dívenky, která dnes odpoledne v bohatém domě pravila:
„Dnes večer se u nás pořádá ples a já na něm budu mít dlouhou červenou vlečku!“
„Je právě tak velké štěstí dostat teplé brambory?“ mudrovala svíčka. „Už to tak bude, protože obě děti měly stejně velkou radost!“
A kýchla přitom, tedy spíše prskla, víc lojová svíčka nedovede.
Chudý stůl byl prostřen a jedli brambory. Ó, jak všem chutnalo!
Byly to celé hody, děti dostaly navrch jablka a nejmladší holčička odříkala veršíček:
„Děkujeme Ti, ó, Bože náš, žes dobrým jídlem obšťastnil nás…“
A protože ostatní přešli její říkanku mlčky, honem se ujišťovala:
„Nebylo to dobře, maminko?“
„Nemáš se takhle ptát a ani nemáš hovořit!“ odpověděla matka.
„Máš jenom myslet na dobrého Pánaboha, který tě právě nasytil!“
Pak děti dostaly políbení, vklouzly do postele a hned usnuly. Matka seděla a šila při hubeném světle ještě dlouho do noci. Také naproti, v bohatém domě, stále zářily svíčky, ale jenom hvězdy svítily nad chudými a bohatými stejně jasně, stejně krásně.
„Byl to vlastně nádherný večer! Zdalipak se měly lépe voskové svíce ve stříbrných svícnech, to bych věru ráda věděla, než dohořím,“ říkala si lojová svíčka a myslela přitom na obě šťastné děti – jedno ozářené voskovou a druhé lojovou svíčkou.
A to je celá povídka!
