Světluška 8/2022

Zpět

Ivona Březinová: Závody v parku (Z knihy Kluk a pes)

Uplynul měsíc. Julin už na vozíku drandil jako závodník. Jen občas měl v rukou křeče, ale to se dalo vydržet.
Skoro všichni, kteří o to stáli, se už v Julinově vozíku svezli. Dokonce i Dana. Prohlásila, že to má něco do sebe a že by se jí líbilo jezdit vozíkem na trénink gymnastiky, protože to má přes celé sídliště. A Martin s Arturem se hned přidali, že na tenis to mají taky pěkně daleko.
Ale Julina to už nebavilo. A štvalo ho to. Toužil po závodění. To je jedno v čem. Kdyby mohl, určitě by chodil hrát tenis. Nebo fotbal. Aspoň, že turnaj v násobilce skoro pokaždé vyhraje. Povídání spolužáků o jejich turnajích mu prostě moc nevonělo, vyjádřeno Césarovou řečí. Ten měl ovšem svoje problémy.

César: Dneska jsme ve škole probírali Drž! a Dej! Hrůza. Teda, Drž! mi jde docela dobře. Zvlášť rád držím tenisák. Ovšem Dej! mi dělá problémy. Vždycky se musím strašně přemlouvat, abych Bradovi ten tenisák dal. A většinou mu ho nakonec stejně nedám. Brada nadává, že jsem ostuda. Ale všechny ostatní povely umím na jedničku. Dokonce i Zůstaň! mi jde líp než Ronovi. V Dej! se musím polepšit. Brada říká, že jinak bych vyletěl od zkoušek. Že bych propadl. A to nechci. Hlavně kvůli Julinovi ne. Slibuju, že se budu snažit!

„Julku, nehraj si už na počítači,“ křikla maminka z obývacího pokoje, kde poslední dobou po večerech rovnala lejstra jednoho knihkupectví a přepisovala je do dlouhatánských tabulek. „Máš vůbec hotové úkoly?“ dodala starostlivě.
„Já jo,“ houkl Julin. „Ale César nemá. Pojď Cési, jdeme na to.“ Vylovil z košíku tenisák a položil si ho na klín.
César okamžitě zpozorněl.
„Vezmi!“ řekl Julin a čekal, až César uchopí míček do tlamy. „Tak. Hodný. A teď dones míček mamince. Mamince říkám. Ma-min-ce.“
César se rozběhl k pootevřeným dveřím a proklouzl do obýváku.
„Julku, proč mi César nese ten oslintanej tenisák?“ ozvalo se vzápětí.
„To je jeho úkol, mami.“
„Aha, tak mi po něm pošli i sešit se svým úkolem, ať ho podepíšu. A hele, už umí podávat i tužku. Šikula! Ta škola, kam chodí, je vážně dobrá.“

César: Jo, škola je fajn. Nejsou tam jen kotce, hřiště a herny, jako byly ve školce. Tady jsou opravdické místnosti pro lidi. Je tu plno dveří a skoro každé mají kliku, abychom se je všechny naučili otvírat. Učíme se toho spousty. V batůžku na zádech si nosím do školy nejen pamlsky, ale i oblíbený tenisák, je to přece pracovní pomůcka. O přestávkách s ním ale vždycky s klukama blbneme. Hlavně s Ronem a Ferdou. Ferda je na rozdíl ode mě a Rona pudl. Někdy s námi hraje i německý ovčák Miki, ten chce být policajtem. Mají to v rodině. Miki se chlubí, že jeho táta pracuje na protidrogovém oddělení. Umí vyčenichat ukryté drogy i lidi, co je schovávají. Já taky leccos vyčuchám, ale Brada říká, že pokud udělám zkoušky, bude ze mě asistenční pes. Budu osobním asistentem Julina Váši.

„Kluci, tak dneska ve tři v parku,“ připomínal Mirek ve třídě a tvářil se, jako by byl hlavním organizátorem rallye Paříž-Dakar, a ne obyčejného závodu v parku kousek od školy. „Ty hlavně nezapomeň stopky,“ nabádal Martina. „A ty vozík,“ obrátil se k Julinovi.
„Asi přijedu na Césarovi, ne!“ uchechtl se Julin a levou rukou si významně zaťukal na čelo.
Ještě nebyly tři hodiny a u vstupu do parku už postával houf dětí. Ilča s Anetou všechny zapisovaly na papír, kterému říkaly startovní listina. A Dana, která má nejhezčí krasopis, napsala každému přihlášenému na čelo startovní číslo modrou lihovkou.
Mirek se pak vyhoupl na betonový odpadkový koš, aby byl vyšší a všichni ho viděli, a začal vysvětlovat:
„Pojedete rovně až k vodotrysku, ten objedete a pustíte se cestičkou k dětskýmu koutku. Zabočíte kolem prolézaček a u pískoviště se dáte doprava. Pak pořád rovně až k soše nahatý ženský a odtamtud vlevo kolem jezírka. No a potom už podél laviček zpátky sem. Každej musí v cíli projet touhle bránou,“ ukázal Mirek na kovovou konstrukci porostlou popínavými růžemi.
„No nazdar, to určitě zabloudím,“ vyjekla zoufale Marina s cyklistickou helmou na hlavě.
„Nezabloudíš,“ chlácholila ji Ilča, která se rozhodla, že závodit nebude. „Já se s Britou postavím k pískovišti. Jak se někdo ztratí, Brita ho hned najde. A když bude někdo zraněnej, Brita ho ošetří,“ ukázala na svou teriérku, která měla na obojku připnuto něco, co připomínalo miniaturní přenosnou lékárničku.
„A kdo to bude stopovat?“ chtěl vědět Artur.
„Tady Ilčin brácha,“ ukázal Mirek na Láďu. „On nezávodí, tak bude hlavní rozhodčí, že jo, Ládine?“
Přesně úderem třetí se na trasu vydal první závodník. Byl to Kamil. S Marininou helmou na hlavě a s pravou rukou na ovládacím joysticku se tak soustředil, že na startu málem zaspal. Teda ne že by opravdu zaspal. Prostě nevyjel okamžitě na povel. Ale v příští chvíli už kola vozíku skřípala na suchém písku cesty.
„Nezapnul si bezpečnostní pás,“ poznamenal Julin, kterého zatím usadili na lavičce, protože podle startovní listiny měl jet až poslední. „Jestli se převrátí, tak…“
Nepřevrátil se. Kamil úspěšně absolvoval trasu, Láďa do listiny zapsal jeho čas a odstartoval dalšího závodníka.
Artur byl pomalejší, a Dana taky. I Marina jela hodně opatrně. Zato Martin dosáhl skvělého času a zařadil se na první místo. Ani Mirek ho nepředhonil. Ovšem Aneta nasadila takové tempo, že to nandala všem. V červené cyklistické helmě a červené mikině vypadala jako pekelná závodnice.
Nakonec vyrazil Julin.
„Zlom vaz,“ klepal mu Mirek na rameno. „Musíš zajet čas pod tři minuty třicet.“
Julin kývl. Pečlivě si utáhl bezpečnostní pás. Nasadil si helmu. Rukama si srovnal nohy na stupačkách a soustředěně se trochu naklonil vpřed.
„Start!“ křikl Láďa a zmáčkl stopky.
Julin se rozjel. U vodotrysku říznul zatáčku tak ostře, divže se nepřekotil. Když míjel Ilču hlídkující s Britou u pískoviště, jen na ni křikl, ať mu uhnou z cesty. Chtěl jet co nejblíž u dřevěné ohrádky, aby nemusel vyjíždět velký oblouk. Vozík se trochu zabořil do hlubšího písku, který tu malé děti vyházely na cestu. Kola se protočila na místě a Julin cítil, jak mu pod helmou stéká na čele čúrek potu. A co hůř, ruka na joysticku se mírně stáhla v počínající křeči. Teď ne, pomyslel si Julin zděšeně a na chviličku úpěnlivě zavřel oči. Ale vtom motor broukl, kola zabrala a vozík vystřelil dál.
Dobrý, oddychl si Julin. O fous, ale dobrý. I ruka se zklidnila, jako by věděla, že na nějaké křeče teď není čas.
Ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Když Julin projížděl kolem jezírka plného leknínů, motor vozíku najednou změnil zvuk. Kontrolka nabití baterie, které si Julin dříve nevšiml, se divoce rozblikala. To ho natolik vyvedlo z míry, že místo po pěšince podél jezírka najel na travnatý val, tam se překlopil a zůstal nehnutě ležet.
A je to v háji, pomyslel si a bezmocně vnímal, jak mu po tváři stékají slzy lítosti a vzteku.
Od nedalekých laviček se najednou ozval vysoký jekot. Jakási paní volala o pomoc a s holí nad hlavou se blížila k Julinovi.
„Chudáčku ubohej, co ti to udělali? Kdo tě tu, nebožátko, nechal takhle samotnýho? Ty lidi by potřebovali…“
„Nejsem žádnej chudáček ubohej,“ vyštěkl na ni zuřivě Julin. „Nikdo mi nic neudělal a jsem tady se spoustou kamarádů. Jen jsem se vyklopil, no bóže.“
To už se k Julinovu převrácenému vozíku řítili Mirek s Martinem, následováni zbytkem soutěžního týmu. Z druhé strany přibíhala i Brita vlekoucí na vodítku vyděšenou Ilču.
„Dobrý, kámo?“ poklekl k němu Mirek a rozepnul mu pás, zatímco ostatní stavěli vozík na kola.
„Já jo,“ zahučel Julin a nenápadně si otřel tvář. „Ale vozejk je momentálně mimo, vybili jste mi baterku, volové,“ rozhlédl se zamračeně po ostatních, kteří kolem stáli jako zmoklé slepice.
„Promiň,“ hlesla Ilča nepatřičně, protože zrovna ona se na vybití baterky nepodílela jediným ujetým metrem.
„No jo,“ mávl Julin rukou. „Měl jsem si ho včas zkontrolovat. Ještě v tom neumím tak chodit. Teda jezdit. Zvedne mě někdo?“
Několik rukou ho překotně začalo tahat na všechny strany, až Julin nevydržel a ironicky poznamenal: „Nemusíte mě nejdřív přetrhnout. Radši bych, kdybyste mě naložili jako jeden kus. Nebo se bojíte, že vám to v příštím závodě nandám? Kdo vůbec vyhrál?“
„Já,“ špitla Aneta.
„Jo, vlastně. Jsi dobrá,“ řekl Julin, když už zase seděl na vozíku. Pak se rozhlédl a nevinně se zeptal: „Kdo mě dostrká domů?“
„Blázni nevycválaný,“ brblala babka za odcházející skupinkou. „Div se nezabijou, a člověku málem přivoděj infarkt.“

César: Tak Julin dneska nevyhrál. I když skoro jo. Na těch kolech už mu to fakticky jde. Zato já jsem dneska vyhrál doopravdy! Soutěž v aportování. Od té doby, co jsem se naučil zvládat povel Dej!, mám aportování nejradši ze všech předmětů. Cvičitel hodí míček, zavelí Přines! A já pádím, abych ten míček chytil a podal mu ho zpátky do ruky. Někdy přitom sedí v křesle a já mu musím míček položit do klína. Anebo i jiné věci. Třeba gumové hračky, co tak směšně pískají, když je vezmu do tlamy. Nebo přetahovací provaz. Ale největší psina je, když Brada odhazuje svoje boty. Ty aportuju extra rád. Jé, ty tak krásně voněj!

Úkol:
Četl/a jsi pozorně? Víš, který povel dělá Césarovi problémy?
Pokračování příště
A odpověď na otázku najdeš v těchto větách:
César: Dneska jsme ve škole probírali Drž! a Dej! Hrůza. Teda, Drž! mi jde docela dobře. Zvlášť rád držím tenisák. Ovšem Dej! mi dělá problémy. Vždycky se musím strašně přemlouvat, abych Bradovi ten tenisák dal.
Správná odpověď: Povel Dej! dělá Césarovi problémy.

Zpět