Světluška 11/2022

Zpět

Ivona Březinová: Tajemný vzkaz v tenisáku (Z knihy Kluk a pes, 3. kapitola)

„Ukaž, co to máš za míček, Césare?“ řekl Julin udiveně. „To není tvůj tenisák, Komu jsi ho vzal, co? To se nedělá, brát cizí věci.“
César: jo, já vím. Jenže tohle není cizí věc. To je tenisák mý kamarádky z vedlejší třídy. Alfa je moc prima labradorka a ve škole studuje obor vodicích psů pro lidi, co nevidí. Alfa se učí, jak vést svou paní po ulici tak, aby nezakopla, aby nikam nespadla, aby ji nic nepřejelo a taky aby nezabloudila do úplně jiný ulice, než kde bydlí. Alfa říká, že je to docela fuška. Ale ji to prý baví. A svou paní má ráda, jako já tebe, Juline.
„Tak, Césare! Míček. Dej!“
César: Dej už umím. Tady ho máš, Juline. Ale kradenej není. My jsme si ho s Alfou jen vyměnili. Chtěla to, víš? Pořád mi ho o přestávce cpala, tak jsem si ho vzal a dal jí ten svůj.
Julin seděl na posteli a pohazoval si cizím tenisákem. Najednou se na něj podíval pozorněji a zjistil, že míček je v jednom místě naříznutý. Nehtem zajel do škvíry, cosi nahmatal, pohlédl na Césara a řekl: „Podej mi pinzetu. Pinzetu, Césare! Přines!“
César: Hm, to se ti řekne, pinzetu. Ale co ta pinzeta je, u všech zahrabaných kostí? Umím ti podat propisku. Propisku bys nechtěl? Brada už mě naučil podávat taky knihu, sešit, penál, nůžky, ty musím opatrně. Přinesu čepici, rukavice, bundu a boty. Dokonce i mobil už umím. A je to teda pěknej šok, pokud ti mobil zazvoní přímo v tlamě, když ho zrovna neseš. Fuj! Poprvé jsem se tak lekl, div jsem tu věc nespolknul. Ale Brada mě vytrénoval, už se nelekám.
„Césare! Pinzetu!“
César: Nevím, Juline. Pinzetu fakt neumím.
Julinovi se nakonec podařilo do škvíry v míčku vsunout dva prsty. Trochu měl strach, aby ho nechytla křeč, ale zdálo se to být v pořádku. Opatrně, kousek po kousku, cosi vytahoval.
„Tý jo! Co to může být?“
César postřehl v Julinově hlasu napětí a obezřetně se posadil těsně vedle něj. Ta aby v případě, že by se s Julinem něco dělo, mohl včas zasáhnout.
Julin držel v rukou malý, na několikrát složený papírek.
„To bude asi vzkaz, nějaká tajná zpráva. Chápeš, Césare? V tom míčku bylo ukrytý nějaký tajemství.“
César vztyčil uši a natočil je dopředu. Ta věc ho opravdu začala zajímat.
César: Tak už čti, Juline, ať víme, o co tady jde.
„Je to děsně nadrápaný,“ zašeptal Julin. „Některý písmena jdou přes sebe. Ještěže je to psaný tiskacíma, jinak bych to asi vůbec nerozluštil.“
César: Co tam je? To bych třikrát oběhl dům, než ty přečteš jeden vzkaz, Juline. Kdybych aportoval tak pomalu, jako ty čteš, nechají mě ve škole propadnout zpátky do přípravky.
AHOJ! NEVÍM, KDO JSI, PROTOŽE NETUŠÍM KE KOMU SE MŮJ VZKAZ DOSTANE. ALE POKUD MÁŠ RÁD PSY, JSI KAMARÁD. MÁM SPOUSTU PROBLÉMŮ. A HLAVNĚ MÁM HROZNÝ STRACH. JMENUJU SE MÍLA.
Julin vzkaz přelétl očima, pak ho konečně přečetl i Césarovi a rozpačitě obrátil papírek na druhou stranu.
„To je všechno?“ vyhrkl nechápavě. „Žádná adresa? Nic? A co s tím jako?“
Pohledem zalétl k počítači a z postele se přesunul ke stolu. Myš mu přitom spadla na zem, ale César ji okamžitě sebral a položil na místo.
„Hodný César,“ poděkoval mu Julin. „Zapni. Zapni počítač. Tak, šikovný,“ pochválil psa, když ten tlapkou stiskl tlačítko počítače umístěného pod stolem. „Mrknem se, jestli se nám nepodaří něco najít.“
Zadal do vyhledávače počítače několik klíčových slov, ale moc moudrý z toho nebyl.
„Žádná pořádná stopa,“ zamumlal zklamaně.
César se při slově stopa napřímil a vyčkávavě se podíval na Julina.
César: Stopa? Budeme stopovat, Juline? Teprve se to ve škole učíme. Ale zkusit to můžu. Na tom tenisáku je pach mý kamarádky Alfy. A taky její paní. Jenže ta Alfu do školy nevodí. Poznal bych ji po čichu, to jo. Jenže nevím, kde ji hledat.
„Běžte už spát, vy dva,“ zahnala je maminka do postele a nekompromisně počítač vypnula.
„Mami? Nemohl bych jít někdy do školy s Césarem?“
„Ještě ne, Julku,“ zavrtěla hlavou, když ho ukládala. „Ještě musíš chvíli vydržet. Přece víš, že César se tvým asistentem stane až po závěrečných zkouškách. A bez zkoušek s tebou do školy nesmí.“
„Ale já myslel do jeho školy,“ namítl Julin. „Podívat se, jak to tam vypadá a tak.“
„Aha. No… třeba by to šlo. Poradíme se s panem Bradou, ano? A táta by tě tam pak odvezl! Ale teď už spi. Oba spěte.“
„Dobrou, mami.“
„Dobrou noc, kluci.“

„Hm, to je fakt divný. Z čeho ten Míla asi může mít strach?“ dumala druhý den nad podivným vzkazem z tenisáku Ilča.
„Záhada jako noha,“ přidal se Mirek. „Ale proč myslíš, že Míla je kluk?“ podle mě je to holka, když má strach.“
„A kluci jako strach nemaj, jo?“ odfrkla si Aneta s vysoko zdviženým obočím, jak se snažila o co nejudivenější výraz.
„No, maj. Ale ne tolik,“ hájil se Mirek.
„Hahaha,“ pokračovala Aneta přezíravě.
„Počkejte, nehádejte se,“ brzdil je Julin. „Radši pojďte vymyslet, co s tím uděláme.“
„Já navrhuju jet večer k psí škole a pořádně to tam okouknout,“ ozval se Mirek.
„To by se mi taky zamlouvalo,“ přikývl Julin. „Jenže od toho mýho karambolu v parku mě mamka samotnýho nepustí ani na krok. Prej, dokud César nedostuduje, musím všude chodit s našima.“
„Tak my tam sjedem sami, co, Mirku?“ nabídla se Ilča. „Vezmeme naši Britu, jako že máme zájem, aby taky chodila do školy. A budeme pozorovat, s kým César nejvíc peče. Ten tajemnej míček musí mít od nějakýho svýho kámoše.“
„Nebo ho mohl někomu vzít,“ připomenul Mirek.
Ale Julin se Césara okamžitě zastal:
„Náš César nikdy nikomu nic nebere, jasný!?“

Nakonec k psí škole jeli všichni. Pan Váša, Julinův tatínek, je naložil do auta i s Britou, a že jim tu školu ukáže.
„Máš míček?“ sykl Mirek potichu na Julina.
„Jasně, že jo. Nejsem blbej,“ vzdychl Julin, když si vzpomněl, jak odpoledne smolili odpověď do tajného úkrytu v tenisáku.
AHOJ MÍLO. NEVÍME, JESTLI SI KLUK NEBO HOLKA, ALE NEMĚJ STRACH. Z NIČEHO. NAPIŠ NÁM MAIL NA ADRESU JULINACESAR@KNIKUPECTVIFANTAZIE.CZ A MY TI ODPOVÍME.
BRATRSTVO TENISÁKU
V psí škole právě končili. César důstojně vyšel ze třídy těsně vedle nohy pana Brady, a jak zahlédl svou lidskou smečku radostně zavrtěl ocasem.
„My si toho našeho studenta dneska odvezeme sami,“ vysvětloval tatínek. „Děti se sem chtěly podívat.“
Děti však hlavně sledovaly, s kým se bude César loučit. Jenže ten měl uši a oči jen pro ně.
„Césárku, kde máš kamaráda?“ oslovil ho Julin vemlouvavě. „Kamarád! Hledej!“
César radostně popoběhl k Mirkovi, sedl si před něj a pak se zase vrátil k Julinovi.
César: tady máš kamaráda, Juline, copak ho nevidíš? Mirek stojí přímo před tebou.
„Julin myslí psího kámoše, Cési,“ napomenul psa Mirek.
„Ale mohl bys mu aspoň bejt vděčnej, že tě označil za kamaráda,“ zastal se ho Julin.
„Já přece vím, že César je chytrej,“ namítl Mirek polichoceně. „Jen se mu snažím poradit.“
Ilča si jejich dohadování nevšímala.
Vzala si od Julina tajemný tenisák a jako by nic ho dala do tlamy Britě.
V tu chvíli se k nim přiřítila černá labradorka se strnule vztyčeným ocasem. Vycenila na Britu zuby a výhružně zavrčela.
César: Alfo, neblázni, to je kámoška. Sice není od nás ze školy, ale je taky bezvadná.
Alfa: Má můj tenisák, Césare. Ten, cos měl mít ty. Dej. Hned. Zlobím se. Moc.
César: Brito, ten míček je vážně Alfy. Mohla bys jí ho dát, prosím?
Alfa: Ať si ho třeba sežere. Stejně je už prokousnutej.
Ilča psí hovor se zájmem pozorovala. Ne, že by mu rozuměla, ale pochopila, že tajemný tenisák i s jejich vzkazem se právě dostal do správné tlamy.
„Já myslím, že můžeme jet,“ obrátila se na pana Vášu. „Je to tu moc hezké,“ řekla ještě s pohledem do otevřených dveří jedné třídy zařízené jako obyčejný pokoj a uznale ohodnotila i dvorek s malou překážkovou dráhou, psí kladinou, žebříkem a několika látkovými tunely. „Ale nedošlo mi, že naše Brita je na školu už trochu stará.“
Ještě ten večer našel Julin ve své schránce mail.
Ahoj! Já jsem Míla. Miluška, ale Míla je lepší. Je mi dvanáct. Po úrazu nevidím a mám ze všeho strach. Ale už to brzy bude lepší. Dostanu vodicího psa Alfu. Za měsíc dělá zkoušky. A taky jsem dostala notebook s hlasovým výstupem. Čte všechno, co je na obrazovce. Váš vzkaz mi přečetla maminka. Budu moc ráda, když si zatím budeme alespoň psát.
Míla
„Tak to bysme měli,“ řekl Julin Césarovi, jakmile Míle odepsal, a vesele ho podrbal na krku.
César bleskurychle natáhl přední tlapy dopředu, hlavu dal nízko k zemi a zadek zvedl do výšky.
César: Taky mám dobrou náladu. Pojď si hrát. Pojď. Budeš mi házet tenisák, nebo ponožky? Radši bych ponožky. Líp voněj. Mám ti je sundat, Juline? Už to umím. Brzy ti budu umět i rozvázat tkaničky, rozepnout zip, svléknout bundu i mikinu. To, kdybys zase měl v rukou křeče. Tak co je s těma ponožkama? Hrajem!

Úkol:
Četl jsi pozorně? Víš, jak se podepsali Julin a jeho kamarádi v odpovědi na tajemný vzkaz?
Pokračování příště
A odpověď na otázku: BRATRSTVO TENISÁKU

Zpět